21 Cdo 3227/2018 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3227/2018-240 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miloslavou Šmokovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, 28. října č. 976, proti žalovanému GRAFIKO PRINT s. r. o. se sídlem v Táboře, Soběslavská č. 2090/28, IČO 25193741, zastoupenému JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem se sídlem v Táboře, nám. F. Křižíka č. 2840, o pracovněprávní nároky, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 27/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č. j. 15 Co 103/2018-209, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu (s výjimkou části směřující do výroku o věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do stravného ve výši 21 000 Kč, a v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši 39 482,50 Kč a co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč) se odmítá. II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části směřující do výroku o věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do stravného ve výši 21 000 Kč, se zamítá. III. Rozsudek krajského soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši 39 482,50 Kč a co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši 39 482,50 Kč a co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 11. 3. 2015, který byl žalobci doručen dne 17. 3. 2015, sdělil žalovaný žalobci, že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť žalobce dlouhodobě neplní své povinnosti a nejméně od 26. 2. 2015 do systému nezadal žádné hlášení o plnění svých pracovních povinností, nesdělil žádnou informaci o jednání se zákazníky, nezadal žádnou objednávku, na výzvu jednatele společnosti, aby se dne 26. 2. 2015, 6. 3. 2015 a 10. 3. 2015 dostavil do provozovny společnosti, nereagoval a bez omluvy se nedostavil, nevyplnil knihu jízd za měsíc únor 2015 a nesdělil ani žádné důvody, které by mu v jejím vyplnění bránily, v období od 26. 2. 2015 pro společnost nevykázal žádnou pracovní činnost a ničím nedoložil žádné důvody, které by mu bránily ve výkonu sjednané práce; tuto nečinnost žalobce v období od 26. 2. 2015 do 10. 3. 2015 žalovaný posoudil jako neomluvenou absenci. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 8. 4. 2015 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, aby byla žalovanému uložena povinnost doplatit žalobci „dlužné mzdy“ za měsíce únor, březen a duben 2015 ve výši 90 000 Kč „hrubého“, proplatit mu dovolenou v částkách 21 136 Kč (15,5 dne z roku 2014) a 9 091 Kč (6,6 dne z roku 2015) a stravné za služební cesty v částkách 18 000 Kč za rok 2014 a 3 000 Kč za leden a únor roku 2015, doplatit zdravotní a sociální pojištění v částkách 5 484 Kč a 15 238 Kč, zaplatit žalobci odstupné ve výši 90 000 Kč „hrubého“, vyplatit mu „provizi“ ve výši 24 369 Kč, zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a zaplatit žalobci 1 600 Kč za tankování pohonných hmot a aby se jednatel žalovaného M. J. žalobci osobně a veřejně omluvil za nevhodné jednání a výroky o žalobci a rozeslal tuto omluvu všem zákazníkům žalovaného. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval od roku 2011 jako obchodní zástupce pro XY, že koncem února 2015 začal nátlak od žalovaného s cílem donutit žalobce podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru, že mu žalovaný dne 26. 2. 2015 oznámil, že od tohoto data bude jeho pracoviště XY a pro cesty do zaměstnání a zpět domů mu zakazuje využívat „služební auto“, že od 1. 3. 2015 mu stanovil novým mzdovým výměrem měsíční základní mzdu na 15 100 Kč, tedy snížil mu mzdu na polovinu, že dne 2. 3. 2015 mu žalovaný zablokoval CCS kartu „k tankování“ a žalobce musel ze svých peněz zaplatit „natankování do služebního auta“, že jej žalovaný u obchodních partnerů pomlouval, aby se žalobcem už nespolupracovali, že mu přesměroval jeho mobilní telefon a zákazníci ani další obchodní partneři se mu nedovolali, přestaly mu chodit „maily“ a „fungovat pošta“, že seznam svěřených věcí, které chce žalovaný od žalobce vrátit, neodpovídá žalobcem skutečně převzatým věcem a že po tomto všem (poté, co mu „vše znemožnil“) žalovaný řekl žalobci, že jsou jeho „firemní“ aktivity „na nule“ a ať doveze všechny věci vrátit, jinak to bude brát jako „vážné porušení pracovní morálky“. Dále (mimo jiné) uvedl, že žalovaný na webových stránkách www.XY uváděl lživé a nepravdivé informace, které „je možno brát jako lež a pomluvu“, že mu nebyla zaslána mzda za období února 2015 a „výplatní lístky“ za několik měsíců nazpět, že mu nebyla proplacena dovolená, kterou mu žalovaný neumožnil vybrat, že mu žalovaný nezaplatil stravné za cestovní příkazy z roku 2014 a z roku 2015 a že mu nevyplatil „provizi“ za sjednanou obchodní transakci, kterou sehnal nad rámec výkonu práce, přičemž „byli domluveni“, že půlku mu „z toho“ vyplatí. Okresní soud v Táboře částečným rozsudkem ze dne 15. 2. 2016 č. j. 7 C 27/2015-67 rozhodl, že „návrh na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru mezi účastníky provedené dopisem žalovaného ze dne 11. 3. 2015 je neplatné, se zamítá“ a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce byl žalovaným „prokazatelně opakovaně vyzván“, aby se dostavil do provozovny žalovaného, tedy vlastně do místa výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě, ovšem žalobce na toto nijak nereagoval. Námitka žalobce, že k cestě do XY ze svého bydliště XY nemohl použít služební automobil, protože mu byla zablokována „tankovací karta“, podle názoru soudu prvního stupně nemůže obstát, neboť žalobce si musel být vědom, že má skutečně v pracovní smlouvě řádně sjednané místo výkonu práce v XY, a že tedy jeho povinností bylo pracovní smlouvu plnit a respektovat pokyny zaměstnavatele (žalovaného). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, jaké objektivní důvody mu bránily, aby si plnil své povinnosti podle pracovní smlouvy, že nečinností žalobce jako zaměstnance, tedy neplněním toho, co ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce bylo mezi účastníky sjednáno v pracovní smlouvě a jaké pokyny žalobce obdržel od žalovaného, žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil své povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, a okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele tak bylo zcela důvodné. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12. 7. 2016 č. j. 15 Co 248/2016-98 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že výzvy, aby se žalobce dostavil do provozovny žalovaného, byly žalobci doručeny aspoň potud, že se dostaly do jeho dispozice, a že se tedy žalobce mohl seznámit s jejich obsahem, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zvlášť hrubým porušením povinností je už samotná skutečnost, že žalobce opakovaně ignoroval pokyny žalovaného, aby se dostavil na schůzku do XY, neboť respektování pokynů zaměstnavatele je podle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce jednou ze základních povinností zaměstnance. Jestliže se žalobce za situace, kdy mu bylo známo, že má žalovaný proti jeho práci výhrady a chce je s ním projednat, rozhodl těchto pokynů opakovaně neuposlechnout a nedostavil se do místa, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce, lze podle názoru odvolacího soudu toto porušení povinností kvalifikovat jako zvlášť hrubé, jež zakládá důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2017 č. j. 21 Cdo 266/2017-134 odmítl dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, neboť jednak neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z hlediska námitky dovolatele, že při doručování výzev žalovaného, aby se dostavil do jeho provozovny v XY, prostřednictvím elektronické pošty nebyly dodrženy p