21 Cdo 935/2019 – Nejvyšší soud

21 Cdo 935/2019-291 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. Ch., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného advokátkou JUDr. Věrou Bognárovou, se sídlem v Praze, náměstí Kinských č. 76/7, proti žalované Č. se sídlem v XY, IČO XY, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 267/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018, č. j. 62 Co 122/2014- 242, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 17. 10. 2011 S. se sídlem v XY (právní předchůdkyně žalované – dále též jen „XY“) sdělila žalobci, že mu podle ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 10. 6. 2011 převzal žalobce odvolání z funkce vedoucího sekce vnitřní správy a z funkce náměstka ředitele S. a že nemá pro žalobce jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, čímž se stal žalobce nadbytečným. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 nebyl dán souhlas odborové organizace podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, když žalobce byl zvolen dne 14. 9. 2010 předsedou základní odborové organizace, že nebyla splněna podmínka nabídkové povinnosti podle ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce, neboť není pravda, že by pro něj nebyla u právní předchůdkyně žalované jiná práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, a že jednání zaměstnavatele považuje za diskriminační. Právní předchůdkyně žalované namítla, že pro žalobce neměla žádné vhodné volné pracovní místo, že výpověď z pracovního poměru byla dána k projednání odborové organizaci (již 10. 6. 2011), ale ta se ve lhůtě 15 dnů nevyjádřila, a že proto vycházela z fikce souhlasu s uvedenou výpovědí z pracovního poměru. Z její strany nikdy nedocházelo k jakémukoliv šikanování žalobce, za šikanu nelze považovat běžný a zákonem stanovený postup. S ohledem na předchozí pochybení žalobce a na neshody, které mezi nimi panovaly, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby žalobce i nadále zaměstnávala. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 9. 2013, č. j. 17 C 267/2011-72, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že právní předchůdkyně žalované v okamžiku rozvázání pracovního poměru (dne 17. 10. 2011) neměla žádné pracovní místo, které by odpovídalo kvalifikačním předpokladům žalobce a jeho zdravotnímu stavu, které by mohla nabídnout žalobci, aby splnila svou nabídkovou povinnost, a došlo tak k naplnění podmínek podle § 73 odst. 6 zákoníku práce a ke splnění výpovědního důvodu ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce (referentské místo rostlinolékařského inspektora, referenta pro zemědělství, potravinářský průmysl a lesní a vodní hospodářství neodpovídalo kvalifikaci žalobce ve smyslu kvalifikačních předpokladů, které žalobce u tohoto místa nesplňoval, druhé volné místo – administrativní a spisový pracovník zařazené do 10. platové třídy neodpovídalo kvalifikaci žalobce s ohledem na pracovní náplň a požadavky, když se jednalo o administrativní práci na úseku ředitele spočívající v zapisování a pořizování zápisů, zajišťování skartačního řízení, spisové služby, práce s textovým editorem apod., bylo pod úrovní kvalifikace žalobce a nebylo pro něj vhodné, neboť se jednalo o kancelářskou práci bez nároků na vyšší vzdělání). V řízení bylo jednoznačně vyvráceno, že by ze strany odborové organizace došlo k odmítnutí udělení souhlasu s výpovědí z pracovního poměru pro žalobce. Právní předchůdkyně žalované totiž požádala dopisem ze dne 9. 6. 2011 odborovou organizaci o udělení souhlasu k rozvázání pracovního poměru žalobce (žádost byla předána místopředsedovi odborové organizace), odborová organizace tuto žádost projednala dne 24. 6. 2011, avšak nepřijala žádné stanovisko (její hlasování skončilo patem a bylo odloženo na neurčito). Soud prvního stupně uzavřel, že se odborová organizace k žádosti o souhlas k rozvázání pracovního poměru s žalobcem nevyjádřila ve lhůtě 15 dnů a právní předchůdkyně žalované mohla tedy vycházet z fikce souhlasu pro nečinnost odborové organizace. K odvolání žalobce Městský soud v Praze – poté co usnesením ze dne 16. 4. 2014, č. j. 62 Co 122/2014-105 rozhodl, že v řízení se na straně žalované pokračuje s Č. se sídlem XY, IČO XY – rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 62 Co 122/2014-136, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 30.378,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Salveta. Po doplnění dokazování shodně se soudem prvního stupně dovodil, že odborová organizace zaměstnavateli v zákonné patnáctidenní lhůtě neodmítla udělení souhlasu a že tedy právní předchůdkyně žalované správně vycházela z tzv. fikce souhlasu s výpovědí z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, a dále, že zaměstnavatel nemohl tohoto souhlasu použít během dvouměsíční lhůty, neboť žalobce byl v pracovní neschopnosti až do dne 9. 10. 2011 a po tuto dobu se na něj vztahovala ochrana. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, že právní předchůdkyně žalované neměla ke dni 17. 10. 2011 žádné volné pracovní místo, které by odpovídalo kvalifikačním předpokladům žalobce a jeho zdravotnímu stavu; dovodil, že tento závěr „nemá oporu v provedeném dokazování“. „Z listiny nazvané Systemizace pracovních míst v XY ke dni 10. 10. 2011 vyplývá, že v rozhodné době (ke dni 17. 10. 2011) byla u právní předchůdkyně žalované neobsazena dvě funkční místa: 1) „odborný referent/asistent“ zařazené v katalogu prací pod kódem 2.10.01 – „referent společné státní správy a samosprávy“ v tarifní třídě T 12 (pracoviště XY) a 2) „rostlinolékařský inspektor“ zařazené v katalogu prací pod kódem 2.10.33 – „referent pro zeměděl., potr. Prům. a les. a vod. hosp.“ v tarifní třídě T 10 (pracoviště XY), přičemž „místo odborného referenta v tarifní třídě T 12 na pracovišti v XY odpovídalo jak kvalifikačním předpokladům, tak zdravotnímu stavu žalobce, právní předchůdkyně žalované mu je však nenabídla.“ Podle odvolacího soudu na uvedeném závěru nic nemění ani žalovanou doložená skutečnost, že nový ředitel Z. M. požádal dne 7. 10. 2011 vedoucího personálního oddělení o změnu uvedeného volného místa na jiné funkční místo (odborného referenta v platové třídě T 10), neboť „žalovaná ani k výzvě odvolacího soudu neprokázala, že by změna či zrušení volného místa byla ke dni 17. 10. 2011 již provedena.“ V řízení bylo zjištěno, že „toto volné místo bylo změněno až ke dni 3. 11. 2011 (prokázáno systemizací pracovních míst v XY ke dni 3. 11. 2011)“. Odvolací soud uzavřel, že „žalované se v řízení nepodařilo prokázat tvrzení, že všechna vhodná místa byla obsazena a že neměla pro žalobce, který byl odvolán z funkce, volné pracovní místo odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu“. „Zaměstnavatel nesplnil řádně svou nabídkovou povinnost a nebyla proto naplněna hmotněprávní podmínka výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce.“ K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 21 Cdo 4345/2014-159, rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že vydal-li ředitel právní předchůdkyně žalované dne 7. 10. 2011 písemný pokyn vedoucímu personálního a mzdového oddělení ke změně (zrušení) pracovního místa odborný referent/asistent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě 12 na pracovní místo odborný referent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě 10, neboť ho považoval za nepotřebné, jednalo se o faktický úkon, kterým oprávněná osoba právní předchůdkyně žalované rozhodla o zrušení (změně) pracovního místa, které v té době nebylo ani obsazeno. Jiné rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení uvedeného pracovního místa vydáno nebylo. Pracovní místo odborný referent/asistent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě 12 tedy právní předchůdkyně žalované nemohla žalobci nabídnout, zejména ne pro období po uplynutí výpovědní doby (pro období po dni 31. 12. 2011), neboť i podle Systemizace pracovních míst XY ke dni 3. 11. 2011 již takové místo u žalované neexistovalo. Uzavřel, že nabídkovou povinnost nelze řádně splnit tím, že zaměstnavatel nabídne odvolanému zaměstnanci pracovní místo, o jehož zrušení bylo rozhodnuto a které také ještě před uplynutím výpovědní doby zaniklo (zanikne). Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2016, č. j. 62 Co 122/2014-180, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, č. j. 17 C 267/2011-72, zrušil a věc