21 Cdo 936/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 936/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2025 Spisová značka:21 Cdo 936/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.936.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odměna Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 134 předpisu č. 262/2006 Sb. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 243 písm. a,b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 936/2025-226 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží č. 605, proti žalované Domov Nové Syrovice, příspěvková organizace se sídlem v Nových Syrovicích č. 1, IČO 71184597, zastoupené Mgr. Jiřím Roulem, advokátem se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí č. 139, o 20 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 124/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2024, č. j. 49 Co 30/2024-179, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 843,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Slavomíra Tecla, advokáta se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží č. 605. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované v části směřující proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2024, č. j. 49 Co 30/2024-179, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že podle jejího názoru „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 3. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4481/2014 [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, uveřejněný pod č. 27/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 27/2017“)], podle něhož „odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, která je nenárokovou (fakultativní) složkou platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce, se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní). Předstírá-li zaměstnavatel uvedený v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce v rozhodnutí o přiznání odměny zaměstnanci podle ustanovení § 134 zákoníku práce, že mu tuto odměnu přiznává za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, aby tak zastřel skutečný důvod udělení odměny, se kterým pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny zaměstnanci uvedeného zaměstnavatele nespojují, je takové rozhodnutí o přiznání odměny neplatné, a právo zaměstnance na odměnu proto nemůže založit.“ Namítanou odchylku spatřuje v tom, že podle jejího mínění v posuzovaném případě nebyly splněny objektivní podmínky pro přiznání odměny. 4. Odvolací soud se od citovaného judikaturního závěru neodchýlil, neboť s odkazem na skutková zjištění uvedená pod bodem 21 odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že tehdejší ředitelka žalované vysvětlila, co ve vztahu k žalobci považovala za mimořádné pracovní nasazení a proč mu jako jeho nadřízená odměnu přiznala. Otázku, zda rozhodnutí o přiznání odměny není z důvodů uvedených v citovaném rozhodnutí neplatné, neřešil a ani neměl důvod řešit, neboť jeho skutkové závěry nezahrnují zjištění, že by zaměstnavatel tvrzené důvody přiznání odměny předstíral, aby zastřel důvody skutečné – jiné, s nimiž pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny nespojují. 5. Pokud dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, zejména neprovedl dostatečné dokazování ohledně splnění podmínek pro přiznání mimořádné odměny, tj. zda žalobce skutečně splnil mimořádný nebo zvlášť významný pracovní úkol, který by odůvodňoval přiznání odměny, a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, zřejmě přehlédla, že Nejvyšší soud v rozsudku R 27/2017, o jehož závěry své dovolání sama opírá, zároveň ve vztahu k ustanovení § 134 zákoníku práce vyložil, že posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou vykonávány) a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny přísluší výlučně zaměstnavateli; pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn. V poměrech tam posuzované věci pak dovodil, že tím, zda pracovní úkoly, v souvislosti s jejichž plněním byla odměna žalobci podle rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2010 poskytnuta, skutečně představovaly mimořádné nebo zvlášť významné pracovní úkoly žalobce (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům) a zda je žalobce vskutku úspěšně splnil, nebylo důvodu se zabývat, neboť posouzení významu pracovních úkolů žalobce a úspěšnosti jejich splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny podle ustanovení § 134 zákoníku práce příslušelo výlučně žalovanému a soud není oprávněn toto jeho posouzení [stejně jako to, zda žalovaný v souvislosti s poskytnutím odměny žalobci v uvedené výši nakládal hospodárně s prostředky na platy zaměstnanců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2545/2010)] přezkoumávat. Ve světle těchto judikaturních závěrů není námitka dovolatelky způsobilá založit přípustnost dovolání. 6. Dovolání nečiní přípustným ani druhý předpoklad přípustnosti, uplatněný dovolatelkou in eventum. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Takové údaje dovolání neobsahuje. 7. Shledává-li dovolatelka dovolání přípustným proto, že dovolací soud by měl některou z právních otázek posoudit jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč.). 8. Vzhledem k ostatnímu obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy ni