21 Cdo 628/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 628/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2012 Spisová značka:21 Cdo 628/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.628.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada mzdy Překážky v práci Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2005 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. § 237 odst. 2 o. s. ř. § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 1. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.3.2013III.ÚS 850/13JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto2.7.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 628/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. Ž., zastoupené JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová č. 2237, proti žalovanému Ing. K. S., zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36, o 188.520,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 13 C 22/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009 č.j. 15 Co 200/2008-172, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.156,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Mejzlíka, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová č. 2237. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 188.520,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 27.11.2001 jako uklízečka na zkrácený pracovní úvazek 5 hodin denně a že dopisem ze dne 20.2.2002 s ní žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přestože žalobkyně dopisem ze dne 25.2.2002 žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, a přestože rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30.3.2005 č.j. 11 C 46/2002-33, který nabyl právní moci dne 19.5.2005, bylo toto okamžité zrušení pracovního poměru pravomocně prohlášeno za neplatné, žalovaný jí dosud „neumožnil pracovat“. Žalobkyně proto po žalovaném požadovala náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za období od 1.3.2003 do 18.5.2005, a podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce za období od 19.5.2005 do 31.8.2007 (s výjimkou období od 14.4. do 6.6.2003, od 30.9.2003 do 8.5.2004 a od 16.6. do 31.7.2005, kdy byla v pracovní neschopnosti) ve výši průměrného (pravděpodobného) výdělku, který podle jejího názoru činí 4.348,- Kč měsíčně. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 23.10.2007 č.j. 13 C 22/2006-138 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 129.396,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, co do částky 59.124,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Mejzlíka. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě byly splněny předpoklady pro přiznání nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za požadované období od 1.3.2003 (neboť žalobkyně nejpozději doručením žaloby o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru oznámila dne 11.4.2002 žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání) do 19.5.2005 (kdy pravomocně skončilo řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru). Zabývaje se „otázkou snížení popř. nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zák. práce“ dospěl k závěru, že v období do 24.8.2003 žalobkyně nevykonávala u jiných zaměstnavatelů práci za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek než u žalovaného [u firmy LUX (CZ) s.r.o. se jednalo o práci v Praze a u MMC CZ a.s. se jednalo o jiný druh práce], a proto v tomto období „náhradu mzdy krátit nelze“ (s výjimkou období pracovní neschopnosti, za které ovšem žalobkyně náhradu mzdy nežádá). Za období od 25.8.2003 do 30.9.2003, kdy byla žalobkyně zaměstnána v Základní škole Zámek 4 ve Žďáru nad Sázavou, „a za následující období až do 19.5.2005“ soud prvního stupně „shledal důvody pro krácení náhrady mzdy“, neboť pracovní povinnosti žalobkyně u tohoto zaměstnavatele „byly v podstatě totožné jako u žalovaného“, jednalo se tedy „o srovnatelnou, vhodnou práci“, kterou ovšem z důvodu nedostatečného plnění pracovních povinností (špatný úklid, nedodržování pracovní doby) „vlastním zaviněním ztratila, tedy se do práce nezapojila z důvodů na její straně“. Za další období od 20.5.2005, kdy „nárok žalobkyně vyplývá z § 130 odst. 1 zák. práce“, však již podle jeho názoru „náhradu mzdy krátit nelze, protože použití § 61 odst. 2 zák. práce na nárok podle § 130 zák. práce nedopadá“; námitku žalovaného, že se žalobkyně odstěhovala od Žďáru nad Sázavou k Uherskému Hradišti, a že proto již nemá možnost práci u žalovaného vykonávat, odmítl s tím, že se žalobkyně „odstěhovala za situace, kdy jí žalovaný dlouhodobě neumožňoval pracovat“. Soud prvního stupně proto „kromě období od 25.8.2003 do 19.5.2005, ve kterém náhrada mzdy ze shora uvedených důvodů nenáleží“, přiznal žalobkyni – vycházeje z jejího „průměrného měsíčního výdělku 4.348,- Kč“ - „náhradu mzdy za měsíc březen 2003 za 16 pracovních dní (ve výši 3.200,- Kč), za měsíc květen 2005 za 8 pracovních dní (ve výši 1.600,- Kč) a za ostatní měsíce do července 2003 a od června 2005 včetně dle žaloby“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.12.2009 č.j. 15 Co 200/2008-172 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I. a III.“ (tj. ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě co do částky 129.396,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na nákladech řízení 37.223,- Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně, že nejpozději doručením žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného, kde žalobkyně „jednoznačně dala najevo“, že trvá na dalším zaměstnávání, „lze mít za to, že žalobkyně v souladu s ust. § 61 odst. 1 zák. práce účinného v rozhodné době oznámila žalovanému jako svém zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával“, a že, pokud žalovaný žalobkyni „nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy až do skončení řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, to je do 19.5.2005, náleží žalobkyni náhrada mzdy ve smyslu § 61 odst. 1 zák. práce, když předpoklady pro vznik tohoto nároku byly splněny“. Z hlediska žádosti žalovaného o snížení, resp. nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyně „v rozhodném období pokoušela pracovat u jiných zaměstnavatelů, jednalo se však pouze o krátkodobé pracovní příležitosti a druh práce ani výše odměny nebyly obdobné druhu práce a výši mzdy u žalovaného“, a ve shodě s ním rovněž dovodil „krácení náhrady mzdy od doby, kdy žalobkyně byla v pracovním poměru v Základní škole Zámek 4, Žďár nad Sázavou od 25.8.2003“, neboť „se jednalo o práci srovnatelnou s prací vykonávanou u žalovaného, kterou žalobkyně ztratila z důvodu svého výlučného zavinění“. Námitku žalovaného, že žalobkyně v tomto období byla v pracovní neschopnosti, odmítl s odůvodněním, že „za dobu pracovní neschopnosti od 14.4.2003 do 6.6.2003 žalobkyně náhradu mzdy nepožadovala a v období další pracovní neschopnosti od 30.9.2003 do 8.5.2004 byla žaloba zamítnuta (to je za dobu od 25.8.2003 do 19.5.2005)“. Za následující období, kdy žalovaný ani po pravomocném skončení řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru nepřiděloval žalobkyni práci, tj. od 20.5.2005, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně „posuzoval nárok žalobkyně podle § 130 odst. 1 zák. práce v účinném znění“. K námitkám žalovaného, že žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohla původní práci podle pracovní smlouvy vykonávat, uvedl, že z výčtu omezení možností pracovní činnosti žalobkyně vyplývajících ze zprávy vedoucí lékařky referátu lékařské posudkové služby České správy sociálního zabezpečení ze dne 16.4.2007 (nevhodné jsou pro ni práce spojené s nadměrnou tělesnou i duševní námahou, se zvedáním a nošením břemen, v nepříznivých klimatických podmínkách v chladu a vlhk