22 Cdo 1013/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1013/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 5. 2020 Spisová značka:22 Cdo 1013/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1013.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Podmínky řízení Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 7 o. s. ř. § 103 o. s. ř. § 142 odst. 1 předpisu č. 500/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2190/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1013/2020-786 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Jihlava, se sídlem městského úřadu v Jihlavě, Masarykovo náměstí 97/1, zastoupeného JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem v Praze, Elišky Krásnohorské 10/2, proti žalovanému Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazku obcí, IČO 48460915, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 93, zastoupenému JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze, Při Trati 1084/12, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 248/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 54 Co 64/2018-758, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 20 C 248/2016-593, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku I označených nemovitých věcí v katastrální území Hosov, obci Jihlava (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). Dospěl k závěru, že věc patří do pravomoci soudu, neboť z žaloby a přednesů žalobce neplyne, že by žalobou uplatnil nárok na (částečné) finanční a majetkové vypořádání svého členství v žalovaném. Žalobce uplatnil žalobu soukromoprávního charakteru na určení vlastnictví (deklaratorní povahy), nikoli (podle úvah žalobce) žalobu na plnění, kterou by soud mohl konstitutivně založit vlastnické právo žalobce. Na požadovaném určení neshledal naléhavý právní zájem, protože žalobce netvrdí nesoulad stavu zapsaného v katastru nemovitostí se stavem skutečným, výslovně uvedl, že nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitých věcí, nebýt jeho domnělého členství v žalovaném by se však jejich vlastníkem v rámci privatizace majetku Jihomoravských vodovodů a kanalizací nestal žalovaný. Učinil rovněž závěr, že žalobce se stal platně členem žalovaného, jenž předmětné nemovitosti nabyl zčásti v rámci privatizace smlouvou uzavřenou s Fondem národního majetku, zčásti smlouvami kupními, směnnými a darovacími, a z žalovaného vystoupil k 31. 12. 2012. Vypořádání členství se tak může domáhat v řízení před krajským úřadem a nemůže je obcházet žalobou na určení vlastnictví u soudu. Zpochybňování členství v žalovaném a závaznosti stanov až poté, co z žalovaného žalobce vystoupil, shledal rozporné s dobrými mravy podle § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák“, případně jako nepoctivé jednání nepožívající právní ochrany podle § 6 odst. 1 a 2 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“. Nárok nelze posoudit ani podle § 985 o. z. ani založit podle § 10 odst. 2 o. z. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 9. 2019, č. j. 54 Co 64/2018-758, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I), rozhodl o postoupení věci po právní moci usnesení Krajskému úřadu Kraje Vysočina (výrok II) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Dospěl k závěru, že věc nepatří do pravomoci soudu, nýbrž krajského úřadu podle § 141 odst. 1 a § 169 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ztotožnil se se závěrem, že zakladatelská smlouva žalovaného, jejíž součástí jsou stanovy, je smlouvou veřejnoprávní, upravující i práva a povinnosti při výkonu působnosti členských obcí v oblasti veřejné správy. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobou o určení vlastnictví k nemovitým věcem vyvolal žalobce spor mající základ ve smlouvě o založení žalovaného, neboť, jak dovodil zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11, lze pravomoc správního orgánu dovodit z faktické souvislosti mezi uplatněným nárokem a veřejnoprávní smlouvou, bez ohledu na to, zda byla uzavřena platně či neplatně nebo nebyla uzavřena vůbec, byť s ohledem na podstatu vztahu uzavřena být mohla, a sporem z veřejnoprávní smlouvy je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních, než pouze okruh nároků vyplývajících z konkrétního jednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě, tedy vedle práv a povinností plynoucích ze smlouvy samotné i povahy mimosmluvní, jakými v oblasti práva soukromého jsou nárok na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody. Aby o spor z veřejnoprávní smlouvy nešlo, muselo by jít o nárok, který nemá naprosto žádnou souvislost s právními vztahy z oblasti veřejného práva, které zákon umožňuje upravit veřejnoprávními smlouvami. Žalobce svůj nárok uplatnil nikoli na základě tvrzení o sporném vlastnictví k nemovitým věcem, nýbrž na základě tvrzení o tom, že vlastníkem těchto věcí je žalovaný, který v návaznosti na vystoupení žalobce z něj odmítl jeho požadavek mu nemovité věci vydat (vlastnické právo na něj převést). Byť tedy žalobce své členství v žalovaném zpochybňoval, nedomáhal se deklarování svého vlastnictví, nýbrž jeho konstituování soudním rozhodnutím, a smysl takové žaloby nepochybně deklaroval v odvolacím řízení. Současně poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu, v nichž byla otázka pravomoci ve sporech o určení vlastnictví zahájených žalobcem dříve řešena. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jímž napadl výroky I a II usnesení a navrhl změnu napadeného usnesení a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Napadené usnesení závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva [1) zda může soud svévolně změnit předmět řízení i bez explicitního návrhu žalobce a posoudit předmět řízení v rozporu s formálně vytýčeným předmětem řízení v žalobě; 2) zda pravomoc rozhodovat spor o deklaratorní určení vlastnického práva mohou mít (a v jakých případech) namísto soudů správní orgány], které dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebyly a pokud k nim již ustálená rozhodovací praxe existuje (dovolatel ji nenalezl), měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Předmětem řízení je úpravna vody Hosov, která je tzv. společným infrastrukturním majetkem dovolatele (založeného za účelem správy a rozvoje vodovodů a kanalizací a čistíren odpadních vod, které získal do výlučného vlastnictví v rámci privatizace, vlastní činností, případně od členských obcí), a která slouží pro zásobování vodou více obcí. Z žaloby, zejména jejího petitu, vyplývá, že se žalobce domáhal deklaratorního určení vlastnického práva k nemovitostem, a žalobce upřesnil, proč má na určení naléhavý právní zájem. V odvolání účelově relativizoval dosavadní tvrzení, nikdy však nenavrhl změnu předmětu řízení, a soud o ní proto nerozhodl. Odvolací soud svévolně v rozporu s § 95 občanského soudního řádu změnil předmět řízení na nárok na majetkové vypořádání (vydání nemovitých věcí), a rozhodl tak o jiném nároku. Žalovaný proti takovému rozhodnutí nemá k dispozici řádný opravný prostředek. Měnit předmět řízení může přitom jen žalobce. Předmětem řízení není závazkové právo (relativní majetkové právo), které má původ ve veřejnoprávní smlouvě, jako právo na vydání majetku nebo na finanční vypořádání, náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž určení vlastnického (absolutního majetkového) práva k nemovitým věcem, které je vždy právem soukromým. Nároky žalobce nesouvisejí s veřejnoprávní smlouvou, žalobce je na ní nezakládá, svůj nárok ze zakladatelské smlouvy ani stanov žalovaného neodvozuje. Navíc na převod nemovitostí podle stanov nemá nárok a jeho nároky nevyplývají z veřejnoprávní smlouvy a jiných poměrů veřejného práva. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinné