21 Cdo 4166/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4166/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2016 Spisová značka:21 Cdo 4166/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4166.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Mzda (a jiné obdobné příjmy) Práce přesčas Dotčené předpisy:§ 78 odst. 1 písm. i) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 § 93 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 § 114 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 § 96 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 § 101 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 120 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4166/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. F., zastoupené JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Čechova č. 951, proti žalované AROMATICA CZ s.r.o. se sídlem ve Šlapanicích, Masarykovo náměstí č. 101/3, IČO 26963523, zastoupené Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská č. 13/11, o 319.137,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 37/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2015 č.j. 49 Co 389/2013-361, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. května 2013 č.j. 14 C 37/2010-330 (s výjimkou výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 5.752,- Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Brno - venkov k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov dne 12.2.2010 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 325.137,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2005 jako "obchodní reprezentant", že její pracovní doba byla rozvržena rovnoměrně v rozsahu 37,5 hodin týdně a že pracovní poměr účastnic skončil na základě výpovědi dané žalovanou z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce dnem 31.1.2010. Mzdovým výměrem byla žalobkyni určena základní měsíční mzda nejprve ve výši 21.500.- Kč, s účinností od 3.9.2008 byla zvýšena na 23.000,- Kč a náležely k ní prémie vyplácené podle pravidel pro výplatu osobní prémie v Pokynu jednatele žalované. Na "pozici obchodního reprezentanta" byla u žalované pracovní doba evidována prostřednictvím měsíčních výkazů, které si zaměstnanci "psali sami a každý měsíc je zasílali žalované". V bodě 9. pracovní smlouvy účastnic bylo sjednáno, že "zaměstnanec souhlasí s případným výkonem práce nad rámec pracovní doby" a že "zaměstnanec souhlasí s tím, že základní mzda je stanovena již s přihlédnutím k této případné práci navíc"; žalobkyně považuje toto ujednání za neplatné a tvrdí, že v průběhu let 2007 až 2009 odpracovala u žalované přesčas celkem 1306,5 hodin, aniž by jí byla vyplacena mzda v celkové výši 289.864,- Kč, že jí náleží rovněž náhrada mzdy za měsíce listopad, prosinec roku 2009 a leden roku 2010 ve výši 11.752,- Kč, neboť od 9.11.2009 nemohla konat práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele a zaměstnavatel jí nevyplatil plnou náhradu ve výši průměrného výdělku, a že jí žalovaná dluží na odstupném 23.521,- Kč, neboť jí poskytla v důsledku nesprávně určené mzdy za měsíce listopad a prosinec 2009 nižší odstupné. Žalovaná namítala, že v evidenci pracovní doby nejsou u žalobkyně "zaznamenány přesčasové hodiny" a že při kontrole provedené podle zákona č. 251/2005 Sb. Oblastním inspektorátem práce pro Jihomoravský a Zlínský Kraj nebyly shledány závady, které by "krátily práva zaměstnanců z pracovního poměru". Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 10.3.2011 č.j. 14 C 37/2010-244 uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 6.000,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 319.137,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 43.785,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Bičana, že žalobkyně je povinna zaplatit "českému státu na účet Okresního soudu Brno - venkov" na náhradě nákladů řízení 1.263,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit "českému státu na účet Okresního soudu Brno - venkov" na náhradě nákladů řízení 52,50 Kč. I když přisvědčil názoru žalobkyně, že ujednání obsažené v bodě 9. pracovní smlouvy je neplatné, neboť v něm nebyl stanoven nejvyšší rozsah práce přesčas, kterou může zaměstnavatel nařídit, soud prvního stupně nepokládal žalobkyní vykonanou "práci navíc" za "práci přesčas". Práce přesčas nebyla žalovanou nařízena a ani schválena a záleželo na schopnostech žalobkyně, která si již při uzavření pracovní smlouvy musela být vědoma specifik práce obchodního zástupce, jak si práci rozvrhla. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni pouze náhradu mzdy za měsíce listopad a prosinec 2009 a za leden 2010 ve výši průměrného výdělku, neboť žalobkyně nemohla vykonávat práci pro překážku na straně zaměstnavatele. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.5.2012 č.j. 49 Co 106/2011-277 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 6.000,- Kč) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že z odůvodnění napadeného rozsudku není dostatečně zřejmé, jaká konkrétní skutková zjištění soud prvního stupně učinil, o které důkazy tato zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při právním posouzení věci. Závěr o tom, že "nebylo zjištěno, že by práce přesčas byla žalobkyni zaměstnavatelem nařízena nebo že by s ní souhlasil", považoval odvolací soud za nepřezkoumatelný, když v odůvodnění nebylo uvedeno, z jakých důvodů soud prvního stupně k tomuto závěru došel. Odvolací soud rovněž soudu prvního stupně vytknul, že se dostatečně nezabýval posouzením, zda mezi účastníky nedošlo ke "konkludentní dohodě o práci přesčas". Žalobkyně měla za řízení tvrdit a prokázat skutečnost, že vykonala práci nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a že o této práci zaměstnavatel věděl a souhlasil s ní. Naproti tomu žalovaná měla podle názoru odvolacího soudu tvrdit a prokázat, že se jednalo o práci, která vzhledem k požadované kvalitě a kvantitě mohla být objektivně vzato provedena v rámci stanovené pracovní doby žalobkyně. Okresní soud Brno - venkov poté rozsudkem ze dne 23.5.2013 č.j. 14 C 37/2010-330 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 5.752,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 313.385,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 63.811,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Bičana, že žalobkyně je povinna zaplatit "českému státu na účet Okresního soudu Brno - venkov" na náhradě nákladů řízení 1.210,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit "českému státu na účet Okresního soudu Brno - venkov" na náhradě nákladů řízení 105,50 Kč. Soud prvního stupně opětovně dovodil, že ustanovení bodu 9. pracovní smlouvy účastnic je neplatné, neboť byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., podle nějž mohla být mzda v kolektivní nebo pracovní smlouvě sjednána s přihlédnutím k práci přesčas nejen u vedoucího, ale u všech zaměstnanců, ujednání však postrádalo uvedení nejvyššího rozsahu práce přesčas, kterou může zaměstnavatel nařídit. Soud prvního stupně dále vzal za své skutkové zjištění shodné tvrzení účastníků, že žalovaná nikdy žalobkyni výslovně ústně ani písemně práci přesčas nenařídila. Při řešení otázky, zda žalobkyně nevykonávala tvrzenou práci přesčas s mlčenlivým souhlasem zaměstnavatele (s konkludentním souhlasem), došel k závěru, že, i když byl zaměstnavatel srozuměn, že žalobkyně někdy pracuje více než osm hodin denně, tak tuto "práci navíc" nemohl mlčky odsouhlasit jako práci přesčas, když žalovaná měla již při uzavření pracovní smlouvy za to, že "objektivně je práci možné stihnout v osmihodinové pracovní době"; případný souhlas jednatele žalované s výkonem práce přesčas považoval za právní úkon "sui generis". Vědomost o tom, že žalobkyně vykonávala práci v rozsahu přesahujícím sedm a půl hodiny denně, nezakládá podle soudu prvního stupně souhlas s prací přesčas a o konkludentním souhlasu by bylo možno uvažovat pouze v případě, kdyby jednatel společnosti byl přesvědčen o tom, že práci nelze zvládnout v řádné pracovní době, a kdyby tyto hodiny byly vykazovány jako přesčasové, které chce žalobkyně proplatit a zaměstnavatel by s tím souhl