22 Cdo 1473/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1473/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 8. 2020 Spisová značka:22 Cdo 1473/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1473.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 7 odst. 5 a § 8 odst. 2 předpisu č. 114/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1473/2020-677 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České přístavy, a. s., IČO 45274592, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 6, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované WATERMAN Praha a. s., IČO 61672742, se sídlem v Praze 10, Práčská 1881/14, zastoupené Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 168/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 72 Co 424/2018-600, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 72 Co 424/2018-600, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Marka Vojáčka. Odůvodnění: Žalobkyně je provozovatelkou veřejného přístavu Smíchov a žalovaná je vlastnicí botelu Vodník (plavidlo s ubytovacím zařízením), který je od roku 1992 zakotven na břehu pozemku par. č. 5042/2 ve vlastnictví žalobkyně [tento pozemek je rovněž součástí přístavu žalobkyně ve smyslu § 2 písm. g) zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ZVP“)]. K zajištění přístupu, provozování parkoviště a zásobování botelu Vodník uzavřely žalobkyně a žalovaná dne 1. 3. 1996 smlouvu o nájmu pozemku par. č. 5042/2; nájem byl sjednán na dobu určitou do 28. 2. 2011 (později prodloužen do 29. 2. 2016), poté měla žalovaná pozemek vyklidit. Protože žalovaná pozemek nevyklidila a stále ho užívá, podala žalobkyně dne 30. 5. 2016 žalobu na vyklizení. V srpnu 2016 žalobkyně vydala provozní řád přístavu Smíchov (schválený Státní plavební správou 4. 9. 2017), podle jehož bodu 4.2 je provozovatel plavidla ve veřejném přístavu povinen využít k dlouhodobému stání plavidla pouze místa k tomu určená a k užívání těchto míst musí být sjednána písemná smlouva mezi ním a provozovatelem pozemní části přístavu. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 16 C 168/2016-443, žalobu na vyklizení zamítl. Důvodem byla skutečnost, že žalované sice již nesvědčí právo nájmu, avšak k užívání předmětného pozemku ji opravňuje ustanovení § 6 odst. 1 ZVP, podle něhož je – za splnění dalších zákonných podmínek – každý oprávněn užívat veřejný přístav. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 72 Co 424/2018-468, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost vyklidit pozemek par. č. 5042/2 do tří měsíců od právní moci rozsudku. Vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, neztotožnil se však s právním hodnocením věci. Uvedl, že po skončení nájemního vztahu nemá žalovaná žádný právní důvod pro užívání předmětného pozemku. Ze zákona nadto nevyplývá právo volného užívání přístavu bez jakýchkoli omezení; zákon o vnitrozemské plavbě naopak předpokládá užívání přístavu za podmínek stanovených zákonem a provozovatelem pozemní části veřejného přístavu – v tomto případě provozním řádem. Napadený rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobě vyhověl. Nejvyšší soud následně k dovolání žalované rozhodnutí Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 1672/2019-521, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud řešil nejprve otázku, zda žalované svědčí právo veřejného užívání přístavního pozemku. Dospěl k závěru, že přístav je veřejným statkem, který je předmětem obecného veřejného užívání, proto se žalovaná – za splnění ostatních zákonných podmínek – ubrání žalobě na vyklizení námitkou veřejného užívání přístavu i v případě, že jí nesvědčí právo nájmu; v tom shledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Pokud jde o možnost provozovatele pozemní části přístavu regulovat stání plavidel, v dalším řízení bude třeba vyjasnit právní povahu provozního řádu přístavu a pokynů provozovatele přístavu (jejich závaznost) – jde-li o obecně závaznou právní normu a pokud ano, zda je taková norma v souladu se zákonem (žalovaná namítla, že nikoli). Městský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 72 Co 424/2018-600, opětovně změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný pozemek vyklidit ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok I.), a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Uvedl, že podle § 8 odst. 2 ZVP je provozovatel pozemní části přístavu oprávněn určit místa k dlouhodobému stání plavidel, přičemž z uvedeného ustanovení vyplývá, že je v pravomoci provozovatele pozemní části přístavu místa k dlouhodobému stání podle potřeby měnit. Provozní řád přístavu sice není obecně závazným právním předpisem, jedná se však o závazné pokyny provozovatele pozemní části přístavu, jimiž provozovatel pozemní části přístavu zajišťuje bezpečnost provozu přístavu. Závaznost těchto pokynů pro uživatele veřejného přístavu vyplývá ze zákona (např. § 7 odst. 5 ZVP). Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020 podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.). Tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Má jít o následující tři otázky: a) Svědčí dovolatelce spolu s právem na umístění botelu Vodník ve veřejném přístavu Smíchov také právo užívat předmětný pozemek par. č. 5042/2? Ubrání se žalovaná vznesenými námitkami vyklizení? b) Jsou změny provozního řádu v souvislosti s vývojem soudního sporu zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany? c) Může odvolací soud po vrácení věci Nejvyšším soudem rozhodnout zcela shodně, avšak své rozhodnutí odůvodnit zcela jiným způsobem (rozhodnout překvapivě)? Může odvolací soud ignorovat provedené dokazování a rozhodnout v rozporu s provedenými důkazy a názorem Nejvyššího soudu ČR? Při řešení těchto otázek se měl odvolací soud dopustit nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka předně nesouhlasí se závěrem, podle kterého z § 8 odst. 2 ZVP vyplývá, že provozovatel pozemní části přístavu může měnit místa k dlouhodobému stání podle své potřeby. Vymezení místa pro dlouhodobé stání plavidla navíc nelze směšovat s pokynem podle § 7 odst. 5 ZVP a nelze proto dovozovat, že je takovým určením místa pro dlouhodobé stání plavidel pokyn ve smyslu § 7 odst. 5 ZVP; stejně tak nelze dovozovat, že neuposlechnutí pokynu podle § 7 odst. 5 ZVP je porušením § 8 odst. 2 ZVP. Ani výzva žalobkyně k vyklizení polohy č. 17 (dopis ze 7. 11. 2017) není pokynem ve smyslu § 7 odst. 5 ZVP, neboť nesměřuje k zajištění bezpečnosti provozu přístavu; provozovatel plavidla není povinen řídit se pokynem provozovatele pozemní části přístavu, jestliže by došlo k ohrožení bezpečnosti plavidla – právě to by se stalo v nyní souzené věci, jak bylo v řízení prokázáno. Za správný nepovažuje rovněž závěr, že změna provozního řádu přístavu nepředstavuje v dané věci zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Ke změně provozního řádu došlo jednoznačně ve vazbě na probíhající spor, což žalobkyně v podání ze dne 13. 12 2019 v podstatě přiznává. Odvolací soud se odchýlil jak od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tak od jeho ustálené judikatury týkající se zneužití práva (např. rozsudek ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 – „Rc 101/2016“). Tvrdí také, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť odvolací soud zcela změnil argumentaci oproti původnímu zrušenému rozhodnutí, aniž by na to účastníky řízení upozornil, či je řádně poučil. Neuvedl rovněž, které nově provedené důkazy má za prokázané a v rozporu se závazným názorem Nejvyššího soudu z předchozího rozhodnutí nepřihlédl ke stanovisku