22 Cdo 1085/2010 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1085/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) I. B., bytem v P., a b) J. K., bytem v P., obou zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovaným 1) K. H., bytem v P., 2) M. H., bytem v P., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, 3) J. V., bytem v P., a 4) R. V., bytem v P., oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Karfíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 187/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 17 Co 604/2008-272, ve znění usnesení ze dne 6. října 2009, č. j. 17 Co 604/2008-299, takto: I.   Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 17 Co 604/2008-272, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2009, č. j. 17 Co 604/2008-299, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. října 2007, č. j. 5 C 187/2004-196, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. října 2008, č. j. 5 C 187/2004-254,  pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně I. B. a J. K. jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 2802/4, v katastrálním území H. P., obec P., okres hlavní město Praha, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště P., přičemž výše spoluvlastnického podílu každé ze žalobkyň činí jednu čtvrtinu, a ve výrocích o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k  dalšímu řízení. II. Ve zbývající části se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2007, č. j. 5 C 187/2004-196, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. října 2008, č. j. 5 C 187/2004-254, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně I. B. aj. K. jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 2802/4, v katastrálním území H. P., obec P., okres hlavní město Praha, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, přičemž výše spoluvlastnického podílu každé ze žalobkyň činí  jednu čtvrtinu, a zamítl žalobu na určení, že R. S., byla ke dni své smrti spoluvlastnicí pozemku parc. č. 2802/4, přičemž výše jejího spoluvlastnického podílu činila jednu polovinu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o výše uvedené žalobě, kterou žalobkyně uplatnily podle § 91a občanského soudního řádu („o. s. ř.“); o vlastnictví ke spornému pozemku  o výměře 58 m2 v k. ú. H. P. již probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 99/2004 spor mezi K. a M. H. aj. a R. V. [v tomto řízení žalovanými 1) až 4)]. Žalobkyně tvrdily, že vlastnické právo vydržely. Jejich rodiče a právní předchůdci, manželé V. a R. S.,  uzavřeli s právními předchůdci manželů V. - žalovaných 3) a 4) – M. a O. R.,  vlastníky sousedního pozemku označeného jako parc. č. 2802, dne 29. dubna 1965 dohodu o „přenechání“ dílu pozemku parc. č. 2802 o ploše 64 m2 podle zakresleného plánku manželům S. V souvislosti s uzavřením této dohody si manželé S. připlotili uvedený pozemek dnes označený jako parc. č. 2802/4 ke svému pozemku parc. č. 2803. Žalobkyně opíraly svou dobrou víru dále o rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 9 ze dne 10. března 1987, sp. zn. 9 D 60/87, kterým bylo vypořádáno dědictví po jejich otci V. S., na jehož základě se staly spoluvlastnicemi každá ideální ¼ pozemku sousedícího se sporným pozemkem; protože oba pozemky byly pod společným oplocením a užívali je jejich rodiče, měly za to, že připlocený pozemek je součástí zděděného pozemku. Protože podle jejich názoru sporný pozemek vydrželi již jejich rodiče, domáhaly se též určení, že jejich matka, R. S., byla ke dni úmrtí jeho spoluvlastnicí. Žalovaní 1) a 2) navrhli zamítnutí žaloby s tím, že skutková tvrzení žalobkyň jsou správná, ovšem vlastnictví ke spornému pozemku parc. č. 2802/4 nabyli vydržením oni, neboť kupní smlouvou z 28. 11. 2000 koupili nemovitosti v k. ú. H. P. od žalobkyň, k nimž byl připlocen sporný pozemek, který užívali v přesvědčení, že jim spolu s ostatními nemovitostmi náleží. Ke své vydržecí době si připočetli vydržecí dobu svých právních předchůdkyň. Žalovaní 3) a 4) navrhli zamítnutí žaloby s tím, že sporný pozemek označený jako parc. č. 2802/4 nabyli kupní smlouvou z 10. 7. 1995 od M. R. a od jejího syna O. R. spolu s dalšími nemovitostmi. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda z 29. dubna 1965, uzavřená za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), nesplňuje náležitosti stanovené v § 37 občanského zákoníku („obč. zák.“), neboť předmět převodu nebyl přesně identifikován oddělovacím geometrickým plánem, jeho výměra byla neurčitě vymezena, neobsahuje základní body staničení a rozměry hranic, právní úkon nebyl učiněn určitě a srozumitelně, z termínu „přenechávají“ nelze dovodit, že byla uzavřena smlouva darovací a pokud šlo o projev vůle nemovitost prodat, nebyla sjednána kupní cena (§ 399 obč. zák.) a smlouva nebyla registrována státním notářstvím. Smlouva je pro neurčitost a vady absolutně neplatná. Takový právní úkon nebyl způsobilý založit vlastnictví k pozemku a ani dobrou víru žalobkyň a jejich rodičů, že se zřetelem ke všem okolnostem pozemek užívají po právu jako vlastníci. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže být oprávněnou držbou vedoucí k vydržení vlastnického práva. V. S. v době úmrtí nesplňoval podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, a proto se sporný pozemek nemohl stát ani předmětem dědictví po něm. Soud uzavřel, že nedošlo k přechodu vlastnického práva na žalobkyně ani k nabytí vlastnického práva vydržením; proto žalobu zamítl. V doplňujícím rozsudku zamítl ze stejných důvodů i další požadavek žalobkyň na určení, že vlastnicí id. ½ sporného pozemku byla ke dni své smrti 18. 1. 2000 R. S. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň a žalovaných 3) a 4) - ti napadli pouze výrok o nákladech řízení - rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 17 Co 604/2008-272, ve znění usnesení ze dne 6. října 2009, č. j. 17 Co 604/2008-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 1) a 2).  Dále rozsudek změnil co do výše náhrady nákladů řízení mezi žalobkyněmi a žalovanými 3) a 4) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že předmětem sporu je pozemek parc. č. 2802/4, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví žalovaných 3) a 4).  Pozemek byl dříve součástí pozemku parc. č. 2802/1 a k jeho oddělení došlo až geometrickým plánem v roce 1991. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, že smlouva uzavřená mezi M. a O. R. a manžely S. dne 29. dubna 1965 nesplňuje základní náležitosti kupní smlouvy ani smlouvy darovací;  nemohla být podkladem pro nabytí vlastnického práva, nemohla by ani být registrována státním notářstvím pro chybějící základní náležitosti. Rovněž dědická rozhodnutí vydaná po úmrtí otce a matky nemohla založit jejich vlastnické právo, neboť předmětem dědictví mohlo být jen to, co zůstavitelé ke dni své smrti vlastnili;  vzhledem k tomu, že vlastníky pozemku nebyli, nemohl být pozemek ani předmětem dědictví. Žalobkyně neprokázaly existenci nabývací listiny dokládající jejich vlastnické právo k předmětnému pozemku. Odvolací soud posuzoval podle § 134 a 130 odst. 1 obč. zák. tvrzení žalobkyň, že vlastnictví k předmětnému pozemku nabyly vydržením, když jejich právní předchůdci se ujali oprávněné držby části pozemku v dobré víře, že se stali jeho vlastníky. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázaly, že manželé Svobodovi drželi nemovitost v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jim vlastnicky patří. Soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyň, že v 60. letech minulého století běžný občan nevěděl, jakým způsobem se nemovitosti převádějí. Způsob převodu byl všeobecně známý a u občanů byla i povědomost o tom, že při převodu se musí nemovitosti znalecky ocenit pro účely stanovení výše správního poplatku za převod a že smlouvy musí být registrované. Tyto skutečnosti byly známé i manželům S., neboť v roce 1961 získali své nemovitosti na základě kupní smlouvy sepsané a registrované Státním notářstvím Praha-východ, proto se nemohli domnívat, že pro převod pozemku stačí dohoda o jedné neurčité větě a rukou načrtnutý plánek. Nové oplocení pozemku ani souhlas M. a O. R. s jejich užíváním podle uvedené dohody nemohly založit jejich dobrou víru, že se stali vlastníky předmětné části pozemku. Rovněž dědická rozhodnutí po rodičích žalobkyň nemohla u žalobkyň založit dobrou víru ve vlastnictví k uvedenému pozemku, neboť předmětem projednání pozem