21 Cdo 60/2006 – Nejvyšší soud

21 Cdo 60/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu práce v O., proti žalovaným 1) M. Ch., a 2) M. Ch., o 63.257,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 90/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005 č.j. 16 Co 231/2005-42, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 63.257,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5% p.a. ode dne 10.4.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 19.7.2000 byl u Krajského soudu v Ostravě podán návrh na prohlášení konkursu na majetek veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. a že podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, vyplatila zaměstnancům této společnosti na základě svého rozhodnutí ze dne 26.9.2000 na \"mzdových nárocích\" včetně úhrady zálohy na daň z příjmů, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění celkem 63.257,- Kč. Návrh na prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.1.2002 sp. zn. 13 K 46/2000 zamítnut; protože došlo k zamítnutí návrhu \"z jiných důvodů než pro nedostatek majetku\", je zaměstnavatel povinen vrátit žalobkyni \"finanční prostředky vyplacené jeho zaměstnancům podle zákona č. 118/2000 Sb.\" a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.1.2004 sp. zn. 62 C 161/2003 mu byla taková povinnost uložena. Zaměstnavatel však uloženou povinnost nesplnil a žalobkyni \"se nepodařilo zjistit žádný majetek této společnosti včetně bankovního spojení\"; požaduje proto úhradu vyplacených finančních prostředků po žalovaných, kteří jako společníci veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. ručí společně a nerozdílně ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1, § 86 a § 87 obchodního zákoníku za všechny závazky této společnosti. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.4.2005 č.j. 61 C 90/2005-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.1.2004 č.j. 62 C 161/2003-26 bylo veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. uloženo, aby zaplatila žalobkyni na úhradu finančních prostředků vyplacených jejím zaměstnancům podle zákona č. 118/2000 Sb. částku 63.257,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 10.4.2002 do zaplacení, a že žalovaní jsou společníky této veřejné obchodní společnosti. Protože se jedná o pracovněprávní nárok, jenž na žalobkyni přešel podle ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce a § 11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb. a jenž nelze zajistit jinými právními prostředky, než které jsou uvedeny v ustanoveních § 246 až 248 zákoníku práce, a protože v pracovněprávních vztazích nelze užít jiné než pracovněprávní předpisy, nelze \"úpravu ručení společníků za společnost dle obchodního zákoníku v pracovněprávních vztazích použít\"; žalobě proto nemohlo být vyhověno. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.8.2005 č.j. 16 Co 231/2005-42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po zjištění, že žalobkyně se domáhá zaplacení mzdových nároků zaměstnanců veřejné obchodní společnosti, které na ni přešly podle \"ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb.\", odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně má povahu nároku z pracovněprávních vztahů a že proto musí být posouzen pouze podle pracovněprávních předpisů, neboť \"předpisy občanského a obchodního práva nelze na pracovněprávní vztahy aplikovat ani subsidiárně\". Zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů je \"závazným způsobem\" upraveno v ustanoveních § 246 až 248 zákoníku práce, výčet zajišťovacích prostředků \"je úplný a jejich právní úprava komplexní\" a zajištění nároků zaměstnance vůči zaměstnavateli není v těchto ustanoveních upraveno a tedy není přípustné. Námitku žalobkyně, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce, podle kterého může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je rovněž ustanovení § 76 odst.1 obchodního zákoníku o ručení společníků za závazky veřejné obchodní společnosti, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že ručení \"je toliko prostředkem sloužícím obecně k zajištění závazku dlužníka\" a že \"nezpůsobuje přechod práv a povinností z dlužníka na ručitele či jinou třetí osobu\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, žalobkyně uvedla, že uplatněný nárok má povahu pracovněprávního nároku a že proto je třeba při jeho právním posouzení použít ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Žalobkyně současně dovozuje, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce je jak ustanovení § 11 zákona č. 118/2000 Sb., tak i ustanovení § 76 a 86 obchodního zákoníku, a že tedy společníci veřejné obchodní společnosti \"ručí za veškeré její závazky, tedy i za závazek společnosti jako zaměstnavatele vyplatit za vykonanou práci svým zaměstnancům ve stanoveném termínu mzdu\". Odvolacímu soudu žalobkyně dále vytýká, že se \"nevypořádal\" s její \"argumentací\" o tom, že plnění, která provedla podle zákona č. 118/2000 Sb., \"se netýkala pouze uspokojení mzdových nároků zaměstnanců P. A. A. T., veřejná obchodní společnost\", neboť \"část plnění představovaly také odvody na zálohu na daň z příjmů, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky