21 Cdo 744/2020 – Nejvyšší soud

21 Cdo 744/2020-992 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 834/8, proti žalovanému U. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova č. 370/3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2019 č. j. 15 Co 27/2019-891, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2018 č. j. 43 C 134/99-812 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 23. 11. 1999 (původně podanou proti žalovanému a proti Z. P., narozenému dne XY, bytem v XY, a změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil „1 743 078 Kč a dále, počínaje dnem 1. 6. 2018 do budoucna, částku ve výši 12 200 Kč měsíčně, splatnou vždy do konce každého kalendářního měsíce“, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 9. 1995 byl u žalovaného zaměstnán jako „obsluha garáží“, že byl osobou se změněnou pracovní schopností, že podle vstupní lékařské prohlídky byl zdravotně způsobilý „k zastávané funkci“ se zdravotním omezením nevhodnosti pro hlučné prostředí, že v průběhu prvního čtvrtletí roku 1999 Z. P., přímý nadřízený žalobce, vytvářel žalobci stresující pracovní podmínky šikanováním, že žalobce byl poté „nasazován pod pohrůžkami do hlučného provozu a byly mu v silném provozu nařizovány pochůzky po jízdní dráze parkoviště“, že mu byly vytvářeny nepříznivé pracovní podmínky, že dne 2. 4. 1999 byl žalobce „písemně obviněn z opakovaného porušování pracovní kázně neplněním si pracovní povinnosti provádět kontrolu parkování vozidel“, že v důsledku jednání přímého nadřízeného mu byly způsobeny zdravotní potíže, které si vynutily dne 3. 4. 1999 lékařské ošetření, a že dne 6. 4. 1999 mu vznikla pracovní neschopnost. Žalobce dále uvedl, že zdravotní problémy, kterými trpí, mají příčinu v psychickém nátlaku ze strany zaměstnavatele, že po nátlaku v zaměstnání byl nucen pracovat v hluku, což vedlo ke zhoršení sluchu, ušnímu pískotu a závratím, že s ohledem na subjektivní potíže bylo nejprve určeno, že vyvolané zdravotní potíže jsou psychického charakteru, že žalobce proto absolvoval v období od 19. 4. 1999 do 3. 6. 1999 tzv. zklidňující psychoterapii, neboť v rámci podráždění psychiky prožíval mučivé stavy, a trpěl depresemi; speciální ORL vyšetření však následně prokázalo, že původně subjektivní nález ze dne 8. 4. 1999, učiněný v počátcích, byl shledán objektivním ve smyslu vyskytujících se závratí, že skutečnost, že žalobce byl přímým nadřízeným vystaven vibracím projíždějících automobilů a houkání „samospouštějících alarmů“ zaparkovaných automobilů při přeplněné kapacitě parkovacích prostor, „se odrazila na vestibulárním aparátu, který je součástí ušního orgánu a smyslového ústrojí“, že obtíže zůstanou chronické, jsou neovlivnitelné léčbou medikamentózní a neoperabilní a že v odborné psychiatrické zprávě ze dne 21. 6. 1999 je potvrzeno, že zdravotní problémy, kterými žalobce trpí, mají příčinu v psychickém nátlaku ze strany zaměstnavatele. Žalobci tak v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda na zdraví spočívající v poškození sluchu (zhoršení nedoslýchavosti a znovuobjevení tinnitu a závratí) a v duševním onemocnění („neurotické smíšené úzkostně depresivní poruše, neurčené poruše osobnosti a chování u dospělých“), které se u žalobce projevilo v důsledku poškození sluchu a v důsledku stresů způsobených žalovaným, a v jeho důsledku i „škoda na příjmech v podnikatelské sféře“, neboť totální ztráta psychických sil a trvalá ztráta odolnosti na stres a psychickou a fyzickou zátěž bránily žalobci v podnikání. Tento stav nutně vedl k omezení prosperity a další činnosti žalobcovy „firmy“, a to bez ohledu na skutečnost, že dnem vzniku pracovní neschopnosti „jako OSVČ“ řádně převedl kompletní řízení na svého zástupce. Žalobce uvedl, že na základě živnostenského listu ze dne 21. 3. 1995 podnikal jako fyzická osoba – podnikatel v předmětu podnikání úklidové práce, že činnost „firmy“ vykonávali zaměstnanci žalobce (v roce 1999 jich bylo 23) a kontrola a řízení zaměstnanců byla prováděna P. H. jako pověřenou osobou; žalobce však fungování „firmy“ průběžně kontroloval. Smlouvu o úklidových pracích se společností „SPT Telecom“ (s jediným tehdejším zákazníkem žalobce) podepisoval žalobce osobně. Od roku 1999 chtěl žalobce své podnikání rozšířit na úklid domácností a pokračovat v úklidových pracích u společnosti „SPT Telecom“. V roce 2010 žalobce „dostal darem“ společnost A. R., IČO XY, se kterou chtěl žalobce podnikat, avšak zdravotní stav mu to neumožňoval a neumožňuje, a proto tato společnost po dobu, po kterou je žalobce jejím společníkem a jednatelem, nevykazuje žádnou činnost. Žalobce se proto domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, k níž došlo v důsledku škody na zdraví způsobené při plnění pracovních úkolů v zaměstnání u žalovaného, neboť v důsledku škody na zdraví způsobené žalovaným žalobce nemůže vykonávat podnikatelskou činnost (v předmětu podnikání úklidové práce) a přichází tak o zisk (výdělek), kterého by jinak dosáhl. Žalobce podnikatelskou činnost v předmětu podnikání úklidové práce od doby, kdy mu v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda na zdraví, fakticky neprovozuje a nedosahuje žádných příjmů z podnikání. Žalobce tedy po žalovaném požaduje úhradu pravidelné měsíční peněžité renty (peněžitého důchodu) od 6. 4. 1999 do budoucna, a to za období od 6. 4. 1999 do 31. 5. 2018 pouze ve výši státem stanovené minimální mzdy (celkem částku 1 743 078 Kč), a od 1. 6. 2018 do budoucna ve výši 12 200 Kč měsíčně, ačkoli si je vědom, že má ze zákona právo na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před poškozením zdraví a výdělkem dosahovaným po poškození, takže by měl právo na náhradu škody v podstatně vyšší výši, než činí minimální mzda, neboť před poškozením zdraví v předmětu podnikání úklidové práce vykazoval vysoké zisky dosahující několika milionů Kč ročně. Žalovaný zejména namítal, že obsah sporu je totožný se sporem vedeným Městským soudem v Brně pod sp. zn. 34 C 143/99, v němž se soud „bezezbytku vypořádal s otázkou náhrady škody na zdraví – náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a uzavřel, že tento nárok žalobce není důvodný“, přičemž soud zjišťoval veškeré příjmy žalobce jak z pracovního poměru, tak i z tvrzeného podnikání žalobce. Projednávání uplatněného návrhu „v tomto řízení“ tedy „brání věc pravomocně rozsouzená (res iudicata)“, a řízení by proto mělo být zastaveno. Dále uvedl, že v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 143/99 z připojeného soudního spisu sp. zn. 89 T 31/2003 vyplynulo, že žalobce sám fakticky nikdy podnikatelskou činnost podle vystaveného živnostenského listu nevykonával, že jeho živnostenské oprávnění bylo pouze formální a sloužilo (míněno – bez vědomí žalobce a na jeho úkor) P. H. jako oprávnění pro jeho vlastní faktickou činnost v oblasti úklidových prací u společnosti „SPT Telecom“ a současně jako jakési „krytí“ trestné činnosti P. H. (dodávání kancelářských potřeb); ze spisu vyplývá, že sám žalobce vypovídal v rámci trestního řízení, že z úklidových prací neměl žádný příjem a žil jen z příjmu z pracovního poměru. Žalobci tak nemohla vzniknout žádná újma na příjmech z podnikání, neboť „v rozhodném období“ žádnou podnikatelskou činnost nevykonával. Pokud jde o tinnitus, tak ten měl žalobce již předtím, než nastoupil do pracovního poměru u žalovaného. Znalci navíc potvrdili, že žalobce pracovat může, což je předmětem zjištění učiněného ve věci sp. zn. 34 C 143/99. Činnost jednatele, kterou by vykonával v rámci svého podnikání, nebo obdobná činnost by tak žalobcem mohla být vykonávána. Příčinou toho, že žalobce v období, za které požaduje přiznání renty, nepodnikal, nebylo poškození zdraví u žalovaného, nýbrž to, že žalobce se dostatečně nepřičinil o to, aby měl příjem z podnikání, a nesnažil se hledat zakázky (jediným jeho zákazníkem byla společnost „SPT Telecom“, která již k 30. 6. 1999 smlouvu vypověděla). Žalovaný současně vznesl námitku promlčení. Městský soud v Brně – poté, co usnesením ze dne 27. 10. 2009 č. j. 43 C 134/99-394 zastavil řízení ve vztahu k druhému žalovanému Z. P. z důvodu, že tento druhý žalovaný dne 6. 5. 2009 zemřel – rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 č. j. 43 C 134/99-812 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 97 800 Kč k rukám advokátky JUDr. Viery Štichové. Vzhledem k tomu, že ve věci vedené pod sp. zn. 34 C 143/99 žalobce uplatnil vůči žalovanému pouze náhradu za ztrátu na