21 Cdo 815/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 815/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2022 Spisová značka:21 Cdo 815/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.815.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada mzdy Překážky v práci Plat Dotčené předpisy:§ 208 předpisu č. 262/2006 Sb. § 38 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. § 352 předpisu č. 262/2006 Sb. § 353 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 354 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 355 předpisu č. 262/2006 Sb. § 109 odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. § 123 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 815/2022-721 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Michalem Janovcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského č. 1310/64, proti žalované Základní škole Žďár nad Sázavou, Švermova 4, příspěvkové organizaci se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Švermova č. 1132/4, IČO 43380123, zastoupené Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 527/1, o náhradu platu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 5/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2021, č. j. 15 Co 67/2020-653, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. února 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. února 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, ve výrocích, jimiž byla žaloba částečně zamítnuta, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 6. 1. 2016 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila náhradu platu za dobu od 1. 12. 2012 do 31. 3. 2013 ve výši 108 362 Kč s úroky z prodlení „ve výši 7,75 % p. a.“ z částek a za dobu, jež specifikovala, z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru „na dobu neurčitou ze zákona (ex lege)“ na podkladě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 (kterou byl pracovní poměr uzavřen na dobu určitou od 1. 2. 2004 do 30. 6. 2004) jako XY, přičemž uvedená pracovní smlouva byla následně měněna, nejprve dohodou o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 29. 6. 2004 (kterou došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že pracovní poměr skončí dne 31. 7. 2005), poté dohodou ze dne 18. 4. 2005 (kterou došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že pracovní poměr skončí dne 30. 6. 2006) a dohodou ze dne 25. 4. 2006 (kterou došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že „se prodlužuje doba určitá do 30. 6. 2007“), že žalované dne 13. 6. 2007 doručila písemné oznámení ze dne 11. 6. 2007, ve kterém uvedla, že trvá na dalším zaměstnávání, „a to i po dni 30. 6. 2007“ – jelikož se její pracovní poměr změnil na dobu neurčitou – a že jí v rozporu se zákoníkem práce žalovaná od 1. 7. 2007 „nepřiděluje práci, nevyplácí plat, ani neposkytuje náhradu platu“. 2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou – poté, co usnesením ze dne 17. 8. 2017, č. j. 8 C 5/2016-118, a usnesením ze dne 5. 2. 2018, č. j. 8 C 5/2016-228, spojil ke společnému řízení věci vedené u něj pod sp. zn. 9 C 324/2009, 9 C 155/2011, 10 C 175/2013, 14 C 468/2013, 6 C 46/2016, 6 C 124/2016, 8 C 239/2016, 12 C 435/2016, 11 C 40/2017 a 12 C 186/2012 (v nichž se žalobkyně domáhala po žalované náhrady platu z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 7. 2007 do 30. 6. 2012 a od 1. 4. 2013 do 31. 10. 2014 ve výši 1 761 653 Kč s úroky z prodlení) s tím, že řízení bude vedeno pod sp. zn. 8 C 5/2016 – rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, č. j. 8 C 5/2016-461, opraveným usnesením ze dne 4. 12. 2018, č. j. 8 C 5/2016-502, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 770 575 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 9. 2016 do zaplacení a co do 99 440 Kč a části úroků z prodlení žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 162 539 Kč. Vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15, který byl vydán ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 186/2012 a ze kterého vyplynulo, že oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami § 30 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a nebyla-li ani zaměstnancem ani zaměstnavatelem podána ve stanovené dvouměsíční lhůtě speciální žaloba podle § 30 odst. 4 zákoníku práce, nelze uzavřít jinak, než že v konkrétním případě jde o pracovní poměr na dobu neurčitou, a že proto pracovní poměr žalobkyně u žalované „trval i po 1. 7. 2007“, soud prvního stupně žalobkyni přiznal za období od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2007 náhradu platu ve výši průměrného výdělku zjištěného k 1. 7. 2007 a za další období náhradu platu ve výši pravděpodobného výdělku. 3. K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 15 Co 25/2019-523, rozsudek soudu prvního stupně zrušil „vyjma zamítavého výroku I., bod 1 písm. b/ ohledně částky 409 Kč, částky výroku I. bod 2 písm. b/ ohledně 409 Kč a výroku I. bod 3 písm. b/ ohledně částky 409 Kč“ a rozhodl, že se věc „v tomto rozsahu“ vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně má právo za celé žalované období na náhradu platu ve výši průměrného výdělku a na úroky z prodlení, jelikož pracovní poměr žalobkyně trval u žalované i po 1. 7. 2007 a žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci, ač žalobkyně byla připravena do práce nastoupit, a neshledal důvodnou obranu žalované, že žalobkyně byla zaměstnána u jiných zaměstnavatelů a že její nárok by měl být krácen. Uzavřel též, že za dobu pracovní neschopnosti žalobkyně jí náhrada platu nepřísluší a že rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku žalobkyně je duben až červen 2007. 4. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání konaného dne 18. 2. 2020 spojil ke společnému řízení věci vedené u něj pod sp. zn. 10 C 398/2017, 8 C 102/2018, 7 C 197/2018, 12 C 302/2018, 7 C 39/2019, 4 C 43/2019, 8 C 137/2019 a 8 C 235/2019 (v nichž se žalobkyně domáhala po žalované náhrady platu z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 11. 2014 do 31. 1. 2017 ve výši 694 318 Kč s úroky z prodlení) s tím, že řízení bude vedeno pod sp. zn. 8 C 5/2016 – rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 981 110 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za doby, jež specifikoval, zamítl žalobu co do 581 999 Kč s úroky z prodlení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 119 770 Kč. Vycházel z toho, že pracovní poměr účastníků neskončil uplynutím doby dne 30. 6. 2007 a že trval až do 31. 12. 2017, kdy skončil na základě výpovědi dané žalovanou žalobkyni dne 23. 11. 2016 pro nadbytečnost, že v uvedeném období žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci, přestože žalobkyně byla připravena práci konat, a že proto žalobkyni přísluší náhrada platu ve výši průměrného výdělku podle § 208 zákoníku práce. Zjistil, že žalobkyně v rozhodném období pro zjištění průměrného výdělku, kterým je druhé čtvrtletí roku 2007, odpracovala 464 hodin, za které jí byl zúčtován plat ve výši 51 253 Kč, takže průměrný hodinový výdělek žalobkyně činil 110,46 Kč a její průměrný hrubý měsíční výdělek činil 19 212 Kč. Soud prvního stupně shledal, že náhradu platu příslušející žalobkyni nelze snížit o to, co si vydělala u jiných zaměstnavatelů, neboť ustanovení § 208 zákoníku práce – na rozdíl od § 69 zákoníku práce – neumožňuje moderaci náhrady mzdy (platu). Náhradu platu v plné výši žalobkyni nepřiznal pouze za dobu její pracovní neschopnosti (od 23. 3. 2012 do 6. 4. 2012, od 15. 4. 2013 do 26. 4. 2013 a od 14. 12. 2013 do 23. 12. 2013), jelikož v této době by nemohla práci u žalované vykonávat, a nepřiznal jí ani náhradu platu za období říjen až leden 2017, neboť za toto období jí byla již náhrada platu vyplacena, a to ve výši větší, než jaká jí náleží. Jiná částka, než činí průměrný měsíční výdělek, byla žalobkyni přisouzena za měsíce červenec, srpen a září 2014, neboť „za tyto měsíce požadovala částku menší, než je průměrný výdělek“. 5. K odvolání žalobkyně Krajský s