21 Cdo 3845/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3845/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2020 Spisová značka:21 Cdo 3845/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3845.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada nákladů zdravotní pojišťovně Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 předpisu č. 48/1997Sb. ve znění do 17.12.2015 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3845/2019-127 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická č. 2020/4, IČO 41197518, proti žalovanému TAŠ-STAPPA beton, spol. s r. o. se sídlem ve Zlíně, Zálešná III č. 2616, IČO 25593625, zastoupenému Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Škárova č. 809/16, o 78 878 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 289/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. června 2019 č. j. 59 Co 83/2019-98, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. února 2019 č. j. 36 C 289/2018-65 ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. února 2019 č. j. 36 C 289/2018-65 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 24. 8. 2018 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 78 878 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 15. 5. 2017 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 17. 11. 2015 došlo k pracovnímu úrazu zaměstnance žalovaného M. S., který spadl ze střechy a v důsledku pádu si způsobil poranění lopatky a prasknutí lebeční kosti, a že Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj rozhodnutím ze dne 24. 6. 2016 č. j. 8803/9.30/16-29 sp. zn. S9-2016-148 rozhodl, že se žalovaný dopustil při podnikání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, „že neorganizoval práci a nestanovil pracovní postupy tak, aby byly dne 17. 11. 2015 na provozovně XY, na adrese XY, dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti, a aby zaměstnanci žalovaného byli chráněni proti pádu nebo zřícení, když nepřijal na pracovišti střechy objektu brusírny nacházející se ve výšce 3,1 m až 3,8 m nad okolní úrovní, na níž zaměstnanci prováděli stavebně udržovací práce spojené s natavením hydroizolačních asfaltových pásů na střešní plášť dřevěné pultové střechy technická a organizační opatření k zabránění pádů zaměstnanců z výšky“, konkrétně nezajistil volné okraje opravované střechy proti pádu přednostně pomocí prostředku kolektivní ochrany, ani dostatečný počet osobních ochranných prostředků proti pádu a ani to, aby zvolené osobní ochranné prostředky odpovídaly povaze prováděné práce a umožňovaly bezpečný pohyb, čímž porušil § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 ve spojení s § 3 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 a bodu 1 části II. Přílohy nařízení vlády č. 362/2005 Sb., přičemž nedodržení těchto předpisů ze strany žalovaného bylo podle žalobkyně příčinou pracovního úrazu M. S. Žalobkyně uhradila v příčinné souvislosti s poškozením zdraví M. S. náklady léčení ve výši 78 878 Kč, jejichž zaplacení se nyní domáhá podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. po žalovaném. Žalovaný namítal, že jedinou bezprostřední příčinou škody na zdraví M. S. bylo jeho vlastní jednání, neboť ač byl proškolen o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a měl k dispozici osobní ochranné prostředky, ty „ze své vlastní vůle“ nepoužil. Tím je vyloučena příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody (nákladů žalobkyně). „Absence příčinné souvislosti, jakožto i absence zavinění žalovaného, pak vylučuje nárok žalobkyně na regres vůči žalovanému“. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. 2. 2019 č. j. 36 C 289/2018-65 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 700 Kč a České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně soudní poplatek ve výši 3 944 Kč. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že k úrazu zaměstnance žalovaného M. S. došlo při pokládce hydroizolace na střechu skladu vysokou 3,1 až 3,8 metru, když při rozmotávání lepenky spadl do 1,2 metru širokého prostoru mezi skladem a další budovou, že si M. S. zlomil levou lopatku a lebeční klenbu, že zaměstnanci žalovaného pracující na střeše „nebyli v okamžiku pádu M. S. jištěni proti pádu ani prostředkem kolektivní ochrany, ani osobními ochrannými prostředky“, že M. S. „v okamžiku pádu neměl ani přilbu“ a že žalovaný porušil § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb. a § 3 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 a bod 1 části II Přílohy, protože nezajistil volné okraje střechy žádnými prostředky kolektivní ochrany a nezajistil ani dostatečný počet prostředků osobní ochrany proti pádu, ani aby zvolené osobní ochranné prostředky odpovídaly povaze prováděné práce a umožňovaly bezpečný pohyb, čímž se žalovaný podle rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj č. j. 8803/9.30/16-29 dopustil správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb. Soud prvního stupně dovodil, že příčinou pracovního úrazu M. S. je zaviněné porušení pracovních povinností na straně žalovaného, který pro výkon mimořádné práce ve výšce při opravě střechy nepřijal a nezajistil taková účinná opatření, aby pádu M. S. ze střechy zabránil. Skutečnost, že si M. S. nevzal ochrannou přilbu, nepovažoval soud z jeho strany za porušení pracovních povinností, neboť porušením pracovních povinností ze strany zaměstnance je až nenošení pracovních prostředků, které po něm zaměstnavatel soustavně vyžaduje. Protože žalovaný v roce 2015, kdy došlo k pracovnímu úrazu M. S., nošení ochranných pracovních pomůcek po zaměstnancích soustavně nevyžadoval, „neporušili zaměstnanci pracující na střeše bez přilby zaviněně svou pracovní povinnost“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se domáhala náhrady nákladů na léčení následků pracovního úrazu M. S. (zlomeniny levé lopatky a lebeční klenby) po žalovaném podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. ve výši 78 878 Kč důvodně. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019 č. j. 59 Co 83/2019-98 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Odvolací soud považoval nárok podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. za „úpravu dílčí“, proto je podle něj na vztahy, které nejsou „jí nebo speciální úpravou pokryty, nutno použít podpůrně ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody“. Podle odvolacího soudu jsou podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. ve spojení s § 2910 větou druhou a § 2911 občanského zákoníku založeny podmínky pro vznik nároku žalobkyně vůči žalovanému, neboť žalovaný se dopustil „deliktního jednání na úseku bezpečnosti práce“, když nezajistil technická a organizační opatření, jež by zabránila pádu M. S. z výšky, k újmě na zdraví M. S. došlo v příčinné souvislosti s tímto deliktním jednáním žalovaného a je splněna i podmínka zaviněného jednání žalovaného, neboť zavinění ve formě nedbalosti se ve vztahu k deliktnímu jednání podle § 2911 občanského zákoníku presumuje a žalovanému se tuto domněnku nepodařilo zpochybnit. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda se „na vzniku škody kromě žalovaného mohlo podílet i jednání“ M. S., neboť rozhodnutí o tom, že byl spáchán správní delikt, kterým je odvolací soud vázán, „neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně“ zaviněním žalovaného. Nehodový děj (pád M. S. ze střechy skladu) odvolací soud hodnotil jako pracovní úraz. Má-li být zaměstnavatel „exkulpován z odpovědnosti nahradit zaměstnanci škodu způsobenou pracovním úrazem“, stíhá jej povinnost „nejen zaměstnance s předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti ochrany zdraví při práci seznámit, ale jejich znalost a dodržování současně po zaměstnanci vyžadovat a kontrolovat“. Odvolací soud uvedl, že pokud zaměstnavatel nezajišťuje bezpečnost svých zaměstnanců při výkonu práce, zaměstnanci nemohou porušit své povinnosti na úseku bezpečnosti práce a že „zaměstnanec zaviněně poruší svou povinnost týkající se bezpečnosti práce pouze, je-li její plnění zaměstnavatelem kontrolováno a vyžadováno“. Protože žalovaný v roce 2015 „nošení ochranných pomůcek po zaměstnancích soustavně nevyžadoval a nekontrol