22 Cdo 1232/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1232/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2018 Spisová značka:22 Cdo 1232/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1232.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 8. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.8.2018III.ÚS 2860/18JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto9.10.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1232/2018-278 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, IČO: 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovaným 1) J. Ž., a 2) V. Ž., zastoupeným JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 54/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 12 Co 107/2015-238, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 259/55. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 17 C 54/2012-88, určil, že vlastníkem id. 1/2 budovy č. p. nacházející se na pozemku parc. č. v části obce R. L., pozemku parc. č. a pozemku parc. č., všech zapsaných na LV č. pro k. ú. R. L., obec R. L., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm v L. (dále jen „předmětné nemovitosti“), je žalovaná 2) – (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 12 Co 107/2015-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva. Konkrétně odvolací soud nesprávně posoudil otázku, která v právní praxi nebyla vyřešena, zda finanční úřad jako správce daně může předběžně posoudit platnost jednání povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný převedl nemovitost na třetí osobu. Podle jejich názoru je správce daně oprávněn tuto otázku posoudit stejně jako soudní exekutor. Poukazují na podobnost úpravy § 218 daňového řádu a § 66 odst. 2 exekučního řádu a dodávají, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2350/2009 si exekutor může tuto otázku předběžně posoudit. Správci daně proto nic nebrání, aby i on tuto otázku předběžně posoudil, případně svěřil provedení daňové exekuce soudnímu exekutorovi. Z § 177 daňového řádu navíc vyplývá, že pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se při daňové exekuci podle občanského soudního řádu; i z toho dovozují, že správce daně si tuto otázku může předběžně posoudit a naléhavý právní zájem žalobce na určení nemůže být dán. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 458/2012 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93 nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení tam, kde otázka, jež měla být určovací žalobou postavena najisto, staví na stejném skutkovém základě jako určovací žaloba; ohledně předmětných nemovitostí již proběhlo řízení o jejich vyloučení z exekuce, žalobkyně tak již má k dispozici doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Sdělení finančního úřadu pak odvolací soud neprovedl jako důkaz a porušil zásadu zákazu novot; jeho postup byl rozporný s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1538/2006 i rozsáhlou judikaturou Ústavního soudu). Dále předkládají otázku závaznosti smíru. Žalované ohledně předmětných nemovitostí uzavřely smír, v jejich poměrech je tím pádem otázka vlastnického práva pravomocně rozhodnuta, tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté a smír by měl být závazný i pro všechny orgány včetně soudu. Touto otázkou se odvolací soud nezabýval. Dále se nezabýval ani otázkou rozporu s dobrými mravy, když žalované 1) nebylo přiznáno vlastnické právo určené na základě usnesení o schválení smíru. Žalované v roce 1993 uzavřely platnou kupní smlouvu. Žalovaná 1) byla soudem prvního stupně ujištěna, že se stala vlastnicí id. ½ předmětných nemovitostí. Soudy nevzaly v úvahu, že byla v dobré víře a že nový občanský zákoník chrání dobrou víru nabyvatele, a to dokonce od nevlastníka. Je otázkou, zda může být smír posuzován jako neplatný. Navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu za správné a souladné s vysloveným názorem Nejvyššího soudu. Má za to, že rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky, zda může finanční úřad předběžně posoudit platnost jednání povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný převedl nemovitost na třetí osobu, a je proto nepřípustné. Odvolací soud postupoval přesně podle pokynu Nejvyššího soudu a vyžádal si zprávu finančního úřadu, z níž zjistil, že daňová exekuce proti žalované 2) nebyla dosud realizována, neboť vlastnické právo žalované 2) není zapsáno v katastru nemovitostí a nelze tak nařídit dražební jednání; to podporuje i § 218 daňového řádu. Citované judikáty 22 Cdo 458/2010 a IV. ÚS 2/93 se na věc nevztahují; žalobkyně naopak poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1207/2006. Naléhavý zájem je odůvodněn také tím, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá stavu skutečnému. Ve vztahu k otázce závaznosti smíru uvádí, že uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4290/2013 se na věc nevztahuje a že poukaz na § 159a o. s. ř. je zcela nepřípadný. Žalobkyně nebyla účastnicí předchozího řízení o určení vlastnického práva a smír pro ni tudíž není závazný a rovněž ani nezakládá presumpci souladu smíru se skutečností. Navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání, a uložení žalovaným povinnosti nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalované považují za v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou otázku, zda finanční úřad jako správce daně může předběžně posoudit platnost jednání povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný převedl nemovitost na třetí osobu. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí není založeno (a ani být nemohlo). Z obsahu spisu se podává (a uvedené okolnosti ani nejsou mezi účastníky jakkoliv sporné), že darovací smlouva mezi žalovanými byla uzavřena v roce 1993, zatímco k nařízení daňové exekuce došlo v roce 2005. Přísl