22 Cdo 1170/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1170/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2020 Spisová značka:22 Cdo 1170/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1170.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zastoupení Spoluvlastnictví Správa (správce) společné věci (o. z.) Smlouva o běžném účtu Dotčené předpisy:§ 1135 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění od 01.01.2014 § 436 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění od 01.01.2014 § 2435 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění od 01.01.2014 § 2662 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění od 01.01.2014 § 1400 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1170/2020-210 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce S. J., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované I. A., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem v Třeboni, Palackého nám. 653, o 98 161 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 108/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1370/2019-191, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1370/2019-191, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2019, č. j. 16 C 108/2018-151, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce – spolek založený za účelem společné péče jeho členů o dům č. p. XY na adrese XY (dále jen „předmětný dům“) – se po žalované domáhal zaplacení 98 161 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v rámci svého působení zajišťoval dodávky (některých) energií a služeb spojených s užíváním, údržbou a provozem předmětného domu. V souvislosti s touto činností vybíral od spoluvlastníků domu zálohy na služby spojené s užíváním jednotlivých bytů v domě a příspěvek do tzv. fondu oprav; s jednotlivými dodavateli služeb uzavřel dodavatelské smlouvy a za poskytované služby prováděl přímé platby. Žalovaná – jako spoluvlastník předmětného domu o velikosti spoluvlastnického podílu 414/10000 – v domě užívala bytovou jednotku o velikosti 3+1. V období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 však služby poskytnuté a spotřebované v souvislosti s jí užívaným bytem neuhradila, ani se nepodílela na opravách a údržbě domu (včetně jeho společných částí). Žalobce měl za to, že tímto jednáním se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 16 C 108/2018-151, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů soudního řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1370/2019-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce je právnickou osobou – spolkem – zřízenou s cílem společné péče jeho členů o předmětný dům; ze stanov žalobce vyvodil, že členové spolku jsou povinni podílet se na hospodaření žalobce a že žalobce postupuje při realizaci svého cíle v dohodě s obyvateli domu, kteří nejsou jeho členy. Za účelem zajištění dodávky energií a služeb souvisejících s možností řádného užívání a údržby domu uzavřel s jednotlivými dodavateli smlouvy, a to konkrétně smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod, o dodávce a odběru tepla a teplé užitkové vody, o komplexním servisu výtahů, o dodávce elektřiny, smlouvu o dílo (týkající se zajištění úklidu) a smlouvu mandátní (ohledně zajištění správy nemovitosti a výkonu dalších práv a povinností). Dále zjistil, že žalovaná je (resp. v rozhodném období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 byla) podílovou spoluvlastnicí předmětného domu o velikosti spoluvlastnického podílu 414/10000. Z tohoto titulu užívala v domě umístěný byt o velikosti 3+1; na energie a služby spojené s užíváním a údržbou společné věci a do tzv. fondu oprav však nic nezaplatila. Současně měl odvolací soud za nesporné, že žalovaná není členkou žalobce. Mezi účastníky nedošlo ani k žádné dohodě ohledně dodávek energií a služeb a plateb do fondu. Za správné odvolací soud považoval i právní posouzení věci soudem prvního stupně. Předně se ztotožnil se závěrem, že žalobce není aktivně věcně legitimován. Uvedl, že správa společné věci zahrnuje zejména „opravy, údržbu a (dílčí) změny společné věci sloužící k zachování její funkčnosti (podstaty), užívání společné věci i zajištění jejího provozu (dodávky energií, vody a odvod odpadních vod, úklid, servis technických zařízení – např. výtahu, atd.).“ K účasti na správě společné věci jsou oprávněni spoluvlastníci; spoluvlastnický podíl vyjadřuje mimo jiné i to, jak se spoluvlastník bude podílet na výnosech ze společné věci a na nákladech na ni. Měl za to, že pokud se jeden ze spoluvlastníků na nákladech na zachování, užívání a provoz společné věci nepodílí a částku odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu za něj uhradí zbývající spoluvlastníci, dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení a spoluvlastník (resp. spoluvlastníci), který náklady vzniklé při správě společné věci uhradil za jiného spoluvlastníka, může své nároky uplatnit žalobou u soudu. Z uvedeného dovodil, že v projednávané věci jsou aktivně věcně legitimovaní k uplatnění nároků uvedených v žalobě zbývající spoluvlastníci, nikoli žalobce. Uzavřel, že žalobce fakticky vystupoval pouze jako správce společné věci (předmětného domu), nedisponoval vlastními finančními prostředky, ani nejednal vlastním jménem na vlastní účet, ale vystupoval vždy jménem spoluvlastníků na jejich účet (riziko), a to i při jednání s třetími osobami. Nebyla-li na něj pohledávka spoluvlastníků vůči žalované postoupena, nezbylo než žalobu zamítnout. Za nepřiléhavou přitom považoval námitku žalobce, že v projednávané věci vystupoval jako redistributor energií ve smyslu energetického zákona. Uvedl, že veškeré v žalobě vymezené nároky lze podřadit pod pojem správy společné věci, a proto se v jejich případě uplatní výše uvedené závěry. Správnost svého rozhodnutí podpořil i odkazem na dřívější rozhodnutí ve skutkově obdobných věcech. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena otázka, zda platby spoluvlastníků domu za spotřebu energií a služeb jsou hospodařením se společnou věcí, otázka, vůči komu se bezdůvodně obohacuje spoluvlastník domu, pokud nehradí jím spotřebované dodávky energií a služeb, které na základě jí uzavřených smluv dodavatelům hradí třetí osoba, odlišná od spoluvlastníků, z prostředků na svém účtu pocházejících od ostatních spoluvlastníků domu, jakož i otázka, zda tato třetí osoba je správcem společné věci. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace. Souhlasí s tím, že obecně právo hospodařit se společnou věcí (resp. ji spravovat) náleží spoluvlastníkům, a to každému z nich v míře odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu. Má však za to, že tento závěr neplatí pro spotřebu energií a služeb v souvislosti s bydlením. „Energie nejsou součástí společné věci (stavby, pozemku), tj. nejsou ve spoluvlastnictví spoluvlastníků a na jejich spotřebu, resp. úhradu za tuto spotřebu, se nemohou vztahovat pravidla pro spoluvlastnictví.“ Za zcela absurdní považuje závěr opačný, neboť v jeho důsledku by spoluvlastník nehradil svoji skutečnou spotřebu energií a služeb, ale spotřebu odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu. Pokládá za logické, aby úhrady za energie (jejich rozúčtování) byly posouzeny podle speciálních právních předpisů, zejména podle zákona č. 67/2013 Sb., vyhlášky č. 269/2015 Sb. a „energetického zákona“. Zdůrazňuje, že žádný ze spoluvlastníků za žalovanou ničeho neuhradil, ani žalované žádné služby či energie neposkytl a nedodal. Všichni spoluvlastníci hradili (a hradí) pouze svou spotřebu a příspěvek do fondu oprav; pohledávka z přeplatku, příp. dluh z nedoplatku, spotřebovaných energií a služeb proto spoluvlastníkům vzniká pouze mezi nimi a žalobcem. Současně nesouhlasí se závěrem, že je pouze správcem společné věci, který má postaven