21 Cdo 677/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 677/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2006 Spisová značka:21 Cdo 677/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.677.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 25 odst. 1 předpisu č. 555/1992Sb. § 159 odst. 1 předpisu č. 186/1992Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 186/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 677/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., zastoupeného  advokátkou, proti žalované České republice – V. s., o 55.410,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 164/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005 č.j. 23 Co 165/2005-21, takto: I. Dovolání žalobce proti usnesení městského soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o zastavení řízení a postoupení věci ministru spravedlnosti, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 1.10.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 4, aby mu žalovaná zaplatila 55.410,- Kč „včetně úroků z prodlení“. Žalobu odůvodnil tím, že od 1.11.1994 je příslušníkem V. s. Č. r. a že „podléhá režimu služebního zákona č. 186/1992 Sb. v platném znění“. Ačkoli prováděcím předpisem k tomuto zákonu - Rozkazem ministra spravedlnosti č. 12 ze dne 14.8.1992 č.j. ŘSNV-654/206-92 bylo stanoveno, že přestávka na jídlo a odpočinek se započítává do základní doby služby v týdnu, žalovaná „vykazuje u dvanáctihodinových směn 2 30ti minutové přestávky, nezapočítává je však do doby služby, takže vykazuje odpracovaných 11 hodin za směnu“. Tento postup žalované považuje žalobce „za protiprávní“, přičemž nezapočtením přestávek do doby služby v rozsahu 386 hodin za období let 2001 až 2003 žalobci vznikla „peněžitá újma“, kterou vypočetl „dle přiložených průměrných výdělků“. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24.11.2004 č.j. 15 C 164/2004-12 řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena „ministru spravedlnosti České republiky“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávaném případě, v němž „se žalobce vlastně domáhá vyššího služebního příjmu“ (za nezapočítané přestávky na jídlo a oddech do doby služby), „jde o jinou věc z hlediska ustanovení § 7 o.s.ř, a proto by zákon musel obsahovat speciální zákonné ustanovení, které by založilo soudní pravomoc“. To však podle jeho názoru „není splněno“, neboť pravomoc rozhodovat o nárocích souvisejících s existencí služebního poměru příslušníků V. s. ČR má ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992., o služebním poměru příslušníků policie ČR, který upravuje rovněž služební poměr příslušníků (§ 25 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb.), ministr vnitra a v rozsahu jím stanoveném další služební funkcionáři, kdy „ve věcech vězeňské služby ČR to pak je ministr spravedlnosti“. Protože za této situace „není splněna základní podmínka, a to pravomoc soudu, soud postupoval podle § 104 o.s.ř.“, řízení zastavil a věc postoupil příslušnému orgánu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2005 č.j. 23 Co 165/2005-21 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „správně aplikoval na daný případ příslušná ustanovení služebního zákona č. 186/1992 Sb. v platném znění“ a že dospěl rovněž ke správnému závěru o tom, že v souzené věci není dána pravomoc ani podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., nýbrž že ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je dána pravomoc služebního funkcionáře, jímž je ve věcech služebního poměru příslušníků Vězeňské služby České republiky ministr spravedlnosti. Odvolací námitky odmítl s odůvodněním, že „je samozřejmé, že rozhodnutí příslušného orgánu lze i v tomto případě podrobit přezkoumání soudem, jedná se však o přezkum rozhodnutí v tzv. správním soudnictví, nikoliv na základě žaloby podané dle části první o.s.ř.“. Žalobce tedy – jak odvolací soud dále zdůraznil – „má možnost, pokud nebude spokojen s rozhodnutím ministra spravedlnosti ČR podat příslušný návrh na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem, nikoliv však žalobou, kterou uplatnil v tomto řízení“. Podle názoru odvolacího soudu proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobce namítal, že „soud zcela nepochopil, co je předmětem řízení“. S poukazem na znalost judikatury soudů ohledně přezkumu zákonnosti rozhodnutí služebního funkcionáře ve správním soudnictví žalobce zdůraznil, že „touto žalobou nenapadá rozhodnutí služebního funkcionáře a nežádá jeho přezkum, nýbrž žádá soud, aby rozhodl o tom, že mu protiprávním postupem žalované vznikla finanční újma, a aby mu tato újma byla žalovanou uhrazena“. Podle jeho názoru „by se tímto sporem měly zabývat obecné soudy podle občanského soudního řádu“, neboť „tento spor do jejich kompetence patří“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)  a dospěl k závěru, že dovolání do jeho potvrzujícího výroku o zastavení řízení a postoupení věci orgánu, do jeho pravomoci náleží, které je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř přípustné, není opodstatněné a že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 1.10.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 4 nárok na zaplacení „peněžité újmy“, která mu vznikla tím, že žalovaná v rozporu s ustanovením § 30 „Rozkazu ministra spravedlnosti č. 12 ze dne 14.8.1992 č.j. ŘSNV-654/206-92“ v letech 2001 až 2003 nezapočetla žalobci (jako příslušníku V. s. Č. r.) do základní doby služby v týdnu přestávky na jídlo a odpočinek v rozsahu 386 hodin; z tohoto důvodu žalobce požaduje „finanční částku počítanou dle jeho průměrných výdělků“. I když žalobce v dovolání namítá, že „soud zcela nepochopil, co je předmětem řízení“, z obsahu žaloby (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) i z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce učinil předmětem tohoto řízení nárok, který nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby, tedy – jak k tomu správně dospěly i soudy obou stupňů – nárok, jehož základ (podstata) i výše spočívá ve služební poměru žalobce jako příslušníka V. s. Č. r. Protože ze žaloby i z obsahu spisu současně vyplývá, jak to ostatně zdůrazňuje i sám dovolatel, že žalobce nemíní podávat žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Služebně právní vztahy, z nichž žalobce dovozuje svůj nárok, vznikají od rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí občana České republiky staršího 18 let do služebního poměru (v daném případě od rozhodnutí ředitele věznice O. ze dne 1.11.1994 č.j. VO 2/1994-167 o přijetí žalobce do služebního poměru za příslušníka V. s. Č. r.). Od této doby je příslušník V. s. Č. r. povinen plnit služební povinnosti a úkoly vyplývající pro něj ze zákonů a z dalších obecně závazných právních předpisů a z rozhodnutí a příkazů nadřízených (srov. § 5 zákona č. 555/1992 Sb., o V. s. a j. s. Č. r.). Služební poměr příslušníka V. s. Č. r. vznikající mocenským aktem sl