21 Cdo 3069/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3069/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2007 Spisová značka:21 Cdo 3069/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3069.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3069/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. V. S., zastoupené advokátem, proti žalované S. a.s., o 1,000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 11/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2006 č.j. 13 Co 399/2005-101, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila „1 mil. Kč za 5ti letou platovou diskriminaci a mobbing“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od 1.9.1999 jako ekonomka a že, ačkoli po bývalém ekonomovi Ing. G. převzala pracovní činnosti „v nezměněném rozsahu jako je vykonával i on sám“ (mj. měla na starosti pohyby peněz v rozsahu až 1 mld. Kč), činil její roční příjem v roce 2000 jen 267.788,- Kč, tj. o 178.643,- Kč méně než byl roční příjem bývalého ekonoma. Žalobkyně má za to, že byla ze strany žalované „platově diskriminována“ z důvodu pohlaví, „psychicky šikanována“ a také že „zde bylo hazardováno s jejím životem“, jestliže sama bez jakéhokoliv doprovodu vyzvedávala v hotovosti i několikamilionové částky z banky a odnášela je jen v příruční kabelce. Po žalované proto požadovala „finanční odškodnění odpovídající minimálně skutečnému rozdílu v platech“ (od roku 1999 do roku 2004 dosáhl tento platový rozdíl 893.215,- Kč), a dále odškodnění toho, že jí „z nižšího platu bude vypočten nižší důchod“. Obvodní soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14.3.2005 č.j. 23 C 11/2003-70, ve znění usnesení ze dne 26.7.2005 č.j. 23 C 11/2003-90, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „náklady svědečného nese stát“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že pracovní náplň, kterou žalobkyně vykonávala od 1.9.1999 ve funkci ekonomky u žalované, „byla nesrovnatelně odlišná co se týče kvality i kvantity, než kterou vykonával její předchůdce“ Ing. G.; žalobkyně přebírala po jmenovaném „pouze část agendy“ (neboť došlo k poklesu objemu práce u žalované v důsledku prodeje investičních fondů), z hlediska kvalitativního se pak jednalo o rozdíly v odpovědnosti, složitosti a namáhavosti práce, kterou každý z nich vykonával, a také „byl rozdíl v samostatnosti a zkušenosti obou pracovníků“. Protože za této situace „bylo prokázáno, že žalobkyně nevykonávala stejnou agendu jako její předchůdce“, soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 1 odst. 3 zák. práce (podle něhož se za nerovné zacházení nepovažuje mj. rozlišování, kdy je pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a který je pro výkon této práce nezbytný) „neshledal nerovnost v zacházení žalované se zaměstnanci, a tudíž ani žalobkyní tvrzenou platovou diskriminaci“. Jelikož v průběhu dokazování ani „nevyšlo najevo, že by se žalovaná dopouštěla vůči žalobkyni mobbingu“, soud žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.3.2006  č.j. 13 Co 399/2005-101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že řízení v této věci (zahájené dne 27.1.2003) je „ovládáno důkazní zásadou stanovenou v § 133a o.s.ř.“, která „byla učiněna součástí platného právního řádu s účinností od 1.1.2001“. Při výkladu tohoto ustanovení – jak dále uvedl – však „nelze postupovat striktně formalisticky“, neboť k prokázání žalobního tvrzení o diskriminaci v pracovních věcech „nepochybně nepostačí“ pouhé prohlášení (proklamace), že se zaměstnanec cítil být diskriminován, nýbrž je nutno, aby uvedená tvrzení byla podepřena dostatečně určitým vylíčením skutkového stavu „s tím, že podstatné skutečnosti by měly být alespoň osvědčeny“; jinak by totiž subjekt, na něhož je tímto ustanovením přeneseno důkazní břemeno, „se v podstatně nemohl domoci svého práva, neboť mu zákon ukládá prokázat neexistenci určitých skutečností, což je nesmírně obtížné, ne-li nemožné“. Podle názoru odvolacího soudu „je třeba sice připustit“, že Ing. G. měl v době předcházející nástupu žalobkyně do funkce ekonoma vyšší plat než ona, „nicméně v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které odlišné finanční ohodnocení práce žalobkyně a práce jejího předchůdce odůvodňují, a to bez ohledu na pohlaví obou osob, o jejichž komparaci se jedná“. V tomto směru odvolací soud „považuje za klíčové svědectví Ing. Š.“ (který jako nadřízený Ing. G. a posléze žalobkyně měl „nepochybně nejlepší přehled o rozsahu jejich agendy a náplni jejich práce“), z jehož výpovědi bylo zjištěno, že žalobkyně sice přebírala v zásadě celou agendu po Ing. G., nicméně její práce byla „kvalitativně odlišná“ (Ing. G. realizoval spíše strategické operace s volnými zdroji a byl spolutvůrcem metodiky konsolidované účetní uzávěrky, kdežto žalobkyně prováděla toliko operativní činnost a připravovala pro účetní uzávěrku pouze podklady) a postupně také „objemově nižší“, neboť docházelo k postupnému prodeji investičních fondů a tím ke snižování počtu bankovních operací. Nelze přitom „odhlédnout ani od toho“, že Ing. G. pracoval ve společnosti žalované již několik let (s nástupním platem „ve zcela totožné výši jako žalobkyně), během nichž získal vysokou erudici v jednotlivých činnostech, v důsledku čehož vykonával také funkci zástupce ředitele a byl činný rovněž v managementu. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „odlišné finanční ohodnocení žalobkyně mělo své opodstatnění a nesouviselo s jejího pohlavím“ a „nejednalo se tedy o projev diskriminace z důvodu pohlaví, jak je má na mysli ust. § 7 zák. práce“. Rovněž co se týče žalobkyní tvrzeného „mobbingu“ žalovaná podle názoru odvolacího soudu „prokázala“, že z její strany „nedošlo k žádnému jednání, kterým by žalobkyně byla poškozena nebo znevážena její osobnost, důstojnost či psychická nebo fyzická integrita“; „naopak“ – jak zdůraznil – bylo zjištěno, že žalovaná vyhověla žádosti žalobkyně o samostatnou a neprůchozí kancelář a posléze k její žádosti též odložila termín výpovědi z organizačních důvodů o tři měsíce. Posunutí začátku pracovní doby před 8.00 hodin ráno sice žalovaná žalobkyni nepovolila, avšak „bylo prokázáno“, že toto nebylo povoleno „vůbec nikomu“, a v tom, že žalobkyně vybírala hotovost z banky bez doprovodu lze sice „spatřovat porušení určitých bezpečnostních zásad“, avšak nikoli znevažování důstojnosti žalobkyně. Za tohoto stavu odvolací soud „žalobu o finanční satisfakci podle § 7 odst. 4 zák. práce“ zamítl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala „v řešení otázky důkazního břemene“. Zdůraznila, že v souladu se Směrnicí rady Evropské unie ze dne 15.12.1997 č. 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, je v ustanovení § 133a o.s.ř „zakotvena zásada, dle níž neprokazuje tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví ten účastník, který je tvrdí, ale druhý účastník (jeho protistrana)“; „opak“ vyjde najevo tehdy, „jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“. Podle názoru dovolatelky žalobkyně „splnila veškeré procesní povinnosti, které jsou jí tímto ustanovením dány, tzn. že uvedla před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci“. Žalovaná však „svou procesní povinnost nesplnila, neboť neprokázala, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“, pouze „tvrdila opak a omezila se pouze na popírání těch skutečností, o jejichž existenci platí vyvratitelná domněnka“. Svá tvrzení o kvalitativním rozdílu mezi prací žalobkyně a jejím předchůdcem Ing. G. žalovaná opřela pouze o svědeckou výpověď Ing. Š., která je podle mínění dovolatelky „toliko obecná a není podložena žádným dalším relevantním důkazem, jehož předložení žalované nic nebránilo“. Žalobkyně v tomto směru navrhovala provést důkaz konsolidovanými účetními uzávěrkami, které prováděla „ve stejném rozsahu jako její předchůdce“, avšak tento důkaz, ani jiný podobný nebyl proveden a „v důsledku toho žalov