21 ICdo 21/2012 – Nejvyšší soud

KSPH 39 INS 4826/2010 39 ICm 1686/2010 21 ICdo 21/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v insolvenční věci dlužníka Michálek logistic s.r.o. se sídlem v Dolních Beřkovicích, Mělnická č. 80, IČO 27439739, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 4826/2010, v incidenčním sporu žalobce W.A.G. payment solutions, a.s. se sídlem v Praze 4, Na Vítězné pláni č. 1719/4, IČO 26415623, zastoupeného Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti žalovanému INSOLV, v.o.s. se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1108/3, IČO 28398483, jako insolvenčnímu správci dlužníka, zastoupenému Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova č. 1599/17, o popření pořadí pohledávky, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 ICm 1686/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012 č.j. 39 ICm 1686/2010, 101 VSPH 201/2011-51 (KSHK - správně KSPH 39 INS 4826/2010), takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Přihláškou ze dne 13.8.2010, doručenou insolvenčnímu soudu dne 16.8.2010 a doplněnou podáním ze dne 2.9.2010, žalobce uplatnil v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníku svoji pohledávku v celkové výši (včetně úroků z prodlení a smluvní pokuty) 1.963.788,67 Kč s tím, že je zajištěna podle smlouvy o zastavení pohledávek ze dne 29.4.2010 "pohledávkami dlužníka z obchodního styku uvedenými v seznamu zastavených pohledávek, který je nedílnou součástí Smlouvy o zastavení pohledávek ze dne 29.4.2010". Při přezkumném jednání, konaném u insolvenčního soudu dne 15.10.2010, žalovaný popřel právo žalobce na uspokojení pohledávky z jím tvrzeného zajištění s odůvodněním, že zastavené pohledávky již "byly ke dni 13.4.2010 zastaveny ve prospěch jiného věřitele" a že proto "zástavní právo k těmto pohledávkám z důvodu faktické nemožnosti plnění ze strany poddlužníka nevzniklo". Žalobce se žalobou podanou u insolvenčního soudu dne 11.11.2010 domáhal, aby bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem "zajištěnou nevykonatelnou pohledávku ve výši 1.962.848,50 Kč, přičemž pohledávka je zajištěna zástavním právem (druhým v pořadí) k pohledávkám z obchodního styku dle přílohy ke Smlouvě o zastavení pohledávek uzavřené dne 29.4.2010 mezi žalobcem a dlužníkem". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle ustálené judikatury soudů zástavní dlužník může, nestanoví-li zákon něco jiného, "zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod.". Žalobce byl při uzavření zástavní smlouvy ze dne 29.4.2010 seznámen s tím, že zastavované pohledávky již byly zastaveny ve prospěch České spořitelny, a.s. a že tedy jeho zástavní právo bude "až druhé v pořadí", že však "s ohledem na rozdílnou splatnost jednotlivých" zastavovaných pohledávek "se mohlo stát, že některé z nich nabudou splatnosti až ve chvíli, kdy zástavní právo České spořitelny, a.s. zanikne a poddlužníci tedy budou povinni plnit na účet žalobce". Protože "účelu zástavního práva nebrání skutečnost, že zástava již byla zastavena ve prospěch jiného věřitele", zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 29.4.2010 vzniklo. Žalovaný namítal, že pohledávky zastavené ve prospěch žalobce byly již na základě smlouvy o zastavení pohledávek ze dne 14.8.2007 č. ZP/2039/07/LCD zastaveny pro Českou spořitelnu, a.s., přičemž ve smlouvě bylo sjednáno "ustanovení, které zakazovalo dlužníku zřídit k pohledávkám zastaveným ve prospěch České spořitelny, a.s. další práva třetích osob anebo jejich vznik umožnit". Uzavřel-li tedy dlužník se žalobcem na stejné pohledávky dne 29.4.2010 další zástavní smlouvu, postupoval v rozporu se zákonem a smlouva je proto neplatná. Dlužník navíc tímto jednáním porušil ustanovení § 163 odst.1 občanského zákoníku; zhoršení zástavy lze podle názoru žalovaného "spatřovat zejména v případě, kdy poddlužník by byl dlužníkem vyzván nebo by žalobcem bylo prokázáno, aby plnil žalobci, aniž by došlo k oznámení zástavního práva primárního zástavního věřitele", a kdy by tedy "poddlužník byl v souladu s ustanovením § 167 občanského zákoníku povinen po splatnosti pohledávky dlužníka splnit svůj závazek na účet žalobce, aniž by došlo k uspokojení primárního zástavního věřitele". Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2011 č.j. 39 ICm 1686/2010-29 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že dlužník dal žalobci smlouvou ze dne 29.4.2010 do zástavy pohledávky, k nimž již smlouvou ze dne 14.8.2007 zřídil zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a.s., ačkoliv se ve smlouvě ze dne 14.8.2007 zavázal, že k nim "nezřídí žádná další práva třetích osob ani jejich vznik neumožní a tyto pohledávky nepostoupí třetí osobě ani se k tomu nezaváže". Vzhledem k tomu, že tím "bylo umožněno zasahovat do dispozice zástavního dlužníka se zástavou, čímž bylo výrazně omezeno, popřípadě vyloučeno věcné právo dlužníka k nakládání se zástavou, což je v rozporu se zákonem", jde o neplatné ujednání, které dlužníku nebránilo, aby předmětné pohledávky dal žalobci znovu do zástavy. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5.1.2012 č.j. 39 ICm 1686/2010, 101 VSPH 201/2011-51 (KSHK - správně KSPH 39 INS 4826/2010) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že právní názor soudu prvního stupně je shodný s právním názorem vyjádřeným v "rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3694/2008", a zdůraznil, že zástavní právo k pohledávce nebrání vlastníku pohledávky ji znovu zastavit a že žalobce je "zástavním věřitelem dlužníka, byť druhým v pořadí, takže je zajištěným věřitelem a jeho pohledávka bude uspokojena z majetku poskytnutého k zajištění ve smyslu ustanovení § 196 odst.2 insolvenčního zákona". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Opětovně namítá, že "zřízení zástavního práva k pohledávce samo o sobě vylučuje možnost zřízení dalšího zástavního práva ke stejné pohledávce, pokud byla předmětem zástavy dotčená pohledávka jako celek", když "po zřízení zástavního práva k pohledávce je poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli a zástavce již dále není oprávněn se zastavenou pohledávkou disponovat, neboť není právně volná a disponovat s ní může jen zástavní věřitel, a to až do okamžiku zániku zástavního práva nebo úhrady pohledávky zástavního věřitele", a poukazuje na to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2010 sp. zn. 33 Cdo 3694/2008 se "vztahoval na zastavené nemovitosti a nikoliv na pohledávky" a že neplatnost ujednání o zákazu s dalším nakládáním se zástavou se týká jen případů uvedených v ustanovení § 169 písm.b) občanského zákoníku. Žalovaný uzavírá, že neplatnost ujednání, které by zakazovalo zástavu dále zastavit dalšímu zástavnímu věřiteli, se netýká zastavených pohledávek a že proto další zastavení pohledávek nebylo v projednávané věci dovolené. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrz