21 Cdo 403/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 403/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2003 Spisová značka:21 Cdo 403/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.403.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 27 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. § 65 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 12 odst. 4 písm. d) předpisu č. 564/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 403/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. š. i., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 202/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2001 č.j. 64 Co 212/2001-72, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 19.2.1999 č.j. 12/99-OPAM žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost „podle ust. § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 65 odst. 3 zákoníku práce“. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobce byl „k 15. únoru 1999 odvolán z funkce školního inspektora“ a že pro něj nemá jinou práci „odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou vhodnou práci (§ 46 odst. 2 zákoníku práce)“. Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že jeho odvolání z funkce školního inspektora, do níž byl jmenován dekretem ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 6.9.1995, považuje za neplatné pro neurčitost, neboť dokument označený jako odvolání neobsahuje jméno jednající osoby ani její funkci a je opatřen „pouze nečitelným podpisem začínajícím na písmeno Z“; následná výpověď je proto „bezpředmětná“, protože není dán výpovědní důvod a žalobce může dál vykonávat práce podle pracovní smlouvy. I kdyby šlo o platné odvolání z funkce, nelze při něm podle jeho názoru postupovat „analogicky podle § 65 odst. 3 zák. práce“, jelikož „řadový školní inspektor nesplňuje základní charakteristiku“ vedoucího zaměstnance (nemá ve své řídící působnosti žádné podřízené zaměstnance), a proto jmenování školním inspektorem nemůže být skutečností, která zakládá pracovní poměr podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce. Kromě toho žalobce dovozoval, že, vykonával-li po dobu výpovědní doby pro žalovanou sjednanou práci, není splněna podmínka nemožnosti dalšího zaměstnávání v místě výkonu práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7.3.2000 č.j. 8 C 202/99-24 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že v zákoně č. 564/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství, který je „v poměru k ZP lex specialis“, je vymezen okruh jmenovaných zaměstnanců „podstatně šířeji než v ZP“, dospěl k závěru, že „tak jako byl žalobce ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. platně jmenován, byl i platně odvolán“, když toto odvolání bylo učiněno řádně „ve smyslu obecných ustanovení o právních úkonech, negativně vymezených v ust. § 242 ZP“. Protože v řízení „bylo prokázáno“, že žalovaná po odvolání žalobce z funkce neměla pro něj jinou vhodnou práci, kterou by mu mohla nabídnout, byl podle názoru soudu prvního stupně dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a výpověď tudíž „byla po právu“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.10.2000 č.j. 54 Co 319/2000-41 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil názor, že za situace, kdy žalobce ve funkci školního inspektora neměl žádné podřízené zaměstnance, kterým by byl oprávněn stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci či jim dávat k tomu účelu pokyny (§ 9 odst. 3 zák. práce) a kdy mu ani nesvědčilo postavení orgánu zaměstnavatele (§ 9 odst. 1 zák. práce), je třeba - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřít, že funkce školního inspektora nepatří mezi okruh funkcí, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce; v daném případě tedy nemohlo dojít platnému jmenování a posléze ani k platnému odvolání žalobce z funkce školního inspektora, a proto se „ve vztahu k žalobci postup dle ust. § 65 odst. 3 zák. práce (tzv. fikce nadbytečnosti) neuplatní“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na posouzení otázky, zda se žalobce ustanovený do funkce školního inspektora stal pro žalovanou nadbytečným vzhledem k jejímu rozhodnutí (či rozhodnutí příslušného orgánu) o organizační změně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 23.1.2001 č.j. 8 C 202/99-49 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.175,- Kč k rukám jeho „právního“ zástupce. Soud prvního stupně - jsa vázán právním názorem odvolacího soudu - na základě doplněného dokazování zjistil, že ze strany zaměstnavatele (žalované) ani jiného příslušného orgánu nebylo vydáno žádné rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se žalobce stal nadbytečným, a že naopak bylo v řízení prokázáno, že žalovaná vyhlásila konkurz na místa školních inspektorů, mimo jiné i na pracoviště žalobce v Ch. Dovodil proto, že tvrzený výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce nebyl v případě žalobce dán, a protože žaloba na určení neplatnosti předmětné výpovědi byla podána ve lhůtě podle ustanovení § 64 zák. práce, nezbylo než jí vyhovět. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.9.2001 č.j. 64 Co 212/2001-72 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 3.800,- Kč k rukám JUDr. V. P. Odvolací soud zdůraznil, že z ustanovení § 12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. „je zřejmé“, že u školních inspektorů se pracovní poměr zakládá jmenováním podle zvláštních předpisů a že ministerstvo může podle vlastní úvahy školního inspektora z funkce odvolat. Soudu pak v této souvislosti přísluší zkoumat jen to, zda odvolání z funkce bylo provedeno k tomu oprávněným subjektem, zda bylo učiněno písemně a zda bylo odvolávanému doručeno. Protože odvolání žalobce z funkce školního inspektora uvedené náležitosti splňovalo a k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce u žalované nedošlo (žalovaná jiná volná místa než školních inspektorů nemá), dospěl odvolací soud k závěru, že výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (§ 65 odst. 3 zák. práce) je dán a že proto výpověď splňující rovněž všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce je platným právním úkonem. Odchýlení se od svého závazného právního názoru vysloveného v předchozím kasačním usnesení odvolací soud odůvodnil tím, že „z kontextu zák. č. 564/1990 Sb.“ vyplývá postavení školního inspektora jako vedoucího zaměstnance, který může vykonávat tuto funkci (stejně jako ředitelé škol a školských úřadů) jen na základě jmenování podle tohoto zákona, přičemž „je tomu tak nepochybně i proto, že funkce školního inspektora v sobě zahrnuje atributy činnosti vedoucího pracovníka, jež nejsou vymezeny toliko skutečností, zda má či nemá podřízené pracovníky“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že jmenováním podle zvláštních předpisů - podle ustanovení § 12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. dochází u školních inspektorů ke vzniku pracovního poměru „v souladu s ustanovením § 27 odst. 4 zák. práce“, neboť - jak dovolatel zdůraznil - zmíněné ustanovení zákoníku práce umožňuje vznik pracovního poměru tímto způsobem pouze u vedoucích zaměstnanců, kterým ale školní inspektor není, protože nesplňuje základní atribut vedoucího zaměstnance vyplývající z ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce, tj. skutečnost, že má další podřízené zaměstnance, kterým ukládá pracovní úkoly a řídí a organizuje jejich práci. Připustil, že zákon č. 564/1990 Sb. sice zmiňuje školní inspektory ve stejném ustanovení jako ředitele škol a školských zařízení, avšak toto ustanovení se podle jeho názoru netýká postavení těchto osob, ale kompetencí, které vykonává v rámci státní správy a samosprávy ve šk