21 Cdo 5285/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5285/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2017 Spisová značka:21 Cdo 5285/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5285.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odstupné Výpověď z pracovního poměru Promlčení Lhůty Bezdůvodné obohacení Zaměstnanci Dotčené předpisy:§ 4b odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 67 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 331 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 100 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.08.2012 § 107 obč. zák. ve znění do 31.08.2012 § 451 obč. zák. ve znění do 31.08.2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 1. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5285/2016-85 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Českého vysokého učení technického v Praze se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Zikova č. 1903/4, IČO 68407700, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované J. W., zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 97/29, o 101 523 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 172/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. 23 Co 105/2016-63, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – západ dne 10. 7. 2015 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 101 523 Kč se „zákonným úrokem z prodlení běžícím od 10. května 2014 do zaplacení“. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná dne 23. 4. 2012 obdržela od žalobce výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, na základě které jí žalobce při výplatě mzdy za měsíc červen 2012 vyplatil odstupné (ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku) v částce 101 523 Kč. Výpověď z pracovního poměru byla následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. 8 C 115/2012 „prohlášena“ za neplatnou a pracovní poměr žalované skončil na základě výpovědi z její strany, kterou doručila žalobci dne 29. 6. 2015. Žalobce se proto domáhal vrácení odstupného, které žalované na základě neplatné výpovědi z pracovního poměru vyplatil. Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 2. 12. 2015 č. j. 7 C 172/2015-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že částka 101 523 Kč byla na účet žalované připsána dne 4. 7. 2012 a že žaloba v projednávané věci byla podána dne 10. 7. 2015, na základě kterého shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť k podání žaloby došlo po uplynutí tříleté promlčecí lhůty stanovené v § 331 zákoníku práce; důvodnou naopak neshledal námitku žalobce o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť mezi jednáním žalobkyně, na které v této souvislosti poukazoval žalobce (neoprávněné pobírání nemocenských dávek), a marným uplynutím promlčecí doby není žádná souvislost. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 č. j. 23 Co 105/2016-63 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 101 523 Kč s 8,05% úrokem od 10. 5. 2014 do zaplacení; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci (k rukám jeho zástupce) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 26 997 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 16 037 Kč. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že žalovaná věděla, resp. musela z okolností předpokládat, že odstupné jí bylo vyplaceno neprávem, neboť jeho vyplacení bylo vázáno na výpověď z pracovního poměru, jejíž neplatnost úspěšně uplatnila u soudu. Tříletou promlčecí lhůtu však nelze podle jeho názoru počítat ode dne 5. 7. 2012 (ode dne následujícího po připsání částky odstupného na účet žalované), neboť ještě řadu měsíců poté se jednalo „o řádně uspokojený nárok“. Teprve nabytím právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 1. 2014 č. j. 8 C 115/2012-50, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 4. 2012, bylo postaveno najisto, že nárok na odstupné žalované nevznikl a částka 101 523 Kč jí byla vyplacena neprávem, a teprve v tomto okamžiku „nastoupil režim ustanovení § 331 zákoníku práce“ a počala běžet tříletá lhůta, po kterou žalobce mohl požádat o její vrácení; odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3207/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013. Protože tato lhůta ke dni podání žaloby ještě neuplynula, přistoupil odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Považuje za nezbytné, aby dovolací soud jinak posoudil „klíčovou právní otázku“ vyřešenou odvolacím soudem, tj. otázku běhu promlčecí lhůty, neboť odvolací soud pominul závaznou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 331 zákoníku práce, která stanoví běh tříleté promlčecí lhůty ode dne výplaty vyplacených částek. Dovolatelka má za to, že tato právní úprava je kogentní a nelze se od ní odchýlit a výkladem počátek běhu promlčecí lhůty oddalovat za „zákonem stanovený termín“; navíc se jedná o úpravu, která je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku speciální. V posuzovaném případě uplynula jak objektivní promlčecí lhůta (počítaná od vzniku bezdůvodného obohacení), tak subjektivní promlčecí lhůta (počítaná od okamžiku, kdy se „poškozený“ dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, „na čí úkor vzniklo“); subjektivní lhůta uplynula dne 7. 1. 2015, kdy uplynuly dva roky ode dne, co se žalobce dozvěděl o podání žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2426/2006 (správně sp. zn. 21 Cdo 2423/2006) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3207/2008 na posuzovaný případ, na který se vztahuje speciální úprava ustanovení § 331 zákoníku práce, nedopadají, neboť řeší otázku promlčení nároku na náhradu škody. Závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty od právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 1. 2014 č. j. 8 C 115/2012-50 je proto podle dovolatelky nesprávný. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby jej zrušil. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Je toho názoru, že běh tříleté promlčecí lhůty nemohl započít dříve, než žalovaná uplatnila relativní neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalované (zaměstnankyni), která u žalobce (z