22 Cdo 1063/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1063/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 6. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1063/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1063.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Vodní hospodářství Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 50 písm. c) předpisu č. 254/2001 Sb. § 59a předpisu č. 254/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1063/2025-440 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Ohře, státního podniku, IČO 70889988, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219, proti žalované MVE XY, s. r. o., IČO 25414151, se sídlem v Radovesicích 169, zastoupené J. V., obecným zmocněncem, o vyklizení pozemku a o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 117/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 12 Co 197/2024-415, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem (v této věci druhým v pořadí) ze dne 20. 12. 2023, č. j. 10 C 117/2019-378, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované na vlastní náklady do jednoho měsíce od právní moci rozsudku odstranit stavby malé vodní elektrárny XY, postavené na pozemcích parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 11 472,90 Kč (výrok II) a státu náklady řízení ve výši 28 902 Kč (výrok III). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 12 Co 197/2024-415, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 962 Kč (výrok II). 3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto – pro rozhodnutí o věci – významných skutkových zjištění. Žalobce ve vyjádření k projektu a vodoprávnímu řízení ze dne 29. 9. 2000 souhlasil s technickým řešením obnovy jezu a zřízení přijezové a derivační malé vodní elektrárny (dále také „MVE“). Dne 26. 10. 2000 uzavřel se žalovanou smlouvu o budoucí smlouvě o vzájemných vztazích v souvislosti s odsouhlasenou stavbou MVE s tím, že vlastní smlouva bude uzavřena nejpozději do 31. 12. 2001. Rozhodnutím vodoprávního úřadu (Okresního úřadu v Lounech, referátu životního prostředí) ze dne 6. 11. 2000 byl žalované povolen odběr povrchové vody MVE a zřízení vodohospodářského díla a následně na stavbu vydáno dne 27. 12. 2000 Městským úřadem v Lounech, stavebním úřadem, stavební povolení. O prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu bylo rozhodnuto dne 29. 7. 2022. Sdělení žalované ze dne 10. 7. 2003, vyhodnocení zkušebního provozu ze dne 1. 8. 2004, územní rozhodnutí Městského úřadu v Lounech ze dne 21. 6. 2000, jakož i manipulační a provozní řád z února 2005, spolu s dalšími listinami (viz výše) dle soudů obou stupňů prokazují, že k faktickému vybudování stavby bez ohledu na vydaná rozhodnutí (kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne 27. 4. 2005) došlo před 1. 1. 2002. Účastníci řízení pak učinili nesporným (s využitím závěrů znaleckého posudku Ing. Jana Gajana), že MVE ve vlastnictví žalované zasahuje do pozemků žalobce výměrou 31 m2, a sice do geometrickým plánem nově označeného pozemku parc. č. XY. 4. Po právní stránce soudy obou stupňů věc posoudily podle ustanovení § 50 písm. c) a § 59a zákona č. 254/2001, o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) – (dále „vodní zákon), přičemž odvolací soud s odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) přihlédl i k závěrům podávajícím se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 305/2024, v řízení, v němž mezi stejnými účastníky byla řešena otázka vzniku bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků žalobce žalovanou, spočívající v umístění MVE na těchto pozemcích. Dovodily, že žalobce má povinnost strpět na svých pozemcích (pozemcích státu, jež má ve správě) předmětné stavby jako části MVE a jezu, neboť právní režim jejich vybudování spadá do období před účinností vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. Protože žalované vzniklo ve smyslu § 59a vodního zákona zákonné věcné břemeno k pozemkům, na nichž se MVE jako vodní dílo nachází, nemůže být požadavek žalobce na jejich vyklizení důvodný, stejně ani požadavek na odstranění části MVE z jeho pozemku. Odvolací soud v rámci právního posouzení věci konstatoval, že pro aplikaci § 59a vodního zákona svědčí obsah řady listin, jež soud prvního stupně provedl k důkazu, neboť se z nich podává, že stavba MVE i zrekonstruovaného jezu byla již před 1. 1. 2002 způsobilá plnit svůj účel vodohospodářského díla ve smyslu veřejnoprávní úpravy, což je podmínka, jíž vytýčila i judikatura Nejvyššího soudu (odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dále uvádí, že popřípadě některé otázky nemusely být Nejvyšším soudem doposud řešeny. Text dovolání pak žalobce strukturuje do sedmi bodů, jejichž obsah označuje za dovolací důvody. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. a) Dovolatel kritizuje závěr odvolacího soudu formulovaný v tom smyslu, že náhrada za vznik zákonného věcného břemene dle § 59a vodního zákona není podmínkou, ale následkem vzniku břemene. Upozorňuje na to, že jen po zaplacení jednorázové náhrady je vlastník pozemku povinen vodní dílo na něm strpět. Namítá rovněž, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že v katastru nemovitostí není zákonné věcné břemeno zapsáno, byť to § 59a odst. 2 vodního zákona předpokládá. Dovolatel má za to, že „tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena.“ b) Namítá, že odvolací soud nijak nepřihlédl k tomu, že žalovaná nesplnila svou povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít s žalobcem do 31. 12. 2001 smlouvu o úpravě vzájemných práv a povinností vlastníků pozemku a vodohospodářského díla. Žalovaná tudíž měla tudíž k pozemkům žalobce pouze právo dočasného charakteru, které skončilo, neboť nedošlo k uzavření vlastní realizační smlouvy. Žalobce dovozuje, že žalovaná užívala pozemky pro umístění MVE neoprávněně a nedbala ani povinnosti uložené jí v kolaudačním rozhodnutí do 31. 12. 2005 majetkoprávně vypořádat dotčené pozemky. Protože žalovaná nedodržela písemné závazky týkající se smluvní úpravy užívání pozemků žalobce není možné dle mínění dovolatele aplikovat ochranu dle § 59a vodního zákona. Dovolatel má za to, že „tato otázka nebyla Nejvyšším soudem doposud řešena.“ c) Dovolatel nesouhlasí dále s tím, jakým způsobem odvolací soud posoudil časový okamžik výstavby vodního díla pro aplikaci § 59a vodního zákona. Odkazem na bod 9 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku rozporuje tak uvedený názor o právním režimu výstavby (poznámka dovolacího soudu: odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016). Zdůrazňuje přitom odkazujíc na fotografie o stavu výstavby pravé strany jezu z roku 2003, že ke dni 1. 1. 2002 nebylo vodní dílo dokončeno, přičemž má za to, že právě dokončenost díla, popřípadě zjištění o vzniku stavby v občanskoprávním smyslu, je podstatnou okolností pro možný vznik věcného břemene dle § 59a vodního zákona. V této souvislosti také zdůrazňuje, že sama žalovaná v dopise ze dne 28. 11. 2002 uvedla, že stavba MVE pátek bude z důvodu vysoké vody dokončena až v roce 2003. Kritizuje soudy obou stupňů, že k tomuto důkazu vůbec nepřihlédly. d) Žalobce namítá procesní pochybení soudů obou stupňů při hodnocení provedených důkazů; má za to, že tyto důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou volného hodnocení dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Konkrétně uvádí, že pro stav dokončenosti vodního díla soudy nesprávně hodnotily územní rozhodnutí Městského úřadu v Lounech ze dne 21. 6. 2000, č. j. ÚSÚ 713/328/00/Bl/Č, žalobcem předloženou fotografii ze d