21 Cdo 3606/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3606/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2018 Spisová značka:21 Cdo 3606/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3606.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr Skončení pracovního poměru Okamžité zrušení pracovního poměru Výpověď z pracovního poměru Odstupné Dotčené předpisy:§ 67 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2011 § 68 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2011 § 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2011 § 70 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2011 § 72 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2011 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:26. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3606/2017-219 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 451/11, proti žalované Městské části Praha 1 se sídlem úřadu městské části v Praze 1, Vodičkova č. 681/18, IČO 00063410, zastoupené JUDr. Romanem Buzkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Novostrašnická č. 3386/54a, o 70 175 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 202/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2017 č. j. 23 Co 408/2016-186, t a k t o: I. Rozsudek městského soudu se v části výroku o věci samé, kterou bylo rozhodnuto o změně rozsudku obvodního soudu, mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. srpna 2016 č. j. 17 C 202/2012-146, opravený usnesením téhož soudu ze dne 23. října 2016 č. j. 17 C 202/2012-168, se v části výroku o věci samé, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 10 446 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 10 446 Kč od 1. 8. 2011 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 21 005,60 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 948,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Zdeňka Tomana, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 451/11. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31. 12. 2012 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila osobní příplatek za dobu od 15. 3. do 15. 6.2011 ve výši 7 500 Kč a na odstupném 62 675 Kč, celkem 70 175 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 8. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2009 zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou na „pozici“ právník, že platovým výměrem ze dne 1. 7. 2009 mu byl přiznán osobní příplatek ve výši 2 500 Kč měsíčně, který mu žalovaná po 14. 3. 2011 přestala vyplácet, a že žalobce ukončil se žalovanou pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce, které bylo žalované doručeno dne 15. 6. 2011. Žalobce má za to, že „osobní příplatek mu příslušel a žádné oprávněné (zákonné) důvody pro jeho nevyplacení neexistovaly“ a že dne 15. 6. 2011 platně rozvázal se žalovanou pracovní poměr, neboť mu „do 15-ti dnů od termínu splatnosti nebyla uhrazena část platu“, a to „příspěvek na ošatné za rok 2011“; žalobci proto náleží rovněž odstupné ve výši trojnásobku „průměrného platu“. Žalovaná namítala, že žalobce byl dne 1. 3. 2011 „písemně upozorněn na porušování povinností vyplývajících z právních předpisů“, když „průkazně 29x nedodržel povinnou pracovní dobu“, a že mu současně byl odňat osobní příplatek s účinností od 15. 3. 2011 ve výši 2 500 Kč měsíčně. Žalovaná dne 14. 4. 2011 doručila žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce „pro soustavné méně závažné porušování právních předpisů“ a žalobce dne 15. 6. 2011 doručil žalované okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce s odůvodněním, že „mu nebyla žalovanou uhrazena část platu, konkrétně příspěvek na ošatné za rok 2011“. Žalovaná dopisem ze dne 17. 6. 2011 (doručeným dne 22. 6. 2011) žalobci sdělila, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné, neboť „příspěvek na ošatné není v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 zákoníku práce součástí platu“, a vyzvala žalobce, aby nadále konal svou práci až do skončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby dne 30. 6. 2011. Žalobce vzal dne 27. 6. 2011 své okamžité zrušení pracovního poměru zpět, se žalovanou se dohodl na „poskytnutí náhradního volna bez náhrady platu“ ve dnech 20. 6. až 23. 6. 2011 a uhrazení zdravotního pojištění za tyto dny a ve dnech 24. 6. až 30. 6. 2011 konal žalobce práce pro žalovanou podle pracovní smlouvy. Z uvedeného žalovaná dovozuje, že se žalobcem nalezli „vzájemnou shodu na skončení pracovního poměru po uplynutí výpovědní doby ke dni 30. 6. 2011“, což prokazuje také jednání žalobce, který se ve dnech 24. 6. až 30. 6. 2011 dostavil do práce a vykonával pro žalovanou práci. Požadavek žalobce na uhrazení osobního příplatku ve výši 7 500 Kč považuje žalovaná za nedůvodný, neboť žalobce „ve 29 případech nedodržel povinnou pracovní dobu a kvalitně neplnil větší rozsah pracovních úkolů“ a ani po odnětí osobního příplatku (s účinností od 15. 3. 2011) nedošlo ze strany žalobce k nápravě. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 17 C 202/2012-57 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 62 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 8. 2011 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 7 500 Kč s vymezeným úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení. Z provedených důkazů dovodil, že žalovaná nenapadla žalobou (podanou podle ustanovení § 72 zákoníku práce ve dvouměsíční lhůtě) žalobcem učiněné okamžité zrušení pracovního poměru, a že je proto třeba považovat tento právní úkon za platný; žalobce má tedy právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného „měsíčního platu“. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že žalobce vzal okamžité zrušení pracovního poměru dne 27. 6. 2011 zpět, neboť „samotné zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru nemohlo mít žádný následek, byť by snad takový následek žalovaná (či i žalobce) předpokládala“. O požadavku žalobce na poskytnutí osobního příplatku soud prvního stupně uzavřel, že žalobce porušoval své pracovní povinnosti a nedosahoval po určitou dobu dobrých pracovních výsledků, když „v rozmezí měsíců prosinec 2010 až únor 2011 ve 29 případech porušil dodržování pracovní doby, přičemž zároveň mu bylo vytýkáno také to, že nesplňoval zadané úkoly včas a v požadované kvalitě“, a „jen stěží by bylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby nadále platila žalobci osobní příplatek“. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 23 Co 148/2014-88 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 62 675 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná, nesouhlasila-li se žalobcem podaným okamžitým zrušením pracovního poměru, se měla v soudním řízení domáhat určení jeho neplatnosti, že – neučinila-li tak – „považuje se okamžité zrušení pracovního poměru za platné, byť by nebylo učiněno důvodně, a pracovní poměr žalobce u žalované skončil dnem jeho doručení žalované“, a že žalobce má proto podle ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku. Vytknul ovšem soudu prvního stupně, že nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, především k tomu, že žalobce přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru 15 dní před uplynutím výpovědní doby, že jako důvod uvedl „nevyplacení části platu spočívající v příspěvku na ošatném pro rok 2011“, že žalobce pracoval u žalované jako právník a že věděl, že zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru nemá právní účinky a uzavřením dohody ohledně ukončení pracovního poměru „uvedl žalovanou v omyl“. Jelikož chování žalobce bylo ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce v rozporu s dobrými mravy, nebylo požadované odstupné žalobci přiznáno. Nejvyšší soud České republiky na základě dovolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 4818/2014-117 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 8. 2011 do zaplacení) zrušil a