21 Cdo 60/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 60/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2006 Spisová značka:21 Cdo 60/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.60.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 11 odst. 3 předpisu č. 118/2000Sb. § 12 odst. 1 písm. a) předpisu č. 118/2000Sb. § 251b odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 86 odst. 1 písm. a) předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 60/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu práce v O., proti žalovaným 1) M. Ch., a 2) M. Ch., o 63.257,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 90/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005 č.j. 16 Co 231/2005-42, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 63.257,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5% p.a. ode dne 10.4.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 19.7.2000 byl u Krajského soudu v Ostravě podán návrh na prohlášení konkursu na majetek veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. a že podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, vyplatila zaměstnancům této společnosti na základě svého rozhodnutí ze dne 26.9.2000 na \"mzdových nárocích\" včetně úhrady zálohy na daň z příjmů, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění celkem 63.257,- Kč. Návrh na prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.1.2002 sp. zn. 13 K 46/2000 zamítnut; protože došlo k zamítnutí návrhu \"z jiných důvodů než pro nedostatek majetku\", je zaměstnavatel povinen vrátit žalobkyni \"finanční prostředky vyplacené jeho zaměstnancům podle zákona č. 118/2000 Sb.\" a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.1.2004 sp. zn. 62 C 161/2003 mu byla taková povinnost uložena. Zaměstnavatel však uloženou povinnost nesplnil a žalobkyni \"se nepodařilo zjistit žádný majetek této společnosti včetně bankovního spojení\"; požaduje proto úhradu vyplacených finančních prostředků po žalovaných, kteří jako společníci veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. ručí společně a nerozdílně ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1, § 86 a § 87 obchodního zákoníku za všechny závazky této společnosti. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.4.2005 č.j. 61 C 90/2005-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.1.2004 č.j. 62 C 161/2003-26 bylo veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. uloženo, aby zaplatila žalobkyni na úhradu finančních prostředků vyplacených jejím zaměstnancům podle zákona č. 118/2000 Sb. částku 63.257,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 10.4.2002 do zaplacení, a že žalovaní jsou společníky této veřejné obchodní společnosti. Protože se jedná o pracovněprávní nárok, jenž na žalobkyni přešel podle ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce a § 11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb. a jenž nelze zajistit jinými právními prostředky, než které jsou uvedeny v ustanoveních § 246 až 248 zákoníku práce, a protože v pracovněprávních vztazích nelze užít jiné než pracovněprávní předpisy, nelze \"úpravu ručení společníků za společnost dle obchodního zákoníku v pracovněprávních vztazích použít\"; žalobě proto nemohlo být vyhověno. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.8.2005 č.j. 16 Co 231/2005-42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po zjištění, že žalobkyně se domáhá zaplacení mzdových nároků zaměstnanců veřejné obchodní společnosti, které na ni přešly podle \"ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb.\", odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně má povahu nároku z pracovněprávních vztahů a že proto musí být posouzen pouze podle pracovněprávních předpisů, neboť \"předpisy občanského a obchodního práva nelze na pracovněprávní vztahy aplikovat ani subsidiárně\". Zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů je \"závazným způsobem\" upraveno v ustanoveních § 246 až 248 zákoníku práce, výčet zajišťovacích prostředků \"je úplný a jejich právní úprava komplexní\" a zajištění nároků zaměstnance vůči zaměstnavateli není v těchto ustanoveních upraveno a tedy není přípustné. Námitku žalobkyně, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce, podle kterého může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je rovněž ustanovení § 76 odst.1 obchodního zákoníku o ručení společníků za závazky veřejné obchodní společnosti, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že ručení \"je toliko prostředkem sloužícím obecně k zajištění závazku dlužníka\" a že \"nezpůsobuje přechod práv a povinností z dlužníka na ručitele či jinou třetí osobu\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, žalobkyně uvedla, že uplatněný nárok má povahu pracovněprávního nároku a že proto je třeba při jeho právním posouzení použít ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Žalobkyně současně dovozuje, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce je jak ustanovení § 11 zákona č. 118/2000 Sb., tak i ustanovení § 76 a 86 obchodního zákoníku, a že tedy společníci veřejné obchodní společnosti \"ručí za veškeré její závazky, tedy i za závazek společnosti jako zaměstnavatele vyplatit za vykonanou práci svým zaměstnancům ve stanoveném termínu mzdu\". Odvolacímu soudu žalobkyně dále vytýká, že se \"nevypořádal\" s její \"argumentací\" o tom, že plnění, která provedla podle zákona č. 118/2000 Sb., \"se netýkala pouze uspokojení mzdových nároků zaměstnanců P. A. A. T., veřejná obchodní společnost\", neboť \"část plnění představovaly také odvody na zálohu na daň z příjmů, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a