21 Cdo 3978/2018 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3978/2018-913 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně D. Ch. D., se sídlem v XY, IČO XY, proti žalovanému NatWest Markets N. V. (dříve The Royal Bank of Scotland N. V.), reg. č. 33002587, se sídlem Claude Debussylaan 94, 1082MB Amsterdam, Nizozemsko, zastoupenému JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, o zaplacení 205.444 EUR s příslušenstvím a 34.187 EUR s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 95.978 EUR a 148.557,54 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 54/2009, 39 Cm 130/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 8 Cmo 235/2016-833, takto: I. Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, č. j. 59 Cm 54/2009-579, se zrušují. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Odůvodnění: Žalobkyně se původně domáhala po žalovaném zaplacení částky 205.444 EUR a 34.187 EUR s úroky z prodlení (celkem 239.631 EUR); z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zůstala předmětem řízení částka celkem 229.257 EUR s úroky z prodlení. Žalovaný uplatnil proti žalobkyni vzájemnou žalobou nárok na zaplacení 95.978 EUR a 148.557,54 Kč. Žalobkyně uvedla, že jako advokátka žalovanému poskytovala právní služby na základě smlouvy mezi nimi uzavřené dne 16. 11. 1998, změněné dodatky ze dne 29. 12. 2000, 2. 1. 2002 a 29. 8. 2003, označené jako „smlouva o poskytování poradenské činnosti“. Nárok ve výši 205.444 EUR opírala žalobkyně o znění dodatku č. 3 smlouvy, jímž se účastníci dohodli mimo jiné na odstupném pro případ, že žalovaný ukončí s žalobkyní smluvní vztah, a ten byl na žádost žalovaného dohodou ukončen v lednu 2008. Zbylá částka (po částečném zpětvzetí žaloby) ve výši 23.813 EUR představovala náklady na nájem kanceláře žalobkyně a výdaje za služby s nájmem spojené, neboť žalovaný jí v lednu 2007 odepřel právo na užívání kanceláře ve své budově, a žalobkyni v souvislosti s poskytováním služeb žalovanému tyto výlohy vznikly. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Podle jeho názoru, zmíněné výlohy žalobkyně nelze podřadit pod náklady vynaložené v přímé souvislosti s poskytováním právních služeb žalovaného, jedná se o náklady obecně spojené s provozem advokátní kanceláře žalobkyně a tyto jiné náklady advokáta jsou již zahrnuty v odměně advokáta, žalobkyně ani neprokázala, že by tvrzené náklady skutečně vynaložila. Ohledně odstupného žalovaný namítl, že ujednání ve smlouvě, která žalovanému umožňovala ukončit smlouvu pouze jednou ročně, a to s nejméně tříměsíční výpovědní lhůtou, a která ukládala žalovanému povinnost zaplatit odstupné (včetně věrnostního příplatku) ve značné výši, jsou v rozporu se základními principy vztahu advokát – klient, jak jsou upraveny v zákoně o advokacii. Proto jsou uvedená ujednání smlouvy neplatná. Žalovaný dále uvedl, že vyplatil na odměně za poskytování právních služeb v roce 2007 žalobkyni neoprávněně 95.978 EUR, když žalobkyně fakturovala za běžnou hodinovou sazbu i hodiny, kdy nepracovala pro žalovaného vůbec, neboť byla buď na dovolené, nebo práce neschopná, nebo jí nebyla žádná práce ze strany žalovaného přidělena. Na základě smlouvy ze dne 16. 11. 1998, dodatku č. 3, poskytl žalovaný žalobkyni k užívání osobní automobil, od 1. 1. 2008 však již nebyla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva, která by opravňovala žalobkyni k jeho užívání, žalobkyně ale odmítala žalovanému tento osobní automobil vrátit a vrátila ho až 12. 5. 2008. Neoprávněným užíváním osobního automobilu vznikla žalovanému újma ve výši 148.557,54 Kč odpovídající leasingovým splátkám, které žalovaný zaplatil za dobu neoprávněného zadržování automobilu žalobkyní leasingové společnosti. Zaplacení těchto částek požaduje proto žalovaný po žalobkyni vzájemnou žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2011, č. j. 59 Cm 54/2009-237, 39 Cm 130/2009, zastavil řízení v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení 10.374 EUR s úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 229.257 EUR spolu s úrokem z prodlení a na náhradě nákladů řízení částku 452.360 Kč (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu, jíž se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky 95.978 EUR a 148.557,54 Kč (výrok III.). Dovodil, že účastníci uzavřeli jako dva podnikatelé mandátní smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala zařídit pro žalovaného určitou obchodní záležitost uskutečněním sjednané činnosti, a žalovaný se zavázal zaplatit úplatu ve sjednané výši a zároveň se zavázal zacházet s žalobkyní tak, že tato bude vzhledem k druhu poskytovaných služeb požívat stejných práv a výhod jako zaměstnanci, a při ukončení smlouvy ze své strany se zavázal poskytnout žalobkyni sjednané odstupné. Soud prvního stupně neshledal ani rozpor smluvního ujednání s dobrými mravy, neboť to byl žalovaný, kdo na počátku vyloučil možnost sjednání pracovní smlouvy, ačkoliv žalobkyně působila zejména jako vedoucí právního oddělení žalovaného. Žalovaný nebyl přitom slabší stranou smlouvy. Proto soud prvního stupně považoval za logické, že žalobkyně měla sjednaná práva, která se přibližovala obsahu pracovněprávního vztahu, včetně práva na odstupné. Zavázal-li se žalovaný zacházet s žalobkyní tak, že tato bude vzhledem k druhu služeb poskytovaných podle smlouvy a vzhledem k obsahu a trvání smlouvy požívat stejných práv a výhod jako zaměstnanci, je nutné žalobkyni přiznat odstupné, jaké podle vnitřního předpisu náleželo zaměstnancům žalovaného v roce 2008 při ukončení smluvního vztahu. Žalovaný umožnil žalobkyni užívat vlastní kancelář a veškerou infrastrukturu tak, jako to činili jeho vedoucí zaměstnanci. V roce 2007 však přestal žalobkyni tato plnění poskytovat, porušil svoji povinnost, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda spočívající v nákladech na zabezpečení těchto potřeb. Ohledně vzájemné žaloby na zaplacení částky 95.978 EUR uzavřel soud prvního stupně, že strany si sjednaly paušální odměnu a rovněž právo žalobkyně na placenou dovolenou a nemocenskou dovolenou. Nepovažoval takové ujednání za rozporné s dobrými mravy a zdůraznil, že žalovaný musí respektovat to, co si dohodl. Nedůvodnou shledal soud prvního stupně rovněž vzájemnou žalobu na zaplacení částky 148.557,54 Kč jako náhrady škody odpovídající leasingovým splátkám za vozidlo, které žalobkyně odmítala vydat žalovanému až do 12. 5. 2008. Dospěl k závěru, že vozidlo bylo zadrženo po právu. Právo na náhradu škody navíc nevzniklo z důvodu, že tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s jednáním žalobkyně. Povinnost platit leasingové splátky vznikla žalovanému nezávisle na zadržení předmětného vozidla. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 8 Cmo 50/2012-332, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu na zaplacení „částky 205.444,- EUR s úroky z prodlení od 1. 2. 2008 do 30. 6. 2008 a od 31. 7. 2008 do zaplacení a co do částky EUR 28.813,- s úroky z prodlení z částek 7.938 EUR a 15.876,- EUR zamítl“ [výrok I. a)], „v části, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení z částky 205.444,- EUR za období od 1. 7. 2008 do 30. 7. 2008, tak, že se tato část vypouští“ [výrok I. b)], ve výroku III. (o zamítnutí vzájemné žaloby o zaplacení částek 95.978 EUR a 148.557,54 Kč) a ve výroku o nákladech řízení ho zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výroky II. A I.c)]. Jako neplatná posoudil ujednání o nároku žalobkyně na odstupné v případě ukončení smlouvy o právní pomoci (z iniciativy žalovaného). Ujednání přibližující vztah advokáta ke klientovi vztahu pracovněprávnímu neodpovídá předmětu činnosti advokáta. Předmětem výkonu advokátní činnosti nemůže být výkon pozice vedoucího právního oddělení. Ve smlouvě o poskytování právních služeb nemá své místo ujednání o placené dovolené, placené nemocenské a odstupném. V rozporu s dobrými mravy jsou ta ustanovení smlouvy, jimiž advokát preferuje vlastní zájmy, přistupuje na pozici „zaměstnance“, v rozporu s postavením a úkoly advokáta. Žalobkyni tak nebylo právo na odstupné v jakékoliv výši přiznáno. Nedůvodným byl odvolacím soudem shledán rovněž požadavek na zaplacení nákladů spojených s poskytováním právních služeb. Tato ujednání jsou rozporná jak s úpravou postavení advokáta v zákoně o advokacii a advokátním tarifu, tak s dobrými mravy (etickým kodexem). Žalobkyní požadované náklady jsou takové, které musí každý advokát vynaložit, neboť vykonává advokacii samostatně a na svůj účet. U vzájemné žaloby považoval odvolací soud za rozhodující právní otázku, zda žalobkyni vznikalo právo na odměnu za právní službu i za dobu, kdy fakticky právní službu neposkytovala (dovolená, nemoc, doba, kdy nebyla žádná právní služba žádána). Nárok na odměnu přísluší jen za řádně uskutečněnou činnost. Protože však nebylo prokazováno, v jak