21 Cdo 3938/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3938/2023-259 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 363/33, proti žalovanému Zemědělská společnost Kosova Hora, a. s., se sídlem v Kosově Hoře č. 338, IČO 00107956, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 130/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2023, č. j. 23 Co 99/2022-198, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 24. 2. 2021 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu „závažného porušení povinnosti zaměstnance spočívajícího v neomluvené absenci v práci v době od 10. 10. 2019 do 28. 2. 2021 v počtu 89 neomluvených absencí“. Ve výpovědi (mimo jiné) uvedl, že žalobkyně „měla nastoupit 1. 9. 2020 po svém uschopnění“, což neučinila a do práce nenastoupila „do současné doby“, a že nerespektovala, že byla dnem 11. 9. 2020 převedena na práci „naháněčky krav do dojírny“ na pracovišti „VKK Kosova Hora – Janov“, a bez jakékoli omluvy nedocházela do zaměstnání. 2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 6. 2021 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2018 pro žalovaného vykonávala v pracovním poměru práci dojičky a ošetřovatelky, že dne 9. 10. 2019 utrpěla pracovní úraz (byla krávou nakopnuta do pravého lokte), v jehož důsledku utrpěla poranění (zhmoždění) pravého lokte, že je dlouhodobě léčena pro chronické onemocnění pravého loketního kloubu, že ošetřující lékařka MUDr. Hana Juklová žalobkyni nedoporučila zvedání těžkých břemen a větší fyzickou zátěž horních končetin a že od 10. 10. 2019 do 31. 8. 2020 žalobkyně byla v důsledku pracovního úrazu v pracovní neschopnosti. Dne 3. 9. 2020 žalobkyně jednala s žalovaným ve věci převedení na jinou práci, kterou by však vykonávala ve velkokapacitním kravíně Janov, což by znamenalo výkon práce mimo její dosavadní pracoviště. Tuto nabídku byla nucena odmítnout, neboť pro ni bylo dané pracoviště nedostupné a pracovní pozice, na kterou měla být převedena, neodpovídala ani jejímu zdravotnímu stavu. Protože nedošlo k uzavření dodatku k pracovní smlouvě (ke změně pracovní smlouvy ohledně druhu práce a pracoviště), k převedení žalobkyně na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce „fakticky nedošlo“. Od ukončení dočasné pracovní neschopnosti pak žalovaný žalobkyni nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy ani nezajistil posouzení zdravotní způsobilosti žalobkyně provedením mimořádné pracovnělékařské prohlídky u smluvního poskytovatele pracovnělékařských služeb. Od 13. 10. 2020 pak žalobkyně „nastoupila na nemocenskou“, která byla ukončena lékařem přibližně po 20 dnech „z důvodu již vyčerpaných dní nemocenské“. Následně opět nedošlo ze strany žalovaného k přeřazení žalobkyně na jinou práci. Žalovaný tedy od skončení její pracovní neschopnosti (tj. od 1. 9. 2020) nepřiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy. Žalobkyně má za to, že nedošlo k žádnému porušení jejích povinností vyplývajících z právních předpisů a že se v daném případě nejednalo o neomluvenou absenci v práci, ale o překážky na straně zaměstnavatele. 3. Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně měla 1. 9. 2020 (po skončení pracovní neschopnosti) nastoupit do práce, což přes četné výzvy neučinila, že dne 3. 9. 2020 se uskutečnilo z podnětu žalovaného jednání, kde byl s žalobkyní projednán úraz, který utrpěla dne 9. 10. 2019, že žalobkyně uvedla, že pokud by jí byla nabídnuta odpovídající práce jejímu zdravotnímu stavu, byla by ráda, pokud by dále byla zaměstnána, a že vzhledem k nejasnostem ohledně zdravotního stavu a pracovní způsobilosti žalobkyně jí byl „učiněn návrh ve změně pracovního zařazení s přihlédnutím nezatěžování těžkou fyzickou prací (nakládání s břemeny nad 15 kg), že by byla přeřazena na nové pracoviště, kde by prováděla nahánění krav do dojírny, přičemž žalobkyně nabídku nepřijmula, neboť na toto pracoviště nemá možnost, jak se dostat“. Dne 9. 9. 2020 žalovaný přistoupil k převedení žalobkyně na jinou práci na pracoviště „VKK Kosova Hora – Janov“ dnem 11. 9. 2020, ale žalobkyně písemné vyhotovení převedení odmítla dne 9. 9. 2020 převzít a do práce vůbec nenastoupila. Přípisem ze dne 21. 1. 2021 byla žalobkyně vyzvána, aby se dostavila k praktické lékařce MUDr. Šárce Machovské dne 16. 2. v 10:30 hod. „za účelem podání lékařského posudku“. Žalobkyně sdělila žalovanému, že se 16. 2. k lékařce dostavit nemůže. Dne 21. 12. 2020 zaslala žalobkyně přípis, ve kterém požádala o sdělení, kde má vyhledat lékařské služby, ačkoliv věděla, že tyto lékařské služby poskytuje žalované MUDr. Šárka Machovská, ke které se po dobu trvání pracovního poměru nedostavila a neustále se dovolávala lékařské péče MUDr. Juklové, která ovšem za celou dobu přes žádost žalovaného žádný posudek o „lékařské způsobilosti“ žalovanému nevydala. 4. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 5 C 130/2021-89, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13 552 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 8. 2018 pracovní smlouvu na práci dojičky a ošetřovatelky telat, že „místem výkonu mělo být katastrální území žalovaného“, že k pracovnímu úrazu došlo dne 9. 10. 2019, že pracovní neschopnost žalobkyně byla „vystavena“ od 10. 10. 2019 do 31. 8. 2020, že žalobkyni byla dána výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu neomluvené absence v období od 10. 10. 2019 do 28. 2. 2021, kterou žalobkyně odmítla dne 25. 2. 2021 převzít, že dne 9. 9. 2020 sdělil žalovaný písemně žalobkyni převedení na jinou práci, a to na práci naháněčky krav do dojírny na pracovišti „VKK Kosova Hora – Janov“, a že s touto „nabídkou“ byla žalobkyně seznámena a odmítla ji v písemné formě převzít. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně neplnila své pracovní povinnosti podle pracovní smlouvy od 1. 9. 2020, a uvedl, že žalobkyně neprokázala, že by dosavadní práci a práci, která jí byla nabízena žalovaným ve snaze udržet potřebný počet pracovníků, nemohla vykonávat, že žalovaný prokázal, že splnil své povinnosti podle § 103 zákoníku práce a snažil se, aby žalobkyně vykonávala práci, která odpovídá její zdravotní způsobilosti, že bylo povinností žalobkyně tuto zdravotní způsobilost prokázat a podrobit se zjištění zdravotního stavu u lékařky, která byla označena jako poskytovatel pracovnělékařských služeb [§ 103 písm. d) zákoníku práce], a že tuto svou povinnost nesplnila ani v průběhu projednání věci a „zánik zdravotní způsobilosti, který brání vykonávat práci dle pracovní smlouvy u žalovaného, neprokázala“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný v případě žalobkyně „postupoval zcela v souladu se zákoníkem práce“ a že to byla „právě žalobkyně, která ustanovení zákoníku práce ani vyhlášky č. 79/2013 Sb. nerespektovala“, a shledal žalobu zcela nedůvodnou. 5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 23 Co 99/2022-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 12 054 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka a České republice 2 662 Kč na účet Krajského soudu v Praze. Uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud uzavřel, že žalobkyně tvrzenou zdravotní nezpůsobilost neprokázala, aniž by ji předtím poučil o důkazním břemenu a následcích jeho neunesení ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, a sám v tomto směru žalobkyni poučil. Z posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, pak odvolací soud zjistil, že z pracovnělékařského hlediska nelze konstatovat, že by žalobkyně dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce dojičky a ošetřovatelky, kterou měla podle pracovní smlouvy konat u žalovaného. Přestože se podle odvolacího soudu „ze spisu podává“, že dne 3. 9. 2020 proběhlo mezi účastníky jednání o možném dalším pracovním zařazení žalobkyně a byla jí žalovaným nabídnuta práce na pozici naháněčky krav do dojírny ve velkokapacitním kravíně Janov, že toto pracovní zařazení žalobkyně odmítla, jednak s poukazem na to, že nemá jak se do nového místa výkonu práce z místa svého bydliště dostat, a dále namítala, že ani tuto práci jí zdravotní stav vykonávat nedovoluje, nicméně že žalovaný přesto dne 11. 9. 2020 rozhodl o převedení žalobkyně na práci naháněčky krav do dojírny na pracovišti „VKK Kosova Hora – Janov“