21 Cdo 627/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 627/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2015 Spisová značka:21 Cdo 627/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.627.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pracovní úraz Dokazování Svědci Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. § 213 odst. 3 o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 219a odst. 2 o. s. ř. § 190 a násl. předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 6. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.6.2015III.ÚS 1924/15-odmítnuto24.11.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 627/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČ 47116617 o odškodnění pracovního úrazu, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2013, č. j. 13 Co 202/2013-596, takto: Dovolání žalobce se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhá žalobou podanou dne 1. 11. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 1, aby mu žalovaná (její právní předchůdce) zaplatila 359.177,- Kč sestávající z částky 78.766,- Kč na náhradě škody za dobu pracovního neschopnosti od 4. 9. 2001 do 24. 5. 2002 a z částky 280.411,- Kč, jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 25.5.2002 do 31.12.2003. Žalobu odůvodnil tím, že se jako zaměstnanec společnosti First Outsourcing, s.r.o. zúčastnil ve dnech 3. až 4. 9. 2001 školení pořádaného společností City Bank, a.s., v areálu hotelu Kácov u Vlašimi, kde v časných ranních hodinách dne 4. 9. 2001 utrpěl pracovní úraz tak, že v recepci hotelu Kácov upadl na podlahu, což mělo za následek poranění hlavy a mozku. Pro následky pracovního úrazu byl v pracovní neschopnosti od 4. 9. 2001 do 24. 5. 2002 a poté mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaná však odmítla vzniklou škodu uhradit. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 11. 2005 č.j. 23 C 66/2004-67 rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že úraz, který se stal žalobci dne 4. 9. 2001 v ranních hodinách na team-buildingové akci pořádané zaměstnavatelem žalobce v areálu hotelu Kácov, je pracovním úrazem a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně dovodil, že se jednalo o pracovní úraz proto, že šlo o pracovní akci, jejímž hlavním cílem bylo stmelení pracovního kolektivu, představení nejvyššího managementu, předání si informací a výměna zkušeností ohledně pracovní náplně obchodních zástupců. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2008 č.j. 13 Co 314/2008-183 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovodil, že ačkoliv se jednalo o pracovní akci, nelze jednoznačně uzavřít, že každý úraz, k němuž dojde na místě, v němž je pracovní akce organizována, je úrazem pracovním, a to zejména, dojde-li k vybočení zaměstnance z běžně požadovaného či akceptovatelného chování. Kromě toho, i kdyby šlo o pracovní úraz, měl zaměstnavatel možnost se své objektivní odpovědnosti zprostit, nicméně soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval. Odvolací soud považoval za potřebné doplnit řízení k otázce vlastního vzniku úrazu a k otázce požití alkoholu žalobcem. Obvodní soud pro Prahu 1 poté mezitímním rozsudkem ze dne 23. 9. 2009 č.j. 23 C 66/2004-233 rozhodl, že nárok žalobce není co do základu opodstatněn, a vyslovil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel ze skutečnosti, že žalobce neměl žádný racionální důvod (ani takový důvod neuvedl) pohybovat se ve 3 hodiny ráno na schodišti hotelu, kde nebyl ubytován, natož aby se jednalo o důvod související s plněním pracovních úkolů, byť se jednalo o úkoly společenského rázu. Podle názoru soudu prvního stupně, jestliže zaměstnavatel povolí požívání alkoholu v rámci společensky pracovní akce, může důvodně předpokládat, že účastníci akce nepřekročí v tomto směru společensky únosnou mez. V daném případě se však jedná o typické vybočení z činnosti, kterou lze ještě považovat za související s plněním pracovních úkolů a v tomto případě se nemůže jednat o pracovní úraz. Úraz se žalobci nestal v souvislosti s plněním programu společenské akce, ale až po skončení společenské akce v nočních hodinách, kdy již nikdo nebyl v recepci hotelu a ani žalobce neměl důvod se v recepci hotelu zdržovat, když byl ubytován v chatce mimo objekt hotelu. Jeho pobyt v recepci nesouvisel se společenskou akcí, která již byla ukončena. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. 2. 2010 č.j. 13 Co 23/2010-254 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť v daném případě nebyla splněna zákonem výslovně stanovená podmínka účelnosti takového rozhodnutí, která je zároveň jedním z předpokladů přípustnosti tohoto typu rozsudku. Kromě toho řízení trpí zmatečnostní vadou, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by v této pracovně právní věci rozhodoval senát. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 19. 4. 2010 č.j. 23 C 66/2004-267 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že akce nazývaná „team building“ a její oficiální program končil večeří, která začínala v 21:00 hodin a trvala do 22:00 hodin. Poté následovala společenská zábava s tím, že tato skončila nejpozději ve 24:00 hodin, kdy byl uzavřen bar, který byl otevřen do této doby na účet firmy. Bylo prokázáno, že pracovní úraz pádem žalobce ze schodů se stal okolo čtvrté hodiny ranní, tedy v době, kdy společenská akce byla již ukončena. Žalobce po pádu vstal a sám odešel z recepce, a byl nalezen až ráno na parkovišti. Vzhledem k tomu, že se úraz nestal v souvislosti s plněním programu společenské akce, ale až po jejím skončení v nočních hodinách, kdy už nikdo nebyl v recepci hotelu a ani žalobce neměl důvod se v recepci zdržovat, má soud za to, že se jednalo o vybočení z činnosti, kterou by ještě bylo možné považovat za související s plněním pracovních úkolů, a že se tedy nemůže jednat o pracovní úraz. Městský soud v Praze poté k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 9. 2010 č.j. 13 Co 264/2010-318 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze zjištění, že plánovaná team buildingová akce, jíž se žalobce zúčastnil z titulu svého pracovního poměru u společnosti First Outsourcing, s.r.o., byla plánovaná pouze do 21. hodiny, kdy měla skončit vyhlášením výsledků a předáním cen. Žalobcem zmiňovaný společenský večer tudíž nebyl součástí plánovaných aktivit zmiňované akce, a pokud účelem společenského večera bylo umožnit účastníkům akce vzájemnou komunikaci za plně hrazeného popíjení alkoholických nápojů s možností společenský večer kdykoliv opustit, pak podle názoru odvolacího soudu „bez jakýchkoliv pochybností takovouto činnost nelze považovat za činnost související s plněním pracovních úkolů“. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13.10.2011 č.j. 21 Cdo 997/2011-394 dovolání žalobce odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovodil, že námitky žalobce představují jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 24.7.2012 č.j. IV. ÚS 3782/11-404 vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 997/2011-394 ze dne 13. 10. 2011, rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 264/2010-318 ze dne 22.9.2010 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 23 C 66/2004-267 ze dne 19.4.2010 bylo zasaženo do práv stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a z tohoto důvodu uvedená rozhodnutí zrušil. V důvodech nálezu uvedl, že závěr Nejvyššího soudu vylučující možnost připuštění dovolání v projednávané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. byl správný a k nepřípustnému zúžení práva stěžovatele na přístup