21 Cdo 626/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 626/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2009 Spisová značka:21 Cdo 626/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.626.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 58 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 626/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. P. P., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 9 C 20/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2007 č.j. 12 Co 486/2007-85, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 22. června 2007 č.j. 9 C 20/2007-71 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – jih k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 27.12.2006, který byl žalobci doručen dne 4.1.2007, žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce, který „doposud nijak nevypověděl svoji pracovní smlouvu“, „ode dne 1.8.2006 přestal chodit do práce, což pokračuje dodnes“. Do práce přitom „nenastoupil ani poté, když ho žalovaný k tomu vyzval při několika osobních setkáních, ani když ho žalovaný k tomu vyzval svým dopisem z 5.10.2006 a 23.11.2006“. Za této situace je žalovaný „nucen žalobci počítat za dobu jeho nepřítomnosti v práci nemluvenou absenci“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že dne 19.7.2006 předložil žalovanému návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 31.7.2006 a že žalovaný přesto, že dne 25.7.2006 vyslovil s tímto návrhem nesouhlas, „dal svým následným jednáním najevo, že návrh rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 1.8.2006 akceptuje“. Od 1.8.2006 žalovaný nepřiděloval žalobci práci podle pracovní smlouvy, nedomáhal se jeho nástupu do práce ani mu neplatil mzdu, a stejně tak žalobce (který byl od 1.8.2006 zaměstnán u jiného zaměstnavatele) se od tohoto dne do práce nedostavoval, nedomáhal se dalšího přidělování práce a nežádal náhradu mzdy. Za tohoto stavu podle názoru žalobce pracovní poměr mezi účastníky „v době účinnosti okamžitého zrušení pracovního poměru již neexistoval“, neboť předtím „skončil dohodou ve smyslu § 43 zák. práce ke dni 1.8.2006, a to konkludentním jednáním“. Okresní soud Plzeň – jih rozsudkem ze dne 22.6.2007 č.j. 9 C 20/2007-71 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.353,- Kč „k rukám jeho právního zástupce“. Soud prvního stupně, který projednávanou věc posuzoval - s ohledem na doručení sporného právního úkonu žalobci dne 4.1.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (který nabyl účinnosti dnem 1.1.2007), zdůraznil, že „ustálená soudní judikatura“ vychází ze závěru, že, je-li – tak jako v daném případě – důvodem rozvázání pracovního poměru dlouhodobá trvající neomluvená absence zaměstnance v práci, „začne běžet zákonná subjektivní lhůta ke skončení pracovního poměru, dokud se zaměstnavatel nedozví, že šlo o neomluvenou absenci“. Podle názoru soudu prvního stupně tedy „a contrario běh lhůty započne, pokud je zaměstnavateli zřejmé, že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluvená a toto porušení pracovní kázně nabylo intenzity odůvodňující závěr, že jde o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“. V daném případě žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem po uplynutí více než pěti měsíců absence žalobce, ačkoli „jak sám uvedl, od počátku věděl, že absence je neomluvená“, přičemž vědomí žalovaného o této skutečnosti „bylo v řízení nesporně prokázáno k datu 5.10.2006“, kdy žalovaný upozornil žalobce dopisem na to, že jeho nepřítomnost v práci hodnotí jako neomluvenou. Protože „již v této době“ se žalobce „se zřetelem ke všem okolnostem dozvěděl, že jde o neomluvenou absenci intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné „z důvodu prekluze zákonné subjektivní lhůty vyplývající z ust. § 58 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“. Názor žalobce o skončení pracovního poměru dohodou účastníků ke dni 31.7.2006 odmítl s odůvodněním, že žalovaný „jednoznačně písemně i ústně“ dohodu odmítl a ani z jeho jednání „nelze dovodit konkludentní souhlas“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.10.2007 č.j. 12 Co 486/2007-85 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4.819,- Kč k rukám advokátky Mgr. M. Š. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce tím, že od 1.8.2006 zaviněně přestal docházet do zaměstnání u žalovaného, neboť od tohoto dne nastoupil k jinému zaměstnavateli, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a že „toto jednání je důvodem dle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro okamžité zrušení pracovního poměru“. Zabývaje se otázkou, zda žalovaný uplatnil okamžité zrušení pracovního poměru v zákonné subjektivní lhůtě, odvolací soud akcentoval, že žalovaný „již nejpozději 5.10.2006“, kdy žalobce písemně vyzýval k nástupu do práce a kdy mu sděloval, že jeho nepřítomnost v práci od 1.8.2006 považuje za neomluvenou absenci, „věděl, že nepřítomnost žalobce v zaměstnání je neomluvenou absencí, a tak porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Jestliže za tohoto stavu žalovaný „přistoupil k řešení nastalé situace“ až dopisem ze dne 27.12.2006, ve kterém žalobci oznámil, že s ním z důvodu neomluvené absence trvající od 1.8.2006 okamžitě zrušuje pracovní poměr, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že k tomuto zrušovacímu projevu vůle žalovaný „přistoupil až po marném uplynutí lhůty dle ust. § 53 odst. 2 zák. práce, která je lhůtou propadnou“, a že proto jde o neplatný právní úkon. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí „řeší právní otázku běhu jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce rozdílně od ustálené judikatury dovolacího soudu“, podle níž jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho měsíce ode dne následujícího po posledním zameškání práce, ledaže by se zaměstnavatel až později dozvěděl, že šlo o neomluvené zameškání práce. Tento závěr dovolatel „považuje za správný a logický, poněvadž jakýkoli jiný výklad by znamenal popření litery a smyslu zákona“. Dovozoval, že při jiném výkladu by zákonná úprava výpovědi dané zaměstnavatelem „byla nadbytečná“ a že by zaměstnanci z jeho protiprávního jednání „plynula výhoda“ spočívající v tom, že po zameškání jednoho měsíce by získal „imunitu“ a zaměstnavatel by nemohl s tímto zaměstnancem, ač by jeho absence trvala, ukončit pracovní poměr; ochrana, kterou představuje jednoměsíční subjektivní lhůta, by tak byla zaměstnanci „poskytována v době, kdy porušuje zákon a pracovní kázeň“, a zaměstnavatel by „neměl obranu před neoprávněnou výhodou a účelovým jednáním zaměstnanců“. Jestliže napadené rozhodnutí vytýká žalovanému, že k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupil s několika měsíčním časovým odstupem, „je nutno připomenout“, že se tak stalo „výlučně z objektivních provozních důvodů“ na straně žalovaného, neboť žalovaný, který „neznal důvod přerušení docházky žalobce do zaměstnání“, práci žalobce v té době – vzhledem k závazkům vůči zákazníkům – nezbytně potřeboval. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,