21 Cdo 949/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 949/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2003 Spisová značka:21 Cdo 949/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.949.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 116/1990Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. § 663 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 118a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 949/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. d. o., družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. spol. s r. o., o 460.114,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 132/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2001 č.j. 11 Cmo 242/2001-198, takto : Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 460.114,50 Kč s 20% úrokem z prodlení od 29.11.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovaným uzavřel dne 1.4.1997 smlouvu o podnájmu nebytových prostor na dobu od 1.4.1997 do 30.8.1997, v níž bylo dohodnuto měsíční nájemné ve výši 20.000,- Kč. Protože žalovaný za celou dobu podnájmu žalobci nic nezaplatil, dluží mu na nájemném 100.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že po uplynutí doby podnájmu se žalovaný odmítl z nebytových prostor vystěhovat, vyklidil jej žalobce „svépomocí“, „čímž žalovanému vznikl neoprávněný majetkový prospěch ve výši 38.134,- Kč“, a kromě toho v souvislosti s vyklizením žalovaného zaplatil žalobce za odvoz jeho odpadu 3.673,- Kč a za likvidaci odpadu 3.307,50 Kč. Jelikož žalobce dne 22.8.1997 uzavřel novou podnájemní smlouvu se společností D. P., s. r. o. a tomuto podnájemci vznikla v důsledku chování žalovaného (když neměl možnost pronajaté prostory užívat) škoda ve výši 315.000,- Kč, kterou žalobce uhradil, požadoval po žalovaném zaplacení i této částky. Krajský soud v Hradci Králové (jako soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28.6.1999 č.j. 37 Cm 132/98-82 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na nákladech řízení 28.160,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 4.4.1997 „platnou podnájemní smlouvu č. 1/97“ s pronajímatelem L. s. P. a. s. a že „řádně hradil“ této společnosti nájemné, dovodil, že „již z tohoto důvodu nemohl být žalovaný zavázán k placení dalšího nájemného za tentýž objekt, tentokrát ve prospěch žalobce“. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23.3.2000 č.j. 11 Cmo 585/99-101 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný a že se zřetelem k tomu, že ohledně týchž nebytových prostor byly se žalovaným uzavřeny „dvě smlouvy, v nichž jako subjekty přenechávající je k užívání žalovanému vystupovaly dva různé subjekty“, bylo zapotřebí především vyložit smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným a posoudit její platnost. Kdyby totiž skutečně byla účastníky míněna jako smlouva o podnájmu ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 116/1990 Sb., mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že žalobce sám byl nájemcem; tuto otázku však neřeší zápis o uznání vlastnictví sepsaný formou notářského zápisu, který - jak odvolací soud zdůraznil - nemohl mít konstitutivní význam (§ 5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb. a § 7 zákona č. 265/1992 Sb.). Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 21.2.2001 č.j. 37 Cm 132/98-166 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 453.134,10 Kč s 20% úrokem z prodlení od 29.11.1997 do zaplacení, ohledně částky 6.980,40 Kč s 20% úrokem z prodlení od 29.11.1997 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci na nákladech řízení 95.651,- Kč k rukám zástupce žalobce. Ve věci samé dospěl k závěru, že smlouva o podnájmu nebytových prostor ze dne 1.4.1997 uzavřená mezi žalobcem (jako nájemcem, který „byl oprávněn“ k jejímu uzavření na základě nájemní smlouvy sjednané mezi ním a čtyřicetipěti podílnickými obcemi) a žalovaným (jako podnájemcem) na dobu od 1.4.1997 do 30.8.1997 „je smlouvou platnou ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb.“. Okolnost, že žalovaný plnil ve prospěch třetího subjektu podle jeho názoru pouze znamená, že „na straně tohoto jiného subjektu vzniklo bezdůvodné obohacení“. Soud prvního stupně proto žalobě (s výjimkou částek 3.673,- Kč za odvoz odpadu a 3.307,50 Kč za jeho likvidaci, ohledně nichž žalobce neprokázal vznik škody) vyhověl. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.9.2001 č.j. 11 Cmo 242/2001-198 změnil rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku“ tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 116.179,- Kč k rukám jeho zástupce advokáta. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v prvé řadě je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. absolutně neplatná nájemní smlouva uzavřená dne 1.1.1996 mezi 45 obcemi jako pronajímateli a žalobcem jako nájemcem, neboť neobsahuje náležitosti předepsané ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Uvedená smlouva především postrádá přesné a určité vymezení předmětu nájmu, neboť odkazuje na „majetek uvedený v příloze č. 1“, přičemž příloha, v níž měl být tento předmět nájmu vymezen, je datována dnem 31.12.1997, tedy až 4 měsíce po datu, kdy měla skončit účinnost podnájemní smlouvy mezi účastníky, a není účastníky odsouhlasená, aby mohla být považována za součást nájemní smlouvy. Kromě toho jako předmět nájmu jsou v ní uvedeny pouze pozemky s údaji o parcelním čísle, výměře a druhu pozemku, avšak nebytové prostory, respektive budova s nebytovými prostorami jako předmět nájmu, v příloze uvedena není. Neurčité je rovněž vymezení účelu nájmu (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), kterým je třeba rozumět činnost, která má být v prostorách vykonávána, a není jím tudíž „zajištění příjmů nájemce“, jak se účastníci dohodli v článku II. nájemní smlouvy. Konečně smlouva postrádá dohodu o výši a splatnosti nájemného včetně způsobu jeho placení, neboť v článku III. se uvádí kromě jiného, že nájemce bude hradit nájemné, přičemž jeho výše bude „stanovena pro každý kalendářní rok po dohodě obou stran“, a že „dohoda o výši nájemného a způsobu placení nájemného je rovněž součástí této smlouvy“. Protože nájemní smlouva je z uvedených důvodů neplatná, nemohla být podle názoru odvolacího soudu platně uzavřena ani smlouva o podnájmu, z níž žalobce dovozuje vůči žalovanému nárok na zaplacení úhrady za podnájem. Tento nárok přitom nelze - jak odvolací soud zdůraznil - přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť k jeho uplatnění není dána žalobcova aktivní věcná legitimace (tu by měl jen vlastník, popřípadě spoluvlastníci), a zároveň - se zřetelem ke shora uvedenému - není dán ani nárok žalobce na náhradu škody ve vztahu k částkám 315.000,- Kč a 38.604,40 Kč, neboť „chybí základní předpoklad odpovědnosti, jímž je porušení smluvní, respektive právní povinnosti (§ 420 odst. 1 obč. zák.)“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1.1.1996 z důvodu nedostatku podstatných náležitostí uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. není správný, neboť podle jeho názoru byla tato nájemní smlouva mezi pronajímateli a žalobcem uzavřena podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák., který upravuje nájemní smlouvu, jejímž předmětem jsou věci nemovité; to „jednoznačně vyplývá ze znění nájemní smlouvy z čl. II. a přílohy č. 1 k této smlouvě“, v níž je „jednoznačně uvedeno, které nemovité věci byly předmětem nájmu, tedy mimo jiné budova P. 337“, jejíž část byla následně dána do podnájemního vztahu mezi žalobcem (nájemcem) a žalovaným. Ve věci ceny nájmu se proto tato smlouva - jak žalobce dovozoval - řídí ustanovením § 663 a § 671 obč. zák., podle nichž nájemní smlouva není neplatná, i kdyby cena nebyla mezi pronajímateli a nájemcem smluvně dohodnuta, neboť platí fikce, že, nedojde-li k dohodě o ceně nájmu, je cena nájmu stanovena ve výši obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajímané věci a způsobů jejího užívání. Jestliže se odvolací soud „pozastavuje nad daty, kdy byla uzavřena nájemní smlouva, a skutečností, že příloha, která byla předložena, je datována 31. 12. 1997“, předložil žalobce přílohu z tohoto data