21 Cdo 3316/2013 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3316/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v exekuční věci oprávněného INSTITUTU PRACOVNÍCH PŘÍLEŽITOSTÍ s.r.o. se sídlem v Praze 5, Štefánkova č. 53, IČO 26164957, zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd č. 409/19, proti povinnému AUTO PALACE Spořilov s.r.o. se sídlem v Praze 4, Na Chodovci č. 2457/1, IČO 48591149, zastoupenému Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 1667/10, pro 30.057,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 65 EXE 361/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 35 Co 125/2012 - 96, takto: Usnesení městského soudu ze dne 15. května 2012, č. j. 35 Co 125/2012 - 96, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. února 2012, č. j. 65 EXE 361/2011 - 61, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. 2. 2011, č. j. 65 EXE 361/2011- 22, pravomocným podle záznamu ve spise dne 22. 4. 2011, nařídil k návrhu oprávněného podle vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141, a podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157 (nesprávně uvedeno 12 Cm 147/2010 - 157), k uspokojení jeho pohledávky ve výši 30.057, - Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň - město. Návrhem ze dne 19. 4. 2011, doručeným soudnímu exekutorovi dne 20. 4. 2011, který jej posléze postoupil soudu prvního stupně podle ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekutorské činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „exekuční řád“), povinný navrhl zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Návrh odůvodnil tím, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 Cm 143/2006 - 86, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 (jímž mu byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 490.000,- Kč, kterou uhradil dne 2. 3. 2009), byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 2632/2009 - 127, a v důsledku toho se jím zaplacená částka 490.000,- Kč stala ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodným obohacením na straně oprávněného plněním z právního důvodu, který odpadl, že oprávněný ve lhůtě stanovené povinným a ani po jejím uplynutí bezdůvodné obohacení v částce 490.000,- Kč neuhradil a že dopisem ze dne 20. 7. 2010 započetl podle ustanovení § 580 a násl. občanského zákoníku a ustanovení § 358 a násl. obchodního zákoníku svoji (proti)pohledávku ve výši 490.000,- Kč za oprávněným v rozsahu částky 86.820,- Kč proti pohledávce oprávněného ve výši 86.820,- Kč, přiznané mu na náhradě nákladů řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157, čímž vymáhaná pohledávka zanikla. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 20. 2. 2012, č. j. 65 EXE 361/2011 - 61, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, neboť dospěl k závěru, že k zániku vymáhané pohledávky nemůže postačovat povinným uváděné tvrzení, že dopisem ze dne 20. 7. 2010 započetl na pohledávku oprávněného částku 86.820,- Kč z částky 490.000,- Kč, kterou má povinný vůči oprávněnému z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141, bylo nalézací řízení vedené žalobcem (oprávněným) proti žalovanému (povinnému) o zaplacení částky 490.000,- Kč s příslušenstvím zastaveno pro zpětvzetí žaloby (učiněné podáním žalobce ze dne 22. 1. 2010), že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 85.860,- Kč (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157, byla žalovanému uložena povinnost zaplatil žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 960,- Kč. Z těchto exekučních titulů je podle soudu prvního stupně zřejmé, že „si oba účastníci řízení plnili navzájem - analogicky jako v případě vzájemného vypořádání nároků po odstoupení od kupní smlouvy - kdy žalovaný (povinný) zaplatil žalobci částku 490.000,- Kč a žalobce (oprávněný) současně vrátil žalovanému (povinnému) koupený osobní automobil. Při právním posouzení věci poukázal na závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1435/2009, a dovodil, že úhradou, resp. vrácením částky 490.000,- Kč povinným za zaplacenou kupní cenu vozidla, a vrácením zakoupeného automobilu tovární značky Mercedes Benz E 290TD, RZ AKS 90-91, dne 29. 5. 2009 žalobcem (oprávněným) žalovanému (povinnému) si účastníci vrátili vzájemně plnění z uzavřené kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2003, na základě které zakoupil žalobce od žalovaného osobní automobil za částku 490.000,- Kč; tuto částku 490.000,- Kč proto soud prvního stupně neshledal za způsobilou k započtení, jelikož na straně oprávněného se nejednalo o bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu a dále proto, že povinný zaplatil oprávněnému z titulu přisouzených nákladů nalézacího řízení podle exekučních titulů jen částku 56.763,- Kč a zbývající částku 30.057,- Kč mu neuhradil, nejsou podmínky pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g), h) o. s. ř. splněny. K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2012, č. j. 35 Co 125/2012 - 96, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že účastníci uzavřeli dne 29. 4. 2003 kupní smlouvu, na základě níž se oprávněný stal vlastníkem automobilu a povinnému zaplatil kupní cenu ve výši 490.000,- Kč, a že následně si účastníci fakticky uvedená plnění vzájemně vrátili, přičemž k převzetí automobilu povinným od oprávněného došlo dne 29. 5. 2009. Z toho dovodil, že v době, kdy povinný vznesl námitku započtení (viz jeho dopis ze dne 20. 7. 2010), držel předmětný automobil, který od oprávněného přijal, a k uvedenému datu proto neměl za oprávněným pohledávku ve výši 490.000,- Kč, představující vrácenou kupní cenu automobilu oprávněnému. Při opačném výkladu by povinný měl k datu 20. 7. 2010 nejen v držení předmětný automobil, ale zároveň i ve svých aktivech pohledávku ve výši 490.000,- Kč „představující jeho kupní cenu“. Uzavřel, že povinný neměl vzájemnou pohledávku ve smyslu ustanovení § 580 občanského zákoníku k datu 20. 7. 2010, kterou by byl oprávněn započíst na vymáhanou pohledávku oprávněného. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, jelikož ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. řeší právní otázky, které jsou soudy, resp. týmž soudem, rozhodovány rozdílně; jde zejména o otázku trvání právního vztahu účastníků založeného původně kupní smlouvou ze dne 29. 4. 2003, která nebyla zrušena, a dále povinnosti soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s právně významnými námitkami účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel poukazuje zejména na to, že pouze a výhradně na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 Cm 143/2006 - 86, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č. j. 12 Cmo 249/2008 - 11, [jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku 490.000,- Kč, představující kupní cenu vozidla], které byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 2632/2009 - 127, uhradil oprávněnému částku 490.000,- Kč. Toto plnění však neznamenalo akceptaci zrušení kupní smlouvy v důsledku jednostranného právního úkonu oprávněného a k akceptaci nesměřovalo ani jeho následné převzetí vozidla, jež bylo motivováno jen snahou zamezit případnému vzniku škody na straně oprávněného, který opakovaně upozorňoval na nárůst nákladů spojených s údržbou a skladováním vozidla. Dále uvedl, že ačkoliv oprávněnému sděloval, že neprojevuje vůli kupní smlouvu zrušit, vzal oprávněný v dalším řízení žalobu o zaplacení 490.000,- Kč zpět s odůvodněním, že povinnosti účastníků byly po podání žaloby dobrovolně splněny; povinný přitom neměl důvod odepřít souhlas se zpětzetím žaloby, neboť v mezidobí podal žalobu o zaplacení zbylé části plnění poskytnutého oprávněnému, která nebyla započtením dotčena (věc je vedena u Obvodního soudu pr