21 Cdo 3228/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3228/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2025 Spisová značka:21 Cdo 3228/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.3228.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnancem Odpovědnost subjektivní Skutečná škoda [ Škoda ] Zavinění Dotčené předpisy:§ 250 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 257 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3228/2024-153 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně PORR a. s. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dubečská č. 3238/36, IČO 43005560, proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. Martinem Vostrackým, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská č. 752/33, o 55 206,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 99/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2024, č. j. 10 Co 309/2024-113, takto: I. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku II rozsudku krajského soudu se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 3. 5. 2023 (v průběhu řízení doplněnou) se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat jí v žalobě specifikované movité věci, eventuálně, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 55 206,25 Kč se „zákonným úrokem z prodlení“ od 21. 3. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný „jakožto zaměstnanec“ odebral na základě objednávky a dodacího listu č. 445 od společnosti V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. zboží v celkové hodnotě 55 206,25 Kč, které žalobkyni „nepředal“, čímž jí způsobil škodu ve výši této částky. Žalobkyně uzavřela se společností V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. dohodu o narovnání a uhradila jí za dodané zboží 55 206,25 Kč. Žalovaný si „zboží buďto ponechal či s ním naložil jiným neznámým způsobem“, ačkoliv „po převzetí objednaného materiálu byl žalovaný povinen tento zaevidovat a předání takto objednaného materiálu a nářadí podřízeným zaměstnancům mělo být opět potvrzeno v písemném protokolu, což byla povinnost“ žalovaného jako vedoucího zaměstnance. 2. Žalovaný uplatněný nárok považuje za nedůvodný, neboť „žalobcem tvrzené zboží (věci) nemá k dispozici“. Oprávněnost žalobního nároku nemůže být dovozena pouze ze skutečnosti, že žalobkyně předmětné zboží „ve své evidenci neeviduje“. 3. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 39 C 99/2023-76, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2024, č. j. 39 C 99/2023-86, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání ve výroku specifikovaných věcí (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 55 206,25 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení (výrok II) a povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 5 000 Kč (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 8. 2016 (v průběhu pracovního poměru změněné) pracoval u žalobkyně naposledy jako vedoucí reklamačního a servisního oddělení správy majetku, že žalovaný na základě dodacího listu č. 445 ze dne 1. 6. 2022 převzal od společnosti V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. „materiál a drobné nářadí“, za které žalobkyně (na základě dohody o narovnání) dne 26. 1. 2023 zaplatila uvedené společnosti 55 206,25 Kč, a že „žalovaný neprokázal, že by s věcmi naložil ve prospěch zaměstnavatele, že by je předal k dalšímu využití jiným zaměstnancům žalobkyně, či že by je sám použil pro plnění pracovních povinností“; „ohledně evidence majetku, který byl předmětem tohoto řízení, žádný předpis konkrétní podmínky jeho evidování neukládal“ (žalobkyní předkládaný „interní dokument o evidenci majetku“ se na žalovaným převzaté věci nevztahoval). Protože „žalovaný popřel, že by dané věci měl ve své dispozici i v době, kdy byla podána uvedená žaloba a následně, kdy byl vyhlášen rozsudek“, uzavřel, že „nemohl přistoupit k požadavku žalobkyně a uložit žalovanému tyto věci vydat, neboť nebylo zjištěno, že by jimi disponoval“. Žalovaný se však „na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, pokud uvedený materiál nevložil do majetku společnosti, případně pro její potřeby v souladu s předchozí praxí nevyužil“, a tak „byly naplněny podmínky pro to, aby bylo uloženo žalovanému ve smyslu ustanovení § 250 zákoníku práce vzniklou škodu nahradit“. 4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 10 Co 309/2024-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 55 206,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 39 639,60 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II). Odvolací soud poskytl žalobkyni poučení o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, „jakou právní povinnost žalovaný zaviněně porušil a v příčinné souvislosti s tímto porušením způsobil žalobci ke dni skončení pracovního poměru žalovaného u žalobce, tj. k 30. 6. 2022, škodu v tvrzené výši – v rozsahu dle předloženého Pracovního postupu – disponování majetkem a jeho správa“. Reakcí na toto poučení (tvrzením, že „právní povinnosti porušil tím, že zboží odebrané jménem žalobkyně a podléhající evidenci nezaevidoval a veškeré zboží bez rozdílu zašantročil či s ním naložil jiným neznámým způsobem a tímto svým protiprávním jednáním způsobil žalobci škodu ve výši kupní ceny, kterou za předmětné zboží byl žalobce nucen zaplatit“, že „část zboží převzatého žalovaným spadala pod definici tzv. drobného dlouhodobého hmotného majetku“ podle „vnitřního předpisu ‚Disponování majetkem a jeho správa‘“, které žalobkyně „vyjmenovala“) však podle odvolacího soudu „žalobce své povinnosti tvrdit a prokazovat atributy odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ust. § 250 zákoníku práce nedostál, neboť jednak netvrdil významné skutečnosti vztahující se ke dni skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, tj. k 30. 6. 2022, a tudíž je ani neprokazoval, stejně jako neprokázal, že žalovaný v důsledku neprovedení evidence předmětného zboží zaviněně způsobil žalobci, tedy v příčinné souvislosti s tímto opomenutím, škodu, a to v jakékoliv výši“. Protože i „soudem prvního stupně přijatá právní kvalifikace titulem bezdůvodného obohacení v kombinaci s titulem odpovědnosti zaměstnance za škodu není přiléhavá“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil. 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (oběma jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že žalobkyni poskytl nejednoznačné, neurčité a nesrozumitelné poučení o povinnosti tvrdit a prokazovat významné skutečnosti, neboť „není zřejmé, proč by vznik odpovědnosti zaměstnance (žalovaného) za škodu musel být podmíněn tím, že tento zaměstnanec škodu způsobil přesně v den skončení jeho pracovního poměru“. Má za to, že procesní povinnost „beze zbytku splnila“, jestliže před soudy tvrdila, že „žalovaný přibližně měsíc před skončením svého pracovního poměru jejím jménem odebral zboží za cca 55 tisíc Kč“, že „toto zboží si buďto ponechal nebo s ním naložil neznámým způsobem (tzn. že jej zašantročil), resp. toto zboží nikdy žalobkyni nepředal a již vůbec jej nezaevidoval (navzdory tomu, že přinejmenším část z tohoto zboží podléhala evidenci jako tzv. drobný dlouhodobý hmotný majetek)“, že „žalobkyně za toto zboží byla nucena zaplatit, ačkoli se nikdy nedostalo do její dispozice“, a že tím „žalovaný porušil jak požadavky kladené na zaměstnance (vedoucí zaměstnance) zákoníkem práce, tak i vnitřním předpisem žalobkyně“. Pokud odvolací soud navzdory uvedenému dospěl k závěru, že „žalobkyní popsaným způsobem nevznikla jednáním žalovaného újma“, pak je tento závěr v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž sám odvolací soud odkazuje (například rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1245/2013“). Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou pří