21 Cdo 954/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 954/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 2. 2008 Spisová značka:21 Cdo 954/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.954.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 954/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátkou, proti žalované I. R. s.r.o., zastoupené advokátem, o určení trvání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 383/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006 č. j. 23 Co 360/2006-91, takto:  Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. dubna 2006 č.j. 10 C 383/2005-63 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobkyně k žalované „založený pracovní smlouvou ze dne 5.9.1999 nadále trvá“, a aby jí žalovaná zaplatila 33.608,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 31.8.2005 jí žalovaná, u níž na základě pracovní smlouvy ze dne 5.9.1999 vykonávala dispečersko-obchodní činnost, doručila výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Teprve „více než 2 měsíce po výpovědi“ jí žalovaná dopisem ze dne 7.11.2005 sdělila, že jí (jako osamělé matce pečující o dítě ve věku tří let) „zajistila podle § 47 odst. 2 zák. práce“ zaměstnání u společnosti E. I., a.s., s tím, že „je nutné kontaktovat pana J. B., který s ní jménem nového zaměstnavatele uzavře pracovní smlouvu“. Poté, co se žalobkyně neprodleně osobně dostavila na uvedenou adresu sídla jmenované firmy, „ke svému údivu“ zjistila, že taková firma zde nesídlí a nikdo ji nezná. Toto své zjištění žalobkyně oznámila žalované dopisy ze dne 25.11.2005 a 28.11.2005, žalovaná ovšem na žádný z dopisů nereagovala, „zařídila“ však, že dopisem  ze dne 27.11.2005 žalobkyně obdržela od jmenované firmy „ultimativní“ sdělení, že jí „podrží pozici dispečera do 5.12.2005“. Následný doporučený dopis této firmě ze dne 1.12.2005 s požadavkem o upřesnění pracovních podmínek však vrátila Č. p. s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Za tohoto stavu se žalobkyně domnívá, že žalovaná „nesplnila zákonem stanovenou povinnost, nové zaměstnání jí nezajistila a nezískala“ (její postup byl pouze „účelový a fiktivní“) a „nikdy jí neposkytla ani základní informace k posouzení možnosti nového vhodného zaměstnání“, a že proto její pracovní poměr dosud neskončil. Protože dopisem ze dne 12.12.2005 oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, požadovala rovněž za období od 1.12.2005 náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku . Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 7.4.2006 č.j. 10 C 383/2005-63 rozhodl o části předmětu řízení tak, že určil, že pracovní poměr žalobkyně k žalované „založený pracovní smlouvou ze dne 5.9.1999 nadále trvá“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni, která patří do kategorie zaměstnanců, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání a jimž výpovědní doba skončí až poté, co zaměstnavatel tuto povinnost splní, byla učiněna „pouze formální nabídka jednoho zaměstnání (u společnosti E. I., a.s.), a to navíc bez bližší specifikace“, takže „nelze posoudit“, zda se jednalo o zaměstnání vhodné. Z provedeného dokazování „vyplynulo“, že společnost E. I., a.s. na „rejstříkové“ adrese nesídlí, že „neměla a doposud nemá žádné zaměstnance“ a že s žalobkyní „nebyl ochoten nikdo jednat“. Za tohoto stavu žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně „prokázala důvodnost nároku“ na určení trvání pracovního poměru a „nemůže jít k její tíži“, že po neúspěšném kontaktování jmenované společnosti na sdělené adrese následně „nekontaktovala na soukromém tel. čísle předsedu představenstva“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.11.2006 č.j. 23 Co 360/2006-91 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Odvolací soud vyslovil názor, že splnění povinnosti zaměstnavatele zajistit podle ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání vyžaduje „aktivnější přístup zaměstnavatele“, neboť nejde pouze o pomoc při hledání (nějakého) nového zaměstnání, nýbrž „je třeba toto nové zaměstnání přímo zajistit a dbát navíc i o to, aby se jednalo o zaměstnání pro zaměstnance vhodné“; zpravidla tedy „nebude postačovat“ pouhé doporučení jiného zaměstnavatele, a to ani tehdy, jestliže si stávající zaměstnavatel předem ověří, že doporučovaný zaměstnavatel nějaké volné pracovní místo má. K tomu, aby bylo možno uvedenou povinnost zaměstnavatele považovat za splněnou je tudíž podle názoru odvolacího soudu „nezbytné“, aby zaměstnavatel zajistil pro zaměstnance „konkrétní nové zaměstnání splňující podmínky ustanovení § 20 zákona č. 435/2004 Sb.“, a to způsobem, „který by dával zaměstnanci možnost volby pouze budˇdo tohoto nového zaměstnání nastoupit nebo tuto konkrétní nabídku odmítnout s důsledkem zániku této povinnosti pro zaměstnavatele ve smyslu § 47 odst. 3 zák. práce“; za „precizní“ splnění této povinnosti – jak dále zdůraznil - by proto bylo možno považovat „předložení předjednané pracovní smlouvy se všemi podstatnými náležitostmi“. S ohledem na uvedené se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „kroky, které žalovaná podnikla s cílem splnit vůči žalobkyni povinnost vyplývající z ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce, byly zcela nedostatečné“. Pouhé sdělení jména a adresy subjektu, jehož osobní i písemné kontaktování „se ukázalo být problematickým“, a jména osoby pana B. (bez uvedení funkce), která měla s žalobkyní „prověřit možnost vzájemné spolupráce“, nelze považovat za zajištění nového vhodného zaměstnání ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce „bez ohledu na to, že žalobkyně uspokojivě nevysvětlila“, proč se nepokusila o nabízený telefonický kontakt s panem B. Kromě toho odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval nabídku žalované za „pouze formální“, a to „s přihlédnutím k soudem prvního stupně zjištěné okolnosti“, že společnost E. I., a.s. na žalobkyni nabízenou „pozici dispečera, ani následně, žádného zaměstnance nepřijala“. Za daných okolností je tudíž nárok žalobkyně na požadované určení opodstatněný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že se závěrem odvolacího soudu o tom, že zaměstnavatel splní svou povinnost zajistit ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání řádně pouze tak, že předloží zaměstnanci zcela konkrétní návrh pracovní smlouvy ze strany nového zaměstnavatele, „nelze v žádném případě souhlasit“. Takový výklad totiž „nejenom, že přenáší na zaměstnavatele nepřiměřenou zátěž, ale zároveň také omezuje zaměstnance, který zcela ztrácí možnost vyjednávat s novým zaměstnavatelem o podmínkách uzavření pracovní smlouvy“ a o obsahu vzájemného pracovněprávního vztahu. Podle názoru dovolatelky je pojem „zajistit“ nové vhodné zaměstnání „nezbytné vykládat tak“, že zaměstnavatel je povinen „zprostředkovat zaměstnanci možnost uzavřít s konkrétním zaměstnavatelem pracovní smlouvu na konkrétní pozici splňující náležitosti vhodného zaměstnání“, přičemž „vyjednání dalších podrobných podmínek je pak již na zaměstnanci samotném“. Žalovaná „je přesvědčena“, že tuto povinnost řádné splnila, jestliže se společností E. I., a.s. „sjednala, že tato společnost nabídne žalobkyni zaměstnání, a to konkrétně pozici dispečera“, a informovala o tom žalobkyni. Předseda představenstva jmenované společnosti také žalobkyni písemně kontaktoval s tím, že ji vyzval, aby se s ním spojila telefonicky na jím uvedeném telefonním čísle. To, že žalobkyně pana B. nekontaktovala s odůvodněním, že jí „nepřišlo jako matce samoživitelce vhodné volat na mobilní telefon cizího člověka“, žalovanou „jednoznačně dovádí k myšlence“, že jednání žalobkyně bylo účelové a že žalobkyně „neměla absolutně žádný zájem začít skutečně pracovat“. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s „fatálním“ pochybením soudu prvního stupně, který svým postupem „jednoznačně porušil zásadu nestrannosti“. Poté, co žalobkyně svůj původní návrh na určení trvání pracovního poměru se souhlasem soudu prvního stupně změnila