21 Cdo 3093/2025 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3093/2025-97 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobců 1) T. H., a 2) Y. Y., obou zastoupených JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Švihance č. 1549/8, proti žalované Pražské pravoslavné eparchii se sídlem v Praze 6, Dejvice, Šárecká č. 1065/36, IČO 00441830, zastoupené JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 390/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025, č. j. 62 Co 166/2025-68, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 62 Co 166/2025-68, Městský soud v Praze výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2025, č. j. 4 C 390/2024-47, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované ze dne 11. 12. 2024 je neplatné (výrok I), zamítl žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované ze dne 11. 12. 2024 je neplatné (výrok II), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III), a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, správně aplikoval judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu a dospěl ke správným právním závěrům. Dovodil, že civilní soud se ve sporech o skončení pracovního poměru duchovního omezí pouze na zjištění, zda je úkon (rozhodnutí) způsobilý pracovní poměr ukončit a zda ho učinil (vydal) orgán k tomu pověřený, přičemž soud prvního stupně zjistil, že tato kritéria byla naplněna, když bylo vydáno okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, což je akt způsobilý skončit pracovní poměr, a vydal jej orgán církve k tomu oprávněný; v dalším je možnost přezkumu civilního soudu značně omezena. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to „zda je či není v rozporu s právem na církevní autonomii, pokud civilní soudy přezkoumávají samotnou existenci postupů církevních orgánů, jimiž měla být ve svém souhrnu vyjádřena vůle směřující k okamžitému ukončení pracovního poměru zaměstnance církve, a to za účelem posouzení, zda k ukončení došlo rozhodnutím orgánu k tomu v rámci církve příslušného“, dále namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v otázce platnosti úkonu končícího pracovní poměr žalobců, když v listinách, jimiž byl pracovní poměr s žalobci ukončen, nebyl vymezen důvod okamžitého zrušení. Namítli, že došlo ke zmatečnému výkladu vnitřních předpisů církve a že je nedůvodné odmítnout přezkum toho, zda může statutární orgán učinit úkon v podobě okamžitého zrušení pracovních poměrů žalobců z důvodů závažných kanonických provinění. Uvedli, že se domáhali přezkumu vnitřních předpisů v těch ustanoveních, která pravomoc eparchiálního biskupa ve správě eparchie omezují, a to s ohledem na důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalobců, když o závažných kanonických proviněních žalobců nerozhoduje eparchiální biskup. 3. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští [§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“)]. 5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 6. Dovolání žalobců není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod (dovolatelé jej ani neuvádí), aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 7. V úvodu dovolací soud konstatuje, že není sporná skutečnost, že žalobci jsou v postavení duchovních Pražské pravoslavné eparchie; není rozhodné, jak je poměr mezi církví a duchovním dle vnitřních předpisů nazýván. 8. Podle ustanovení článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“), církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 3 odst. 1 Listiny základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. 9. Zákonem, který upravuje postavení církví a náboženských společností, je zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) – dále též jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“. Ten v ustanovení § 4 stanoví, že církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (odst. 1), a že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech (odst. 3). 10. Jak uvedl dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007 (uveřejněném pod číslem 61/2009 Sb. rozh. obč.), neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. Protože církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou správnost“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96). 11. V nálezu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3910/17, pak Ústavní soud uvedl, že jak vyplývá např. z usnesení ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1240/09, či také z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Svatý synod Bulharské ortodoxní církve (Metropolitan Inokentiy) a další proti Bulharsku ze dne 22. 1. 2009, č. 412/03, 35677/04, bod 137, soudy zároveň neprovádějí výklad vnitřních předpisů církví, a to ani v případě, kdy existují pochybnosti o kanonické platnosti či dovolenosti právního úkonu. 12. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že civilní soudy nejsou oprávněny zkoumat věcnou správnost rozhodnutí, které vede k okamžitému skončení pracovního poměru duchovního, ani důvodnost takového rozhodnutí, neboť takovým postupem by došlo k zásahu do vnitřní autonomie církve. Civilní soudy nejsou oprávněny ani zkoumat, zda byly dodrženy vnitřní předpisy církve a zda má rozhodnutí předepsanou formu a obsahuje jiné náležitosti stanovené vnitřními církevními předpisy (například, zda je nutnou náležitostí okamžitého zrušení pracovního poměru duchovního uvedení důvodů, které k tomuto jednání vedly). Eparchiální biskup určitým a srozumitelným způsobem vyjádřil vůli skončit pracovní poměr dovolatelů, zda měl v aktu též povinnos