21 Cdo 385/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 385/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 11. 2006 Spisová značka:21 Cdo 385/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.385.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb. § 164 odst. 1 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 385/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. s. B., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o náhradu mzdy a o další nároky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 41/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2002, č.j. 21 Co 176/98-161, takto: Dovolání žalobce se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 21.10.1994, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky nevyslovilo řádný předchozí souhlas s tímto rozvázáním pracovního poměru, který je v případě žalobce (jako osoby se změněnou pracovní schopností) podmínkou jeho platnosti (§ 50 zák. práce). Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.1.1995, č.j. 49 C 41/94-19 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit „čs. státu – Městskému soudu v Brně 500,- Kč soudního poplatku“. Ve věci samé dospěl k závěru, že předmětná výpověď „je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu orgánu st. správy jako nezbytného zákonného předpokladu rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem se změněnou pracovní schopností“. Tento souhlas byl totiž žalovanému udělen pro ukončení pracovního poměru z jiného důvodu než z toho, který byl vymezen v samotné výpovědi; podle názoru soudu prvního stupně „dodatečnou opravu citace zákon. ust. provedenou Ministerstvem práce a soc. věcí nelze v tomto případě považovat za právně účinnou, neboť uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, je ve smyslu ust. § 47 odst. 2 spr. řádu jednou z podstatných náležitostí výroku správního rozhodnutí a jeho nedostatek proto nelze považovat za chybu v psaní či jinou zřejmou nesprávnost“, kterou by bylo možno neformálně opravit. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.9.1995, č.j. 21 Co 324/95-28 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že, pokud v dané věci Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR jako odvolací orgán udělilo žalovanému svým rozhodnutím souhlas k dání výpovědi žalobci, který není schopen na základě lékařského posudku vzhledem ke zdravotnímu stavu vykonávat povolání zámečníka, „a v citaci paragrafu vymezujícího výpovědní důvod, tedy ust. § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce (výpovědní důvod týkající se zdravotního stavu), bylo uvedeno písmeno c) (organizační změny), a tato chyba byla opravena tímto orgánem v souladu s ust. § 47 odst. 6 správního řádu, pak byl dán předběžný souhlas k předmětné výpovědi dle ust. § 50 zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení „zkoumal další důvody neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí (§ 242 a § 44 zák. práce)“.   Městský soud v Brně (poté, co připustil změnu-rozšíření žaloby o nárok na náhradu mzdy a další nároky) rozsudkem ze dne 12.12.1997, č.j. 49 C 41/94-91 zamítl žalobu o neplatnost výpovědi ze dne 21.10.1994 a o náhradu mzdy ve výši 210.089,10 Kč s úroky z prodlení, rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 15.550,- Kč „na účet JUDr. M. P.“ a že „ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Z. P. se přiznává odměna ve výši 29.650,- Kč“; současně zastavil řízení „v těch částech, v nichž žalobce podal žalobu proti MUDr. S., Ing. Z. a MUDr. H. s vyčíslením náhrady škody částkou 68.004,10 Kč a požadoval po žalovaném splnění povinnosti vydat mu potvrzení o změně pracovní smlouvy a platových podmínkách ke dni 30.5.1994, eventuelně 17.10.1994“, s tím, že „v těchto částech řízení se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmětná výpověď byla žalobci dána „ze zdravotního důvodu popsaného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, vzhledem k důvodu částečné invalidity žalobce, kterým se stala neschopnost vykonávat dosavadní zaměstnání“. Žalobce také „odmítl nabídku jiných odpovídajících míst, takže zaměstnavatel dodržel i tzv. nabídkovou povinnost podle § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce“. Protože „byl dán i souhlas správního orgánu v intencích § 50 zák. práce“, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný všechny „zákonné podmínky výpovědi dodržel“; proto „napadená výpověď z pracovního poměru byla dána v souladu se zákonem“ a žalobce nemá ani nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Výrok o částečném zastavení řízení odůvodnil tím, že ohledně dotčených nároků žalobce ani přes výzvu soudu neodstranil „nedostatky podání“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.5.2002, č.j. 21 Co 176/98-161 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o určení neplatnosti výpovědi“, „v zamítavém výroku o náhradě mzdy“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení 534.194,90 Kč s úroky z prodlení zamítl, a ve výrocích o zastavení řízení, o nákladech řízení a o přiznání odměny rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; zároveň vyslovil, že „se dovolání proti tomuto rozsudku nepřipouští“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že podle posudku „kompetentního“ lékaře OSSZ, který „byl vydán v souladu s ustanovením zákoníku práce před dáním výpovědi“ (a proto „z hlediska obsahového nepodléhá přezkumu soudu v řízení dle § 64 zák. práce“), žalobce „vzhledem k postižení pohybového aparátu“ pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci provozního zámečníka  a  „je schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání (vrátný, vážný, pomocné dělnické práce, administrativa ve skladovém hospodářství apod.)“. K odvolací námitce zpochybňující splnění nabídkové povinnosti uvedl, že za situace, kdy z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaný před dáním výpovědi nabídl žalobci dvě místa strojního dělníka a skladového dělníka, která obě byla pro žalobce vhodná, avšak žalobce žádné z nich nebyl ochoten přijmout, „žalovaný již neměl povinnost mu účinně pomáhat při zajištění nového vhodného zaměstnání (§ 47 odst. 3 zák. práce)“. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal výpověď z pracovního poměru, která splňuje rovněž všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce, platným právním úkonem, napadený rozsudek v tomto směru potvrdil a pouze „vzhledem ke změně žaloby o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí z 21.10.1994 bylo obsahově potvrzující rozhodnutí ve výroku o náhradě mzdy po formální stránce vyjádřeno jako změna napadeného rozhodnutí“. V části týkající se zastavení řízení odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelný a neshledal důvodným návrh žalobce na připuštění dovolání. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že se odvolací soud „nezabýval skutečností, že rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení B. – posudek o pozbytí způsobilosti konat dále dosavadní práci – bylo předmětem odvolacích řízení a nikdy nenabylo právní moci“, a že „ve věci Krajského soudu Brno sp. zn. 22 Ca 95/94 byla provedena oprava jeho zdravotní kvalifikace posudkovou komisí H. K. se změnou na schopný vykonávat dosavadní práci s omezením délky pracovního úvazku“. Dovozoval, že, „bylo-li by rozhodnuto správně o neplatnosti výpovědi, pak by mu bylo jistě přiznáno i právo na náhradu mzdy“. Mimo to vytkl odvolacímu soudu, že mu svým výrokem o nepřipuštění dovolání „upřel možnost dovolacího přezkumu“ a že rozhodoval o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně „ze dne 12.12.1998, č.j. 49 C 41/94-91, přičemž žalobci není o takovém rozsudku ničeho známo“. K prokázání svých tvrzení dovolatel požadoval „provést důkaz především soudními spisy v této věci, jakož i spisy, v nichž jsou zadokumentována výše uvedená jeho tvrzení“, a navrhl, aby dovolací soud rozsudky