21 Cdo 4183/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4183/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2008 Spisová značka:21 Cdo 4183/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4183.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 132 předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4183/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně S. P. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. M., 2) Ing. Š. P., oběma zastoupeným advokátkou, o určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 399/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 21 Co 36/2006-194, 21 Co 37/2006-194, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.795,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 11.3.2003 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaní „nejsou dědici ze závěti zůstavitelky A. P., zemřelé 30.6.1994, datované dnem 7.11.1990“. Uvedla, že „datum 7.11.1990, uvedené v závěti, není dnem, kdy závěť byla sepsána, a tato závěť je tedy ve smyslu ustanovení § 476 odst. 2 občanského zákoníku neplatná“; že „A. P. závěť vlastní rukou nenapsala, a tato listina je také z tohoto důvodu neplatná“. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9.5.2005, č. j. 12 C 399/2003-170, doplněným usnesením ze dne 7.12.2005, č. j. 12 C 399/2003-182, žalobu zamítl; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 14.535,- Kč k rukám jejich zástupkyně a České republice na účet Okresního soudu v Kolíně „náklady znalečného“ ve výši 8.500,- Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka netrpěla žádnou duševní chorobou, pro kterou by nebyla schopna činit samostatně právní úkony, a nebyla ani nikým k sepsání závěti nucena“; že „ze závěru znaleckého posudku vyplynulo, že je velmi pravděpodobné, že závěť a dodatek závěti psala zůstavitelka, a pokud došlo k odchylkám v písmu, vázání slov apod. oproti srovnávacímu materiálu, vysvětluje to znalec tím, že k tomu mohlo dojít přirozeným opravováním rukopisu osoby“; že „zůstavitelka psala minimálně, veškerou korespondenci za ni obstarávala rodina, psala pouze drobné vzkazy, recepty atd., navíc při úkonu, jako je sepis závěti, lze předpokládat i určitou míru rozrušení zůstavitelky, neboť se jednalo o závažný životní úkon“; že „je třeba přihlédnout i k věku zůstavitelky a k tomu, že závěť byla předem koncipována právníkem“; že „závěť i její dodatek jsou platné, zůstavitelka je psala vlastní rukou, svobodně“; že „zamítnutí žaloby nic nemění na postavení žalobkyně jako dědičky, neboť i nadále je dědicem ze zákona a její postavení dědice ze zákona bude mít vliv na výši dědického podílu, nikoliv na postavení dědice“; že „neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, protože duševní stav zůstavitelky byl v době sepisu závěti a jejího dodatku takový, že mohla samostatně činit právní úkony, netrpěla žádnou duševní poruchou“; že „tyto skutečnosti dokládají výpovědi svědků, ze kterých bylo zjištěno, že potíže které zůstavitelka měla byly pouze fyzického rázu“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2006, č. j. 21 Co 36/2006-194, 21 Co 37/2006-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.032,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji činila neschopnou k sepsání závěti a jejího dodatku“; že „znalecký posudek MUDr. J. K., který předložila jako listinný důkaz žalobkyně a který byl proveden v řízení před odvolacím soudem, je postaven na základě hypotéz, předpokladů a vágních odkazů na starou korespondenci“, „nemá žádnou důkazní hodnotu“, a proto odvolací soud „k jeho obsahu a závěrům v rámci hodnocení provedených důkazů nepřihlížel“; že „závěť zůstavitelky je logickým vyústěním její rodinné situace, neboť v rodině závětních dědiců po dlouhá léta i se svým manželem žila, a tím jistě získala ke svým vnoučatům – závětním dědicům daleko bližší vztah než k žalobkyni, která žila v jiné zemi, nemohla se s ní stýkat a od roku 1986 o ní neměla žádné zprávy“; že „neshledal žádné důkazy pro závěr, že by zůstavitelka nesepsala závěť svobodně“; že „za správné považuje závěry soudu prvního stupně týkající se písma zůstavitelky“; že „vypracování žalobkyní navrhovaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie považuje za nadbytečné“, protože „skutkový stav byl dostatečně prokázán a není třeba jej doplňovat dalším důkazem, když navíc by případný znalec mohl vycházet pouze z obsahu spisu, neboť zdravotnická dokumentace zůstavitelky byla již skartována“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje „v možnostech právního posuzování rozsahu nezbytného provádění navržených důkazů“; „v možnosti právního posuzování nahrazení odborného posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vlastními, nikoli notorickými, znalostmi soudců a jejich životních zkušeností za situace, že je k dispozici znalecký posudek vztahující se ke konkrétní specifické otázce“; „v možnosti právního posuzování nahrazení odborného posouzení skutečností při dokazování jinými důkazy“; v řešení otázky právního posuzování rozporu závěrů znaleckého posudku s opačnými skutkovými závěry soudu v rámci hodnocení důkazů“. Namítá, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nebyly provedeny navržené důkazy, nebyl přibrán znalec z oboru lékařství – psychiatrie a nebyl vypracován nezbytný znalecký posudek ke korektnímu zjištění skutkového stavu“; že „rozhodnutí v návaznosti na nedostatečné zjištění skutkového stavu trpí i nesprávným právním posouzením věci“; že „již několik let před údajným sepisem závěti zůstavitelka užívala značné množství léků na nervy a trpěla paměťovými okénky“; že „dopisy otci žalobkyně již mnoho let před smrtí zůstavitelky psal její manžel, protože zůstavitelka nebyla schopna dopis napsat“; že „znalecké posudky z oboru grafologie upozorňují na závažné zvláštnosti nasvědčující na možnost nátlaku či nesvobody vůle při sepisu závěti“; že „při hodnocení důkazů napadeným rozhodnutím došlo k naprostému podcenění jejích důkazních možností a důkazního osamocení v důsledku jejího pobytu ve vzdálené zemi a nedostatku věku“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli, aby „dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto“. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15.5.2007, č. j. 21 Cdo 3176/2006, odvolání žalobkyně odmítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.935,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Vycházel ze závěru, že námitky uplatněné žalobkyní v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.; že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 11.9.2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.5.2007, č. j. 21 Cdo 3176/2006, „bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a „proto se toto rozhodnutí ruší“; současně odmítl „návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9.5.2005, sp. zn. 12 C 399/2003, a rozsudku Krajského soudu v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2006, sp. zn. 21 Co 36/2006, 21 Co 37/2006“, a rozhodl, že „návrh na přiznání náhrady nákladů řízení podle § 83 odst. 1