21 Cdo 843/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 843/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2013 Spisová značka:21 Cdo 843/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.843.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 3. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.4.2013II.ÚS 1243/13JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto15.8.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 843/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. S., zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 736/17, proti žalovanému RF HOBBY s. r. o. se sídlem v Praze 10, Bohdalecká č. 6/1420, IČO 26155672, zastoupenému Mgr. Davidem Jonke, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 13, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 214/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2010 č.j. 51 Co 26/2010-168, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.632,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Jonke, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 13. Odůvodnění: Dopisem datovaným dnem 5.6.2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 58 zákoníku práce a podle § 5 pracovní smlouvy uzavřené dne 10.4.2006 zrušuje pracovní poměr ve zkušební době ke dni 7.6.2006. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8.8.2006 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že ujednání o zkušební době obsažené v pracovní smlouvě ze dne 10.4.2006 je neplatné, neboť pracovní smlouva byla „sepsána“ až poté, co žalobkyně nastoupila dne 1.4.2006 do práce, a že jí zrušení pracovního poměru ve zkušební době nebylo doručeno. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28.6.2007 č.j. 6 C 214/2006-30 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.750,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Hulíka. Ze zjištění, že pracovní smlouva, jejíž součástí bylo ujednání o zkušební době v délce tří měsíců a podle níž měl pracovní poměr mezi účastníky vzniknout dne 10.4.2006, byla žalobkyní, která toho dne nastoupila do práce, podepsána dne 12.4.2006, dovodil, že ujednání o zkušební době je neplatné, neboť zkušební doba byla stanovena „se zpětnou platností“ až dva dny poté, co žalobkyně nastoupila do práce. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.3.2008 č.j. 51 Co 549/2007-56 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda žaloba byla podána v prekluzivní lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce, a že „nedbal důsledně“ na odstranění vad žaloby, zejména pokud jde o „vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení zrušení pracovního poměru žalobkyně ve zkušební době a včasnosti podání žaloby“. Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 20.5.2009 č.j. 6 C 214/2006-114 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 20.884,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Jonke. Dospěl k závěru, že žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jeho zrušením ve zkušební době byla podána dne 8.8.2006 po uplynutí lhůty 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce, neboť podle oznámení žalovaného o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které bylo žalobkyni doručováno zaměstnancem žalovaného Z. J. na pracovišti dne 2.6.2006 a které žalobkyně odmítla převzít, měl pracovní poměr skončit dne 7.6.2006. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 51 Co 26/2010-168 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.440,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Jonke. Po zopakování a doplnění dokazování dovodil, že účinky doručení oznámení žalovaného o zrušení pracovního poměru ve zkušební době datovaného dnem 5.6.2006 nastaly ve smyslu ustanovení § 266a odst. 1 a odst. 4 zákoníku práce dne 2.6.2006, kdy žalobkyně odmítla tuto písemnost od žalovaného převzít. Protože žaloba o určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru byla podána až po uplynutí lhůty 2 měsíců ode dne 7.6.2006, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit, postupoval soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně, jestliže žalobu zamítl, „aniž by se dále zabýval neplatností předmětného právního úkonu“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud v rámci hodnocení důkazů „nesprávně posoudil“ výpovědi svědků Z. J., M. K. a J. V., že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dne 2.6.2006 došlo k „pokusu o předání výpovědi“, že odvolací soud se „nevypořádal s otázkou existence či neexistence zkušební doby“ vzhledem ke tvrzení žalobkyně, že pracovní smlouva byla podepsána až dne 12.4.2006, ačkoliv žalobkyně nastoupila do práce dne 10.4.2006, a že dvouměsíční prekluzívní lhůta pro podání žaloby „nemohla začít plynout dříve než dnem 27.6.2006, kdy v souladu s ustanovením § 266a odst. 4 zákoníku práce byla splněna povinnost zaměstnavatele řádně doručit písemnost“, a nemohla skončit dříve než dne 27.8.2006. Vytýká odvolacímu soudu, že nebyla v průběhu řízení ani jednou „soudem slyšena“ a že nebyl proveden ani výslech jednatele žalovaného, který měl dát pokyn k předání „předmětné výpovědi“. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby je jako nedůvodné zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně svým rozsudkem potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [rozsudkem, který byl odvolacím soudem potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku zrušeném odvolacím soudem, protože na základě doplnění dokazování dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2006 (sro