21 Cdo 878/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 878/2023-573 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. H., zastoupené JUDr. Lenkou Hlaváčovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. Kinských č. 603/1, proti žalované ČR – KS v XY se sídlem v XY, XY č. XY, o upuštění od nerovného zacházení a o odstranění jeho následků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 328/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 23 Co 88/2022-545, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. listopadu 2021, č. j. 22 C 328/2021-456, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v XY dne 20. 7. 2021 (změněnou podáním ze dne 7. 9. 2021 se souhlasem soudu) domáhala, aby žalovaná upustila od nerovného zacházení se žalobkyní „spočívajícího v zastavení jejího nápadu jako člence senátu a jako samosoudkyni oddělení 14 úseku občanskoprávního a jejím zařazením jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví“ a aby žalovaná odstranila následky nerovného zacházení tím, že prostřednictvím předsedkyně Krajského soudu v XY „vydá dodatek rozvrhu práce Krajského soudu v XY, jímž bude žalobkyni plně obnoven nápad jako člence senátu i jako samosoudkyni v oddělení 14 úseku občanskoprávního, a jímž bude zároveň vyřazena z oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je od roku 2008 soudkyní „civilního“ odvolacího úseku Krajského soudu v XY, jednou z jeho služebně nejstarších a nejzkušenějších soudkyň, přičemž kvalita její práce i její odborná úroveň se těší vysokému respektu mezi jejími kolegy, že od 1. 9. 2021 došlo bez jejího souhlasu k „definitivnímu“ přeřazení žalobkyně na úsek správního soudnictví (předsedkyně Krajského soudu v XY dne 31. 8. 2021 vydala dodatek č. 11 rozvrhu práce, na základě něhož byla žalobkyně zařazena jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví) a že s postupem žalované vyjádřili nesouhlas předsedové „civilních“ senátů žalované i její soudcovská rada. Sama žalobkyně považuje postup žalované za nezákonný a nespravedlivý a za porušení zákazu bezdůvodného nerovného zacházení ze strany žalované ve vztahu k pracovním podmínkám žalobkyně a příležitosti dosáhnout funkčního a jiného postupu v rámci výkonu funkce. Předsedkyně soudu sice prezentovala „určitá kritéria“ (že nepůjde o předsedy senátů, že nebudou dotčeny „specializované“ senáty, odborná způsobilost, skutečnost, že konkrétní soudce je samosoudcem, a že dojde ke „zohlednění názoru správního úseku, resp. pověřeného místopředsedy soudu“), na základě nichž „údajně vybrala“ právě žalobkyni a J. D. na úsek správního soudnictví, „nicméně tato kritéria jsou nesprávně zvolená, ve většině případů arbitrární a nepřezkoumatelná, a provedený výběr s nimi navíc ani není v souladu“. Žalovaná měla podle názoru žalobkyně zohlednit její odborné kapacity a vysokou intenzitu zásahu do práv žalobkyně, tedy mělo být bráno v úvahu hledisko služebního stáří. Toto kritérium však žalovaná vůbec nebrala v úvahu a tím zapříčinila, že žalobkyně byla znevýhodněna „vůči podstatně služebně mladším soudcům, pro které by přeložení na úsek správního soudnictví ještě neznamenalo tak radikální zásah do kariérního vývoje, neboť v civilních odvolacích senátech působí toliko krátce“. Žalobkyně dodala, že se správním soudnictvím nemá prakticky žádné zkušenosti a že je „pozoruhodné“, že G. V., soudkyně oddělení 95 Co, k přeložení na úsek správního soudnictví vybrána nebyla, přestože již dříve působila jako soudkyně správního senátu. 2. Okresní soud v XY rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 C 328/2021-456, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná vykonala svou pravomoc ve smyslu § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, jestliže přidělila žalobkyni práci stejného druhu – výkon činnosti soudce – v jiném soudním oddělení, a že k tomuto kroku přistoupila z objektivní potřeby řešení posílení svého úseku správního soudnictví, přičemž postupovala „logicky vystavěnou úvahou“ o posílení tohoto úseku na úkor v tuto dobu málo zatíženého úseku civilního. Uvedl, že přestože pro volbu konkrétních soudců zvolila žalovaná postup volby spíše bezformální [když formální postup např. ve formě kvalifikačního (výběrového) řízení v takovém případě není upraven, byť by „zřejmě nebyl pro větší transparentnost postupu výběru zcela nadbytečným“], byl její postup „dostatečně objasněn“ a soud v něm neshledal nerovné zacházení, když byl stanoven okruh zaměstnanců na základě jejich „aktuálního zařazení a vytížení“, s přihlédnutím k jejich „možnému přesunu a schopnostem“, a z nich byli dva vybráni na základě „zprostředkovaného povědomí o jejich schopnostech pro nově zadané úkoly, ve správním soudnictví“. Pokud se žalovaná rozhodla některé ze soudců do výběru nezařadit, učinila to na základě důvodů, které při jednání soudu objasnila a které soud „neshledal svévolnými či škodolibými“. Doplnil, že takovému závěru neodporuje ani rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. C-487/19, neboť ten směřuje k ochraně adresátů výkonu soudní moci (účastníků řízení), kdežto v projednávané věci je „právní otázka položena jinak“, a to právě ve vztahu k rovnosti jednání s žalobkyní. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze [kterému byla věc přikázána podle § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. Ncd 20/2022-512] rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 23 Co 88/2022-545, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K námitce žalobkyně, že řízení bylo zatíženo vadou spočívající v nesprávném obsazení senátu při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, které se lišilo od „obsazení během řízení před tímto soudem“, uvedl, že soud prvního stupně pochybil, jestliže nová členka senátu M. H. „byla seznámena s obsahem spisu i výsledky provedeného dokazování, avšak nikoliv při jednáních soudu“, že však není nutné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, neboť „se nejedná o vadu, která by nemohla být napravena v odvolacím řízení, zvláště když žalobkyně namítala, že procesním pochybením soudu prvního stupně nebyla dána možnost zopakování dokazování, a to zejména klíčových pasáží svědeckých výpovědí“. Odvolací soud shledal, že žalobkyně nebyla jednáním žalované vystavena nerovnému zacházení. Považoval za podstatné, že v řízení bylo prokázáno, že úsek správního soudnictví žalované byl dlouhodobě přetížen a že ze strany vedení žalované byla postupně činěna opatření ke zlepšení situace tohoto úseku. Uvedl, že z tohoto pohledu není rozhodné subjektivní vnímání žalobkyně, k jak výraznému zlepšení či stabilizaci úseku správního soudnictví dílčími opatřeními došlo, „když toto posouzení je věcí vedení tohoto úseku i soudu i s přihlédnutím k dalším hlediskům, a to i v dlouhodobějším časovém horizontu (například plánované přestupy soudců na soudy vyšších stupňů, odchody soudců v souvislosti s ukončením funkce soudce či jiné okolnosti)“, a že mu nepřísluší posuzovat relevantnost žalovanou určených kritérií pro výběr soudců k přeložení či to, zda byla bezvýhradně dodržena. Podstatné podle odvolacího soudu je, že určitá kritéria dána byla a že tedy nešlo o svévolné rozhodnutí žalované ve vztahu k žalobkyni. Ve shodě s názorem soudu prvního stupně též dovodil, že rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. C-487/19, „na daný případ nedopadá“, a „ve zbylém rozsahu zcela“ odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, který považuje za nesprávný, je založen na otázkách hmotného a procesního práva, které z části odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a z části tyto otázky dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyly řešeny. Dovolacímu soudu předkládá pět otázek, a to, zda je třeba zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pro nesprávné obsazení soudu podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud mezi jednáním, na němž bylo ukončeno dokazování, a jednáním, na němž je pouze vyhlášen rozsudek, dojde ke změně přísedícího, aniž by byl nový přísedící na jednání za přítomnosti účastníků seznámen s průběhem dokazování podle § 119 odst. 3 o. s. ř., dále otázku, zda je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, pokud v reakci na podrobné odvolací důvody týkající se komplikovaných skutkových a právních otázek pouze extrémně stručně odkáže na důvody prvostupňového rozsudku, aniž by k odvolacím důvodům prezentoval vlastní ucelené závěry, otázku, zda je nerovným postupem v rozporu s § 16