21 Cdo 954/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 954/2023-669 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 647/2 a 2) České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČO 00551023, o neplatnost odvolání z pracovního místa a neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 94/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022, č. j. 62 Co 303/2022-582, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Solila, advokáta se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 647/2. Odůvodnění: 1. Ministryně práce a sociálních věcí dopisem ze dne 24. 10. 2014 sdělila žalobkyni, že „v souladu s § 73 odst. 1 zák. práce“ ji odvolává „z pracovní pozice generální ředitelky Úřadu práce České republiky“ s tím, že „výkon na uvedené pozici končí následující den po doručení odvolání“. 2. Dopisem ze dne 4. 11. 2014 žalovaná 1) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť po svém odvolání z „pracovní funkce“ generální ředitelky Úřadu práce České republiky dne 3. 11. 2014 odmítla nabízenou pracovní pozici „koordinátor projektů ESF Sekce pro zaměstnanost s místem výkonu práce generální ředitelství Úřadu práce ČR“. 3. Žalobkyně se domáhala určení, že odvolání žalobkyně z pracovního místa generální ředitelky žalované 1) ze dne 24. 10. 2014 a rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce učiněné vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014 jsou neplatná. Uvedla, že ode dne 1. 5. 2013 byla jmenována do pracovní pozice generální ředitelky Úřadu práce České republiky, že dne 24. 10. 2014 byla žalovanou 2) z této „funkce“ odvolána, že dne 3. 11. 2014 jí byla žalovanou 1) nabídnuta pracovní pozice „koordinátor projektů ESF Sekce pro zaměstnanost GŘ ÚP ČR“, kterou nepřijala, a že dne 4. 11. 2014 převzala od žalované 1) výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Ve vztahu k odvolání z pracovního místa generální ředitelky namítla, že žalovaná 1) se prostřednictvím ministryně práce a sociálních věcí dopustila vůči její osobě šikany, a to v podobě tzv. bossingu. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru dovozovala ze skutečnosti, že výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl ke dni podání výpovědi naplněn, neboť žalobkyni nebylo ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce navrhnuto vhodné pracovní zařazení, které v době výpovědi u žalované 1) existovalo. 4. Žalované navrhly zamítnutí žaloby. Žalovaná 1) uvedla, že odvoláním z pracovní pozice generální ředitelky pracovní poměr neskončil, že žalobkyni učinila nabídku dalšího pracovního zařazení odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu s místem výkonu práce na generálním ředitelství Úřadu práce České republiky. Žalovaná 2) uvedla, že odvolání žalobkyně bylo provedeno v souladu se zákoníkem práce i interními předpisy žalované 2). 5. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 2. 2020, č. j. 14 C 94/2015-379, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že její odvolání z pozice generální ředitelky žalované 1) ze dne 24. 10. 2014 je neplatné (výrok I.), určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce učiněné vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014 je neplatné (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 6.600 Kč (výrok III.) a že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 79.031 Kč (výrok IV.).  K odvolání žalobkyně a žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 62 Co 274/2020-477, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. Jej změnil tak, že náklady řízení žalované 2) vůči žalobkyni činí 5.700 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), ve výroku IV. jej změnil jen tak, že náklady řízení žalobkyně vůči žalované 1) činí 55.483 Kč a jsou splatné k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, jinak jej i v tomto výroku potvrdil  (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.623 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny (výrok IV.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok V.). 6. K dovolání žalované 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1410/2021-515, rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku I. o zamítnutí žaloby v části, aby bylo určeno, že odvolání žalobkyně ze dne 24. 10. 2014 je neplatné) a odvolacího soudu (s výjimkou části výroku I. o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I.) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně [která byla odvolána z funkce generální ředitelky již dne 24. 10. 2014, od 27. 10. do 31. 10. 2014 byla v pracovní neschopnosti, dne 3. 11. 2014 (pondělí) jí byl osobně předán dopis datovaný dne 27. 10. 2014 s nabídkou pracovního místa koordinátorky projektů ESF Sekce pro zaměstnanost generálního ředitelství s místem výkonu práce v Praze 7 s lhůtou k vyjádření do 3. 11. 2014, kterou žalobkyně tentýž den odmítla z důvodu, že nabízená pozice neodpovídá její kvalifikaci a zkušenostem] měla dostatečně dlouhou dobu na to, aby zvážila, zda a za jakých okolností by byla ochotna setrvat ve svém dosavadním zaměstnání, a měla z titulu své pracovní pozice přehled o tom, jaká volná místa jsou k dispozici, i poznatky o podmínkách výkonu nabízené pozice, což připustila i během své výpovědi jako účastnice řízení při jednání ze dne 10. 10. 2018, v době, kdy obdržela nabídku dalšího pracovního zařazení, proto mohla na nabídku reagovat takřka okamžitě, bez ohledu na stanovenou lhůtu. Řešení otázky přiměřenosti lhůty k vyjádření žalobkyně k nabízené změně jejího dalšího pracovního zařazení odvolacím soudem proto není správné. Dovolací soud dospěl dále k závěru, že není správný ani právní názor odvolacího soudu, že žalovaná 1) nesplnila vůči žalobkyni řádně nabídkovou povinnost, protože nenabídla „veškerá“ vhodná pracovní místa. 7. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 14 C 94/2015-550, zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce učiněné žalovanou 1) vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014 je neplatné (výrok I.), a rozhodl, že žalované 1) se náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává (výrok II.). S odvoláním na závazný právní názor dovolacího soudu, který byl přímo v uvedené věci vyjádřen v rozsudku ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1410/2021-515, dospěl k závěru, že výpověď  daná žalobkyni žalovanou 1) dne 4. 11. 2014 je platná, neboť žalovaná 1) poskytla žalobkyni přiměřenou lhůtu k vyjádření žalobkyně k nabídnuté změně jejího dalšího pracovního zařazení a po odvolání žalobkyně z funkce generální ředitelky nabídla žalobkyni pracovní pozici koordinátorky projektů ESF Sekce pro zaměstnanost generálního ředitelství s místem výkonu práce v Praze 7, v 11. platové třídě, na níž je vyžadováno vysokoškolské vzdělání, když nabídnutá pozice odpovídá kvalifikaci a zdravotnímu stavu žalobkyně, povinností žalované 1) nebylo nabídnout všechna pracovní místa odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, a žalobkyně nabídnuté místo odmítla. 8. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 62 Co 303/2022-582, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Solila (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že práce, která byla žalobkyni nabídnuta listinou ze dne 27. 10. 2014, byla pro žalobkyni vhodná, odpovídala jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalobkyně disponuje vysokoškolským vzděláním ekonomického směru, které se svým obsahem nabízenému druhu práce podobá. Z hlediska posouzení splnění nabídkové povinnosti a vhodnosti nabízené práce je irelevantní, zda jde o práci na plný či částečný pracovní úvazek, z nabídky na jinou práci ze dne 27. 10. 2014 ani nevyplývá, že by pracovní pozice byla žalobkyni nabízena toliko na částečný úvazek. Otázka platového ohodnocení je z hlediska posouzení vhodnosti nabízené práce rovněž bezvýznamná, nejde o zákonné kritérium. Nelze přisvědčit ani názoru žalobkyně o tom, že v případě, že zaměstnavatel disponuje více pracovními mí