21 Cdo 3558/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3558/2024-317 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 960/81, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Most se sídlem magistrátu v Mostě, Radniční č. 1/2, IČO 00266094, zastoupenému JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, a 2) Základní škole, Most, Zdeňka Štěpánka 2912, příspěvkové organizaci, se sídlem v Mostě, Zdeňka Štěpánka č. 2912/8, IČO 47326239, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348, o neplatnost odvolání z vedoucího pracovního místa, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 60 C 183/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2023, č. j. 8 Co 194/2023-215, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Kindla, advokáta se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Veselého, advokáta se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2023, č. j. 8 Co 194/2023-215, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jejího odvolání z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované 2)] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. Podle ustálené judikatury soudů žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. [do 31. 12. 2013 šlo o ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.] má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12/2006 Sb. rozh. obč.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura). 4. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, uveřejněném pod č. 38/2009 v časopise Soudní judikatura, vyslovil, že odvolaný ředitel školské právnické osoby, ředitel příspěvkové organizace nebo vedoucí organizační složky státu má ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že jeho odvolání z funkce je neplatné, za předpokladu, že dosud (platně) neskončil jeho pracovní poměr u školské právnické osoby, příspěvkové organizace nebo státu a že otázka neplatnosti odvolání z funkce již nebyla vyřešena v souvislosti se soudním rozhodnutím o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Uvedený předpoklad potom není splněn v případě, kdy školská právnická osoba, příspěvková organizace nebo organizační složka státu učinila právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru a ředitel podal u soudu žalobu o určení neplatnosti tohoto právního jednání podle ustanovení § 72 zákoníku práce; v takovém případě totiž žaloba o určení neplatnosti odvolání ředitele příspěvkové organizace z vedoucího pracovního místa nemůže naplňovat preventivní účel žaloby o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř., neboť uvedené určení nadále není objektivně způsobilé vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejít tím dalším žalobám, a její podání vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3182/2021). 5. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že po odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitelky školy žalobkyně a žalovaná 2) uzavřely dohodu o novém pracovním zařazení žalobkyně na pracovní místo učitelky (s účinností od 1. 8. 2020), na kterém žalobkyně práci vykonávala až do 31. 7. 2021, kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi učiněné žalobkyní. Jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti odvolání z pracovního místa ředitelky školy je proto v souladu se shora uvedenými judikaturními závěry. 6. Dovolatelka namítá, že práci učitelky od 1. 8. 2020 u žalované 2) vykonávala v souběžném pracovním poměru a že písemná právní jednání žalobkyně a žalované 2) – „pracovní smlouva“ a „dohoda o změně pracovního zařazení“ ze dne 31. 7. 2020 – představují zdánlivá právní jednání, neboť za žalovanou 2) k jejich uzavření nebyla oprávněná zástupkyně ředitele školy („ve smyslu § 131 odst. 1 školského zákona je statutárním orgánem školské právnické osoby její ředitel“), že pak „musí být nutně i zdánlivá výpověď žalobkyně z pracovního poměru, neboť ta směřovala vůči zdánlivé pracovní smlouvě“, a že její pracovní poměr k žalované 2) „ve stadiu po odvolání z funkce“ nadále trvá. Přehlíží přitom, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že dohoda o novém pracovním zařazení ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce byla mezi účastníky uzavřena jinak než písemně, když vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně práci učitelky od 1. 8. 2020 do 31. 7. 2021 pro žalovanou 2) „fakticky“ vykonávala (body 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací námitky tedy žalobkyně buduje na jiných skutkových závěrech, než ze kterých odvolací soud vycházel. 7. Dovolatelka zde přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 8. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O výji