21 Cdo 3201/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3201/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 1. 2012 Spisová značka:21 Cdo 3201/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3201.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Neplatnost právního úkonu Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 65 odst. 2, 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 27 odst. 4, 5 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 7 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3201/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Koutským, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská č. 12, proti žalované České republice - Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 1359/1, IČO 72496991, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 8 C 118/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. února 2010, č. j. 9 Co 155/2009-54, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Koutského, advokáta se sídlem v Mostě, Moskevská č. 12. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 2. 10. 2006 žalovaná (ředitel býv. Úřadu práce v Mostě Ing. O. M.) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že ke dni 22. 9. 2006 byl žalobce odvolán z funkce vedoucího odboru trhu práce, že s ním žalovaná v den předání odvolání z funkce projednala jeho další pracovní zařazení a zároveň mu nabídla jinou vhodnou práci odpovídající jeho kvalifikaci dle ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce, že však nabídku na výkon pracovní činnosti: specialista APZ, na dobu určitou do 31. 5. 2007, s místem výkonu práce pracoviště Úřadu práce v Mostě, se sjednaným dnem nástupu do práce dnem 25. 9. 2006, žalobce dne 25. 9. 2006 odmítl. V důsledku odmítnutí pracovního místa se stal žalobce pro žalovanou nadbytečným podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce. Žalobce se domáhal (žalobou podanou proti žalované České republice - Úřadu práce v Mostě se sídlem v Mostě, Budovatelů č. 1989, IČO 00554898), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 2. 10. 2006, je neplatná. Žalobu odůvodnil mimo jiné též tím, že postup žalované při změně pracovního zařazení za trvání pracovního poměru odporuje zákoníku práce, neboť, mění-li se toliko druh práce, nelze měnit samotnou pracovní smlouvu (dosavadní pracovní poměr trvá), ale jen tu část (druh práce), k jejíž změně dochází. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 15. 12. 2008, č. j. 8 C 118/2007-38, určil, že „výpověď daná žalovanou žalobci ze dne 2. 10. 2006 je neplatná“, neboť postup žalované při rozvázání pracovního poměru výpovědí, zejména při plnění povinnosti nabídnout žalobci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, byl v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce a výpověď z pracovního poměru tak „nemůže požívat právní ochrany“. Vycházel přitom z toho, že smyslem nabídkové povinnosti je ochrana pracovního poměru. Projevuje se v tom, že má upřednostňovat změnu již sjednaných pracovních podmínek - stávajícího pracovního poměru před jeho ukončením jednostrannou výpovědí; přijme-li zaměstnanec nabízený druh práce, dojde tím ke změně sjednaných pracovních podmínek ohledně druhu práce (§ 36 zák. práce). V souzené věci žalovaná nepřistoupila na změnu stávajícího pracovního poměru v tom směru, že by žalobci nabídla změnu druhu práce, ale podmiňovala nabídku - za situace, kdy pracovní poměr žalobce po odvolání trval - uzavřením zcela nové pracovní smlouvy, která nejen že omezovala trvání pracovního poměru dobou určitou, ale obsahovala i stanovení tříměsíční zkušební doby. Taková situace by jistě nemohla nastat, kdyby mezi účastníky došlo pouze ke změně obsahu stávajícího pracovního poměru co do druhu práce. Toto jednání posoudil soud prvního stupně jako postup směřující k obcházení smyslu nabídkové povinnosti. Podle jeho názoru nemůže obstát ani tvrzení žalované, že na žalobci nabídnutou pozici jsou noví zaměstnanci přijímáni do pracovního poměru na dobu určitou. U žalované evidentně nedochází k žádným organizačním změnám, které by odůvodňovaly, aby již vytvořené pracovní místo zaniklo nebo bylo vytvořeno jen na omezenou dobu. Postup žalované, která nástup žalobce (jehož pracovní poměr trval nepřetržitě od roku 1990) na takovou pozici bez vážných důvodů podmiňuje omezením trvání pracovního poměru pouze na dobu určitou a sjednáním další zkušební doby, se tak jeví jako „přinejmenším nestandardní“. Žalovaná navíc žalobci „dala ultimativně prostor pro úvahu nad nabídkou dalšího působení u žalované, resp. uzavření nového pracovního poměru v rozsahu pouhých tří dnů“ (požadavek na uzavření nové smlouvy do dne 25. 9. 2006). Proto soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nepřistoupila ke splnění nabídkové povinnosti s cílem naplnit její účel a že způsob jejího jednání nelze ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce hodnotit jinak, než jako v rozporu s dobrými mravy směřující k újmě žalobce. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 9 Co 155/2009-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s „přesvědčivým odůvodněním“ rozsudku soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že nabídková povinnost jako hmotněprávní úkon tak, jak k ní žalovaná přistoupila, nebyla činěna v souladu s cílem naplnit její účel a že směřovala k újmě žalobce. Uzavřel proto, že „tento právní úkon, učiněný v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za platný“ a že proto žalovaná „nesplnila platně povinnost nabídnout žalobci místo, takže nebyly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce“. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná zejména namítala, že nová pracovní smlouva musela být žalobci předložena spolu s nabídkou jiné vhodné práce, jelikož žalobce měl uzavřenou pracovní smlouvu ze dne 1. 11. 1990 s poslední dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 12. 2004 s výkonem pracovní činnosti: vedoucí odboru trhu práce a APZ. Dnem 1. 9. 2006 byl žalobce jmenován do funkce vedoucího odboru trhu práce, tak jak to vyžadoval v tuto dobu platný zákoník práce č. 65/1965 Sb., „čímž zanikla původní pracovní smlouva spolu se všemi dohodami o změně pracovní smlouvy“. Žalovaná žalobce písemně odvolala z funkce a zároveň se žalobcem projednala jeho další zařazení, a to na pozici specialista APZ, která byla vhodná s ohledem na zdravotní stav žalobce a jeho schopnosti a i jeho kvalifikaci. Jelikož „dle ZP musela být sepsána nová pracovní smlouva“, protože žádná jiná pracovní smlouva v tu dobu v platnosti již nebyla, vyhradila si žalovaná uzavřít se žalobcem pracovní smlouvu na dobu určitou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 12. 2008, č. j. 8 C 118/2007-38 zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. V průběhu dovolacího řízení byl Úřad práce v Mostě zrušen a výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců zařazených u něho přešel na nově zřízený Úřad práce České republiky (srov. § 1 odst. 1, § 6 odst. 2 a § 8 zákona č. 73/2011 Sb.). Vzhledem k tomu, že byla zrušena organizační složka státu, která za Českou republiku v řízení dosud vystupovala, dovolací soud pokračoval v řízení s Úřadem práce České republiky jako organizační složkou státu, příslušnou v projednávané věci za Českou republiku jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 298/2004, které bylo uveřejněno pod č. 128 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (otázku použití ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce vyložil jinak, než je vykládána v judikatuře soudů), přezkou