22 Cdo 1130/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1130/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2024 Spisová značka:22 Cdo 1130/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1130.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Omezení vlastnictví (náhrada) Vodní hospodářství Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 59a předpisu č. 254/2001 Sb. čl. LV předpisu č. 303/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1130/2024-384 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. B., b) L. B., obou zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovanému Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, IČO: 70890013, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Kaizlovy sady 434/13, o zaplacení částky 672 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 20/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 15 Co 194/2022-294, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 43 395,44 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Pavla France, advokáta se sídlem v Brně, Údolní 567/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali zaplacení částky 672 900 Kč jako náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v umístění vodního díla (vodní nádrže XY) na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), v rovnodílném (podílovém) vlastnictví žalobců, a dále částky 25 652 Kč coby náhrady škody ve smyslu § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále „o. z.“). 2. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 43 C 20/2020-168, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali na žalovaném zaplacení částky 672 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 672 900 Kč od 16. 10. 2019 do zaplacení a částky 25 652 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 652 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), a žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 672 900 Kč posoudil jako nárok na náhradu za zákonné věcné břemeno spočívající ve strpění vodního díla umístěného v korytě vodního toku vybudovaného před 1. 1. 2002 podle ustanovení § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) - (dále „vodní zákon“). Reflektoval dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v níž Nejvyšší soud dovodil vztah speciality [§ 50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona) obou ustanovení zakládajících existenci zákonného věcného břemene, přičemž na základě pravidla lex generalis non derogat legi priori speciali se zařazení obecného ustanovení § 59a do vodního zákona nikterak nedotklo speciálního ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona, a proto tříletá promlčecí lhůta (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 1. 1. 2002) k uplatnění nároku podle ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona začala běžet dnem účinnosti vodního zákona (1. 1. 2002), a uplynula tudíž k 1. 1. 2005. S ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení, kterou prvoinstanční soud neshledal rozpornou s dobrými mravy, tak uzavřel, že nárok žalobců byl již ke dni zahájení řízení promlčen, a proto žalobu na zaplacení požadované částky zamítl. 4. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 15 Co 194/2022-294, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, týkající se výrokem I rozsudku odvolacího soudu specifikovaného příslušenství, zrušil a řízení zastavil (výrok I), v části výroku I ohledně částky 25 652 Kč s příslušenstvím konkretizovaným výrokem II rozsudku odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a v části výroku I co do částky 672 900 Kč a části požadovaného příslušenství z částky 672 900 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně částku 672 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 600 386,04 Kč od 16. 10. 2019 do zaplacení, z částky 44 245,44 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a z částky 28.267,92 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení (výrok III). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaného nahradit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich zástupce poměrnou část nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 269 072,83 Kč (výrok IV). 5. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - přiznal žalobcům nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a v něm formulovaný právní názor, že ve vztahu mezi ustanoveními § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona se uplatní zásada posteriority a komplementarity, přičemž náhrada poskytovaná dle uvedených ustanovení nemusí být poskytována výhradně jednorázově. Konstatoval, že žalobci měli dlouhodobě zájem o směnu pozemků v jejich vlastnictví dotčených stavbou vodní nádrže XY a s žalovaným v tomto směru jednali. Smluvní jednání mezi žalobci a žalovaným probíhala již ke dni 6. 11. 2014 a neúspěšně skončila ke dni 7. 6. 2018, kdy žalobcům bylo doručeno oznámení žalovaného, že připravovanou smlouvu o směně pozemků neuzavře. Odvolací soud proto dovodil, že promlčecí lhůta začala běžet od ukončení jednání o uzavření směnné smlouvy, tedy od 8. 6. 2018. Uvedl rovněž, že přísluší-li žalobcům náhrada za celé období, v němž byli nuceni strpět vodní dílo na předmětných pozemcích, pak promlčecí lhůta „začala běžet postupně po dnech od 29. 1. 2017“. Dospěl tudíž k závěru, že k podání žaloby dne 27. 1. 2020 došlo před uplynutím obecné tříleté promlčecí lhůty. Dále shledal, že s ohledem na charakter vodního díla, omezení vlastnického práva žalobců a dobu trvání tohoto omezení by náhrada neměla být poskytnuta jednorázově, ale naopak by mohla být do budoucna stanovena v podobě opakující se renty. Jelikož do minulosti nelze rentu stanovovat, přistoupil odvolací soud k určení výše náhrady za jednotlivé dny, kdy omezení vlastnického práva žalobců trvalo, respektive za žalobou vymezené období od 27. 1. 2017 do 26. 1. 2020, a to dle své úvahy ve smyslu ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). 6. Proti výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud ve snaze o reflexi nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, formuloval závěry o opakující se náhradě za omezení vlastnického práva podle vodního zákona, jimiž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (reprezentované např. usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16). Dále se domnívá, že odvolací soud posoudil charakter náhrady dle § 59a vodního zákona v rozporu s výše označeným nálezem sp. zn. IV. ÚS 362/22, uzavřel-li bez řádného odůvodnění, že náhrada dle ustanovení § 59a vodního zákona má být opakovaná. Zdůraznil, že odvolací soud žalobcům přiznal opakovanou náhradu, aniž by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, posoudil veškeré individuální okolnosti případu. Podle mínění žalovaného mezi délkou (intenzitou) omezení vlastnického práva a formou náhrady nepanuje automatická příčinná souvislost. Podotýká též, že míra omezení vlastnického práva je po celou dobu životnosti předmětného vodního díla totožná, pročež tuto okolnost lze zohlednit ve výši jednorázové náhrady, nikoli v úvaze o charakteru náhrady. Současně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v existenci otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyře