21 Cdo 3061/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3061/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 5. 2022 Spisová značka:21 Cdo 3061/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3061.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovněprávní vztahy Pracovní úraz Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2014 § 1 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2014 § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. § 3 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2014 § 5 písm. e) bod 1 předpisu č. 435/2004 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3061/2020-338 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. Ch., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, proti žalované S. s., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Ing. Robertem Hebkým, advokátem se sídlem v Mostě, Václava Řezáče č. 315, o náhradu škody způsobené úrazem, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/23, IČO 63998530, zastoupené doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 59/3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 45 C 61/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2020, č. j. 95 Co 169/2019-262, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 28. 1. 2016 (v průběhu řízení doplněnou) domáhal, aby mu S. s., [označená jako žalovaná 1)] a M. K. [označený jako žalovaný 2)] zaplatili společně a nerozdílně na bolestném 243 382 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 4 633 334 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení, na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku 10 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od podání žaloby do zaplacení, na náhradě na „ušlém výdělku“ za období od 4. 7. 2014 do 31. 12. 2015 částku 221 351 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení a aby mu od 1. 1. 2016 platili měsíční rentu ve výši 16 595 Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 4. 7. 2014 při práci související s čištěním ložisek 400 kg vážící kovové obruče (věnce) sloužící jako základna pro otočné rameno bagru na něj při zvednutí tohoto věnce jeřábem zvedané břemeno spadlo, neboť se utrhlo oko navařené panem M. K.. Padající břemeno zasáhlo žalobce do levé nohy v úrovni kolene a do předloktí levé ruky a způsobilo mu poškození zdraví, které zanechalo trvalé následky. Žalobce práci, při níž úraz utrpěl, pro žalovanou formálně vykonával jako osoba samostatně výdělečně činná, když „smlouvu o provedení prací“ (na opravě zakladače 6600 na Lomu XY) měl uzavřenou s M. K., avšak ve skutečnosti se jednalo o výkon závislé práce pro žalovanou, neboť jejich vztah vykazoval znaky soustavnosti (smlouva byla uzavřena na dobu jednoho roku, vykazování pracovní doby bylo stejné jako u zaměstnanců s pracovní smlouvou, dle evidence pracovní doby byla žalobci vyplácena odměna za odpracované hodiny, pokyny k výkonu práce žalobce dostával od zaměstnanců žalované a k výkonu práce žalobce používal „pomůcky“ poskytnuté žalovanou). Vztah žalobce a žalované tedy odpovídal vztahu pracovněprávnímu a jeho úraz by měl být odškodněn jako úraz pracovní. Žalovaná i vedlejší účastník namítali, že k úrazu žalobce nedošlo při výkonu závislé práce pro žalovanou, neboť žalobce práce na opravě zakladače prováděl jako osoba samostatně výdělečně činná ve smluvním vztahu k M. K.. Vedle toho se žalobce na vzniku úrazu podílel porušením bezpečnostních předpisů, jestliže se v rozporu s nimi zdržoval v místě zvedání břemena. Poté, co ohledně všech nároků uplatněných proti žalovanému M. K. a následně též ohledně všech nároků, s výjimkou bolestného ve výši 243 382 Kč s příslušenstvím, uplatněných proti S. s., bylo rozhodnuto o vyloučení věci k samostatnému řízení (srov. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 8. 2017, č. j. 45 C 61/2016-116, a ze dne 12. 4. 2018, č. j. 45 C 61/2016-175), Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 45 C 61/2016-179, rozhodl, že „žalobcem uplatněný nárok na odškodnění bolesti ve výši 243 382 Kč s 8,05% úrokem z prodlení jdoucím od podání žaloby do zaplacení je co do základu v plném rozsahu po právu“ a že o „výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že úraz se žalobci stal „při výkonu závislé práce pro žalovanou“ a „jde o úraz pracovněprávní, za který žalovaná odpovídá podle zákoníku práce“. Protože všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz byly splněny a žalovaná se své odpovědnosti nemůže zprostit (neboť k úrazu došlo „při práci se strojem, který pro své nedostatky po stránce bezpečnosti neměl být vůbec v provozu“), bylo rozhodnuto o základu uplatněného nároku. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 10. 2018, č. j. 95 Co 182/2018-195 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel z úvahy, že mezitímním rozsudkem je vždy rozhodováno „o celém základu věci a nelze jím rozhodnout pouze o některém z dílčích nároků“, a proto rozsudek, kterým bylo rozhodnuto jen o „dílčím plnění“ (nároku na bolestné), nelze považovat za správný. Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 45 C 61/2016-218, rozhodl, že „žalobcem uplatněný nárok na odškodnění bolesti je co do základu v plném rozsahu po právu“ a že „o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 4. 7. 2014 utrpěl „na montážním místě V. u., na lomu XY při pracích v rámci generální opravy zakladače při manipulaci s vrchním kroužkem otočného ložiska o průměru cca 3,2 m a hmotnosti cca 400 kg v důsledku pádu kroužku úraz“. Žalobce pracoval ve skupině, kterou řídil M. K. a práce dozoroval a technicky řídil „šéfmontér“ (zaměstnanec žalované) J. Š., kterému byla skupina M. K. pro realizaci generální opravy „přidělena“. M. K. pracoval pro žalovanou na základě živnostenského oprávnění jako svářeč a zámečník, s žalovanou měl uzavřenou „rámcovou smlouvu o kooperační výrobě“ a byl odměňován „hodinovou sazbou“; ve smlouvě bylo ujednáno, že M. K. „není oprávněn bez předchozího písemného souhlasu objednatele pověřit provedením díla jiný podnikatelský subjekt, nebo třetí osobu“. Poté, co mu žalovaná sdělila, že „potřebuje na určitou dobu zajistit vyšší počet pracovníků“, se M. K. s žalobcem dohodl, že se žalobce na pracích pro žalovanou na generální opravě zakladače „bude podílet“. Pracovní úkoly žalovaná žalobci ukládala „prostřednictvím p. Š.“. Za práci byl žalobce odměňován „hodinovou sazbou“; odměnu za vykonanou práci žalovaná vyplácela žalobci „prostřednictvím“ M. K.. Žalobce konal práce pro žalovanou na jejím pracovišti, žalovaná mu přidělila skříňku v šatně, dopravovala ho na místo práce, dávala mu pracovní pokyny, evidovala jeho příchody a odchody do/z práce, udělovala mu pracovní volno, platila ho za čas strávený na jejím pracovišti; žalovaná rovněž žalobci poskytla „vybavení nutné k výkonu práce“. Žalobce tak pracoval „stejně, jakoby byl zaměstnancem žalované“. Soud proto dospěl k závěru, že „žalobci se stal úraz při výkonu závislé práce pro žalovanou a jde o úraz pracovněprávní, za který žalovaná odpovídá podle zákoníku práce“ (podle ustanovení § 366 a § 380 zákoníku práce); právní vztah účastníků při výkonu této práce posuzoval jako tzv. faktický pracovní poměr (žalobce vykonával pro žalovanou „závislou práci, ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr“). Vzhledem k tomu, že žalobce „jednal v souladu s pokynem p. K., vazače a zaměstnance … žalované, jako osoby odpovědné za zdvihací práce a v důvěře ve správnost daného postupu“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se „odpovědnosti za pracovní úraz“ podle ustanovení § 367 zákoníku práce nemůže zprostit. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 95 Co 169/2019-262, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska závěru o tom, v jakém právním vztahu žalobce vykonával práci, při níž dne 4. 7. 2014 utrpěl úraz, vzal v