21 Cdo 849/2022 – Nejvyšší soud

21 Cdo 849/2022-119 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Č. r. – Č. se sídlem v XY, proti žalované J. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova č. 3360/47, o 358 285 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 4/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2021, č. j. 30 Co 203/2021-79, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. ledna 2021, č. j. 21 C 4/2019-55 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby co do 10 010 Kč), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3. 1. 2019 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila náhradu škody ve výši 358 285 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná byla rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 30. 3. 2007 jmenována dnem 4. 4. 2007 do funkce ústřední ředitelky Č., že týž den, okamžitě po nástupu do úřadu, vydala „opatření ústřední ředitelky Č. č. 130/2007 o organizačních a personálních změnách“, čímž došlo „s okamžitou platností“ ke zrušení organizační struktury (včetně všech vedoucích míst) a ke stanovení nové organizační struktury ústředního inspektorátu Č., že týž den vydala i „opatření pod č. 131/2007“ a že na základě uvedeného pak podepsala a předala výpověď z pracovního poměru V. B. (ředitelce XY). Uvedená výpověď byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2010, č. j. 23 C 153/2009-139, „určena neplatnou pro nesplnění podmínek pro udělení výpovědi“ podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. V. B. se následně u soudu domáhala po žalobkyni náhrady platu, na které jí žalobkyně zaplatila celkem 939 593 Kč „před provedením zákonných srážek“. Žalobkyni tak vznikla škoda, za kterou odpovídá žalovaná podle § 250 zákoníku práce, a to v rozsahu čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, který činil 79 619 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 21 C 4/2019-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 348 275 Kč a co do 10 010 Kč žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 656 Kč a České republice „na účet zdejšího soudu“ soudní poplatek „ze žaloby“ ve výši 17 414 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalovaná byla dnem 4. 4. 2007 jmenována ústřední ředitelkou Č., že s účinností od téhož dne opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 rozhodla o provedení organizační změny spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury žalobkyně včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí zaměstnanci obdrželi výpovědi, se kterými nesouhlasili, a že se proto obrátili na soud s žalobami o určení neplatnosti doručených výpovědí. Soud prvního stupně dále zjistil, že zrušeno bylo i pracovní místo ředitelky právního odboru V. B., které byla doručena výpověď dne 5. 4. 2007, že výpověď daná V. B. byla určena neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2010, č. j. 23 C 153/2009-139, a že žalobkyně zaplatila V. B. náhradu platu. Uvedl, že soud v uvedeném rozhodnutí vyslovil, že výpověď je neplatná, jelikož V. B. nemohla být pro žalobkyni nadbytečná, jestliže na její pracovní místo, resp. „nově vytvořené“ pracovní místo analogické původnímu pracovnímu místu, byl přijat nový zaměstnanec, který předtím u žalobkyně nepracoval (N. Ř. M.). 3. Soud prvního stupně shledal, že byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, neboť žalovaná porušila pracovní povinnosti vyplývající z § 301 písm. d) a § 52 písm. c) zákoníku práce rozhodnutím o organizační změně a především samotnou neplatnou a „účelovou“ výpovědí danou V. B. ve snaze tuto zaměstnankyni nahradit jinou osobou, která následně vykonávala stejnou agendu. Škoda na straně žalobkyně podle soudu prvního stupně vznikla tím, že žalobkyně musela zaplatit V. B. náhradu platu v celkové výši 939 593 Kč (bez odvodů sociálního a zdravotního pojistného), a je dána i příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou škodou, neboť nebýt organizační změny a udělené výpovědi, ke škodě na majetku žalobkyně by nedošlo. Dáno je i zavinění žalované ve formě vědomé nedbalosti, neboť žalovaná „měla a mohla vědět“, že svým jednáním může způsobit škodu, jelikož měla vysokoškolské vzdělání, měla za sebou mnohaleté zkušenosti s vedoucími pozicemi ve státní správě a na rizika neplatných výpovědí byla předem upozorňována při „neoficiálních konzultacích“. Sama žalovaná uvedla, že stávající zaměstnance neponechala na vedoucích pracovních pozicích z důvodu, že si neuměla představit, že by v ně měla důvěru. Žalovaná organizační změnu konzultovala pouze „neoficiálně“ s V. Č., který „tyto konzultace“ označil za „posezení či diskuse u kávy“ a který neměl přesné podklady týkající se „například konkrétní náplně práce“ V. B. Pokud se žalovaná v řízení bránila tím, že výpovědi sama nevyhotovovala, nýbrž to bylo v „dikci“ personálního oddělení, je podle soudu prvního stupně třeba uvést, že výpovědi z pracovních poměrů byly dány na její pokyn a s jejím souhlasem, žalovaná tyto výpovědi schválila a podepsala, tudíž odpovědnost za tyto výpovědi „je jednoznačně dána“. Navíc byly výpovědi uděleny „v souvislosti a v důsledku organizační změny vyhotovené žalovanou“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni do výše „4,5 násobku“ pravděpodobného výdělku (79 619 Kč měsíčně), tj. do výše 358 258,50 Kč, a že nárok žalobkyně ohledně částky 348 275 Kč není promlčen, na rozdíl od nároku na zaplacení částky 10 010 Kč, o kterou byla žaloba rozšířena až po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby, a žalovaná vznesla námitku promlčení. 4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 30 Co 203/2021-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, jímž byla žaloba co do 10 010 Kč zamítnuta a který nebyl napaden odvoláním) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně není promlčený (neboť ke dni podání žaloby neuplynula dvouletá subjektivní ani tříletá objektivní promlčecí lhůta, která začala běžet od zaplacení jednotlivých částek náhrady platu V. B.) a že „v řízení … bylo prokázáno splnění všech předpokladů náhrady škody“. Porušení povinností žalované při plnění pracovních úkolů spočívá podle odvolacího soudu v tom, že „dala zaměstnankyni B. výpověď z pracovního poměru, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) ZP, tj. aniž by byla B. pro žalobkyni nadbytečnou v důsledku organizační změny“. Tím žalovaná porušila jako vedoucí zaměstnankyně svou povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k vykonávané práci podle „§ 301 písm. c) ZP“. K otázce příčinné souvislosti odvolací soud uvedl, že tato podmínka je splněna, neboť „nebýt neplatné výpovědi dané žalovanou B., nevznikla by následně povinnost žalobkyně vyplatit B. náhradu platu“, a ve vztahu k zavinění shledal, že „na straně žalované bylo dáno přinejmenším zavinění ve formě vědomé nedbalosti“, neboť (mimo jiné) si žalovaná v souvislosti s vypracováním opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 „neopatřila kvalifikovanou právní radu“ a organizační změny provedla „zcela neuváženě“. Významnou pro právní posouzení věci byla podle odvolacího soudu skutečnost, že důvodem „neplatnosti výpovědi B. nebylo nesprávné vymezení výpovědního důvodu nebo jiná formální pochybení“, ale „to, že nebyl naplněn použitý výpovědní důvod nadbytečnosti“, neboť práci V. B. začala posléze vykonávat nově přijatá zaměstnankyně na nově vytvořeném a pouze odlišně nazvaném pracovním místě. Postup žalované při vytvoření organizační změny a rozvázání pracovního poměru s B. byl proto „zjevně účelový a protiprávní“. Odvolací soud uzavřel, že „úvahy o moderaci … nemají význam“ [jelikož by i po moderaci náhrady škody (snížení povinnosti k náhradě škody o 50 %) byla výsledná částka „daleko vyšší“, než je náhrada „limitovaná zákoníkem práce“] a že není na místě spojit dané řízení s dalšími řízeními, „v nichž žalobkyně proti žalované uplatňuje obdobné nároky, s tím, že žalovaná by mohla odpovídat do částky rovnající se čtyřapůlnásobku jejího pravděpodobného výdělku ve vztahu ke všem neplatným výpovědím daným v souvislosti s jednou organizační změnou dohromady“, a případné škody sečíst a limitovat je „jedním čtyřapůlnásobkem pravděpodobného výdělku žalované“, neboť samostatnou škodou je „škoda plynoucí z každé samostatné škodní události, tj. z každého jednotlivého porušení pracovněprávních povinností zvlášť“, a škodní událostí je „přitom neplatná výpověď“. 5. Proti tomuto rozsud