21 Cdo 5141/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5141/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2009 Spisová značka:21 Cdo 5141/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5141.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 190 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 195 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 202 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 132 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5141/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. S., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátem, za účasti K. p., a.s. člena skupiny V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, o zrušení povinnosti platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 100/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2007 č.j. 12 Co 324/2007-57, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby jeho povinnost platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 3.322,- Kč měsíčně, která mu byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19.3.2002 č.j. 8 C 16/2002-11, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23.1.2003 č.j. 14 Co 604/2002-68, byla zrušena v období od 1.7.2005 do 28.2.2006. Žalobu odůvodnil tím, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný na základě posouzení zdravotního stavu provedeného dne 21.3.2005 L. p. s. Č. s. s. z. „přestal být plně invalidní a stal se částečně invalidním“ a od 10.5.2005 mu byl „na základě této změny“ rozhodnutím Č. s. s. z. přiznán částečný invalidní důchod, došlo podle názoru žalobce k podstatné změně poměrů na straně žalovaného odůvodňující zrušení povinnosti žalobce platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku až do 6.2.2006, kdy byl žalobci rozhodnutím Č. s. s. z. opětovně přiznán plný invalidní důchod. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 26.2.2007 č.j. 9 C 100/2006-33 zrušil povinnost žalobce platit žalovanému „měsíční důchod v částce 3.322,- Kč v období od 1.7.2005 do 28.2.2006“ a vyslovil, že „tím se mění rozsudek 8 C 116/2002-11 (správně 8 C 16/2002-11) zdejšího soudu“; současně rozhodl, že „žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“ a že „o odměně ustanoveného zástupce bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím“. Soud prvního stupně zdůraznil, že „dle platné judikatury“ o změnu poměrů poškozeného (§ 202 odst. 1 zák. práce) „jde vždy“, jestliže poškozenému zaměstnanci byl pro následky pracovního úrazu namísto dosud pobíraného plného invalidního důchodu (který byl rozhodující při rozhodování o výši náhrady za ztrátu na výdělku) přiznán pouze částečný invalidní důchod. Přiznáním částečného invalidního důchodu se tudíž okolnosti na straně žalovaného „změnily v tom“, že žalovaný (oproti stavu, kdy byl plně invalidním) byl již schopen částečně vykonávat výdělečnou činnost, „při níž, pokud by mu byla zajištěna, by mohl dosahovat alespoň polovinu minimální mzdy, která v uvedené době činila 7.185,- Kč“. Skutečnost, že žalovanému nebyla úřadem práce zajištěna vhodná práce, která by odpovídala jeho pracovní a zdravotní schopnosti, nemůže být podle názoru soudu prvního stupně důvodem pro trvání povinnosti žalobce, neboť „povinnost žalobce k náhradě škody je dána pro škodu vzniklou v souvislosti s pracovním úrazem, nikoli v souvislosti s nedostatkem vhodné práce na trhu“. Protože „z výše uvedených důvodů“ na straně žalovaného došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, soud prvního stupně žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (poté, co připustil změnu žaloby ohledně období, v němž má být předmětná povinnost žalobce zrušena) rozsudkem ze dne 18.7.2007 č.j. 12 Co 324/2007-57 rozsudek soudu prvního stupně „v části odvoláním dotčené, tj. ve výrocích pod body I., II. a III.“ změnil tak, že zamítl žalobu na zrušení povinnosti žalobce platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 3.322,- Kč měsíčně za dobu od 10.5.2005 do 5.2.2006, a rozhodl, že „žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chebu na nákladech za řízení před soudem prvního stupně 15.196,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 14.839,- Kč“. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně „aplikoval správně“ na danou věc ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce a „věc posoudil podle ustálené soudní praxe“, odvolací soud však „s ohledem na specifické okolnosti souzeného případu“ dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů na straně poškozeného (žalovaného). Odvolací soud „zjistil“, že od přiznání plného invalidního důchodu v roce 2001 „nedošlo ke zlepšení zdravotního stavu žalovaného“, neboť „stále není schopen srozumitelně komunikovat, trpí závratěmi a není prakticky zařaditelný do žádného zaměstnání“. Před pracovním úrazem žalovaný vykonával funkci pracovníka bezpečnostní služby (a tvořil mobilní hlídku), pro jejíž výkon „byl předpokladem výborný fyzický a psychický stav“. Nebýt pracovního úrazu – jak odvolací soud dále uvedl – „nepochybně by žalovaný bez problémů jako mladý člověk vyučený v žádaném oboru získal zaměstnání“; po pracovním úrazu však „není schopen vykonávat žádné zaměstnání, o čemž svědčí skutečnost, že mu úřad práce nebyl schopen žádné zaměstnání nabídnout, ale také skutečnost, že po šesti měsících po odnětí plného invalidního důchodu mu byl plný invalidní důchod opětovně přiznán“. K odnětí plného invalidního důchodu „došlo podle zjištění odvolacího soudu, aniž by posudková komise žalovaného viděla a aniž by přihlédla k výrazné poruše schopnosti komunikace, která i podle logopedického vyšetření má výrazný vliv v případných pracovních i interpersonálních vztazích“. Za tohoto stavu tudíž podle názoru odvolacího soudu „skutečným důvodem pro odnětí plného invalidního důchodu nebylo zlepšení zdravotního stavu žalovaného, ale změna legislativy spočívající v přehodnocení hledisek pro přiznání částečného invalidního důchodu“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že, ačkoliv „bylo mezi účastníky nesporné“, že v období od 10.5.2005 do 5.2.2006 byl žalovanému pro následky pracovního úrazu namísto plného invalidního důchodu přiznán pouze částečný invalidní důchod, což „dle stávajících výkladů a rozhodovací praxe NS ČR“ vždy znamená změnu v poměrech poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, odvolací soud dovodil, že nedošlo ke zlepšení zdravotního stavu, a tím ani ke změně poměrů na straně žalovaného. Uvedený skutkový závěr odvolacího soudu nemá podle názoru dovolatele „oporu v provedeném dokazování“ a je „v přímém rozporu s jediným objektivně zjištěným popisem zdravotního stavu žalovaného“, a to se závěrem posudkové komise ČSSZ (složené z odborníků schopných objektivně posoudit zdravotní stav a jeho případné změny), která „právě s ohledem na nově zjištěný zdravotní stav žalovaného“ dospěla k závěru, že žalovaný je již schopen lehčí práce bez zátěže, a „s ohledem na tuto změnu okolností, rozhodujících pro určení náhrady za ztrátu na výdělku“, byl pak žalovanému odňat plný invalidní důchod a byl mu přiznán pouze částečný invalidní důchod. Odvolací soud však své skutkové zjištění ohledně zdravotního stavu žalovaného „založil pouze na své volné úvaze“, ačkoliv k posouzení zdravotního stavu „s největší pravděpodobností není odborně způsobilý“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost uvedených skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný jako zaměstnanec žalobce utrpěl dne 17.8.2000 pracovní úraz, pro jehož následky mu byl od 15.8.2001 přiznán plný invalidní důchod. Pravomocným rozsudke