21 Cdo 4279/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4279/2017-284 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce D. H., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, proti žalované České republice – Ústavu pro studium totalitních režimů se sídlem v Praze 3, Siwiecova č. 2428/2, IČO 75112779, zastoupené Mgr. Evou Jandovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Tyršova č. 521, o neplatnost odvolání z pracovního místa a neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 122/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 62 Co 64/2017-249, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. října 2016 č. j. 17 C 122/2013-200 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. října 2016 č. j. 17 C 122/2013-200 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 10. 4. 2013 sdělila předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů žalobci, že jej Rada odvolává z funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (dále též jen „Ústav“) dnem 10. 4. 2013. Dopisem ze dne 12. 4. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 a § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobce byl dnem 10. 4. 2013 odvolán z funkce ředitele Ústavu a žalovaná nemá pro žalobce vhodnou práci, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 16. 5. 2013 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání žalobce z pracovního místa a výpověď z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl na místo ředitele Ústavu jmenován rozhodnutím Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (dále též jen „Rada“) ze dne 12. 8. 2010 na dobu určitou od 16. 8. 2010 do 15. 8. 2015, že jeho odvolání z tohoto pracovního místa je neplatným právním úkonem, neboť pro odvolání žalobce hlasovalo 5 z 6 členů Rady, avšak 3 z těchto 5 členů nebyli do své funkce platně zvoleni, jelikož byli v době zvolení stále ještě členy politických stran, a nemohli proto platně hlasovat, že i v případě, kdy by tito členové byli zvoleni platně, je odvolání žalobce neplatné pro „absenci uvedení relevantního důvodu odvolání“, že odvolání, k němuž nebyly dány „věcné důvody“, má charakter politického rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem č. 181/2007 Sb., a že i kdyby bylo odvolání žalobce platné, pracovní poměr byl rozvázán neplatně, neboť v okamžiku odvolání žalobce z pracovního místa bylo u žalované neobsazeno více pracovních míst, zejména místo mluvčího žalované, pro jehož obsazení měl žalobce odpovídající kvalifikaci, avšak žalovaná mu toto místo v rozporu s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce nenabídla. Žalovaná zejména namítala, že ve věci neplatnosti hlasování Rady není pasivně legitimována, neboť volba členů Rady je zcela v kompetenci Senátu Parlamentu České republiky, že odvolání žalobce nemůže být napadáno žalobou na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, neboť se nejedná o pracovněprávní úkon, kterým by byl rozvázán pracovní poměr žalobce u žalované, a že zákonné podmínky pro odvolání žalobce z funkce ředitele Ústavu byly splněny, neboť ředitele Ústavu lze odvolat z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu. Uvedla, že ke dni 11. 4. 2013 u žalované nebyla „jediná pracovní pozice“, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce. Pracovní místo tiskového mluvčího bylo na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 11. 4. 2013 obsazeno P. R. a žalobci nemohlo být nabídnuto, neboť ještě v den svého odvolání z pracovního místa ředitele Ústavu „ostře kritizoval Radu a vedení Ústavu“ (od tiskového mluvčího se přitom očekává, že bude vystupovat v souladu se zájmy zaměstnavatele). Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 2. 5. 2014 č. j. 17 C 122/2013-86 opraveným usnesením ze dne 17. 10. 2014 č. j. 17 C 122/2013-127 vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 48 044 Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k odvolání žalobce z funkce ředitele Ústavu došlo proto, že si Rada „atrahovala pravomoci, které jí zákon nesvěřuje“ (úkolování ředitele, požadování „právně nemožných řešení“, zasahování do personálních pravomocí ředitele) a které navíc vykonávala způsobem, jímž došlo k porušení práva N. K. na řádný výkon funkce člena Rady, a že proto odvolání žalobce z funkce ředitele bylo „výrazem zneužití práva takové intenzity, že je na místě vyslovit neplatnost tohoto aktu“. Z toho, že odvolání bylo shledáno neplatným, dovodil i neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2015 č. j. 62 Co 410/2014-149 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce ředitele dne 10. 4. 2013 zamítá, a rozhodl, že ve výrocích o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o nákladech řízení se rozsudek zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soudu nepřísluší přezkoumávat platnost usnesení Senátu Parlamentu České republiky o zvolení členů Rady, že Rada může ředitele odvolat kdykoli bez uvedení důvodu a že v posuzovaném případě tak učinila na zasedání, k němuž byli všichni členové řádně předvolaní a v jehož úvodu (v souladu s jednacím řádem Rady) byl na program jednání tento bod zařazen. Uzavřel proto, že odvolání žalobce z funkce ředitele žalované je platným právním úkonem, neboť nedošlo k porušení zákona č. 181/2007 Sb., ani jednacího řádu Rady, a že otázkou platnosti výpovědi z pracovního poměru je nutné se v řízení dále zabývat, a to z hlediska ustanovení § 50 zákoníku práce a především z hlediska splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 2480/2015-180 zamítl. Dovolací soud vyšel z právní úpravy, podle které ředitel Ústavu, k jehož jmenování je příslušná Rada, může být Radou ze svého místa odvolán [srov. § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 181/2007 Sb.]. Vzhledem k tomu, že zákon č. 181/2007 Sb. (ani jiný zvláštní právní předpis) nestanoví, že by se tak mohlo stát jen z určitých (v zákoně vymezených) důvodů, může Rada ředitele Ústavu odvolat z jakéhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu. V posuzovaném případě se tak stalo rozhodnutím Rady ze dne 10. 4. 2013 přijatým nadpoloviční většinou všech členů Rady. Vzhledem k tomu, že žalobce mohl být z tohoto místa odvolán z jakéhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu, nemohla mít okolnost, že v dopise ze dne 10. 4. 2013 adresovaném žalobci předsedkyně Rady neuvedla důvod jeho odvolání, za následek neplatnost tohoto právního úkonu a z hlediska posouzení jeho platnosti nebyly významné ani důvody, které vedly jednotlivé členy Rady k tomu, že hlasovali pro odvolání žalobce z uvedeného pracovního místa. Pro posouzení platnosti odvolání žalobce z pracovního místa ředitele Ústavu je bez významu též okolnost, zda jednotliví členové Rady splňovali podmínku neslučitelnosti funkce člena Rady s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí (§ 7 odst. 6 věta druhá zákona č. 181/2007 Sb.), neboť splnění této podmínky volitelnosti člena Rady může posuzovat jen Senát Parlamentu České republiky, který je oprávněn volit členy Rady (§ 7 odst. 1 zákona č. 181/2007 Sb.) a který člena Rady odvolá, jestliže přestane splňovat podmínku neslučitelnosti funkce [srov. § 7 odst. 8 písm. a) zákona č. 181/2007 Sb.]. Vzhledem k tomu, že podle zjištění soudů byli všichni členové Rady, kteří se účastnili hlasování o odvolání žalobce z pracovního místa ředitele Ústavu, zvoleni Senátem Parlamentu České republiky a že nebylo zjištěno, že by některý z nich byl ke dni tohoto hlasování Senátem odvolán, vycházel odvolací soud správně z toho, že žalobce byl v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 181/2007 Sb. odvolán Radou. Obvodní soud pro Prahu 3 následně rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 17 C 122/2013-200 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 4. 2013 je neplatná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že ke dni 11. 4. 2013, kdy na základě odvolání z funkce skončil výkon práce žalobce na pracovním místě vedoucího zaměstnance (ředitele Ústavu), žalovaná (poté, co téhož dne uzavřela pracovní smlouvu na práci tiskového mluvčího) disponovala 12,35 volnými pracovními místy, žádnou na