22 Cdo 1503/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1503/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 9. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1503/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1503.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Katastr nemovitostí Dotčené předpisy:§ 65 odst. 9 předpisu č. 256/2013 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 1050 odst. 2 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 980 odst. 2 o. z. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1503/2025-103 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. Ch., zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 103/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2025, č. j. 8 Co 50/2025-82, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Vladimíra Linharta. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 1 C 103/2024-65, ve výroku I určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále též jen „pozemky“) a výrokem II rozhodl o nákladech řízení. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2025, č. j. 8 Co 50/2025-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně vlastnické právo k pozemkům v roce 2021 mimořádně vydržela, nepoctivý úmysl žalobkyně v době uchopení držby žalovaná neprokázala. Nepřijal ani názor žalované, že i kdyby žalobkyně sporné pozemky vydržela, byly splněny podmínky pro (pozdější) nabytí vlastnictví státem podle § 65 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Odvolací soud uvedl, že není možné skrze předpis veřejnoprávní povahy doplňovat předpis soukromoprávní, v podstatě jej nepřímo novelizovat. Uvedenému pojetí brání autonomní postavení práva soukromého ve vztahu k právu veřejnému, komplexní úprava institutu nabývání vlastnictví v občanském zákoníku a konečně i pravidla legislativního procesu, neboť z čl. 54 odst. 1 Legislativních pravidel vlády vyplývá, že nepřímé novelizace právních předpisů jsou zapovězeny. Takové tzv. přílepky ostatně shledal Ústavní soud neústavními. Hmotněprávní úprava nabytí vlastnictví k nemovité věci je (komplexně) obsažena v občanském zákoníku, úprava v katastrálním zákoně má toliko charakter procedurální, stanoví postup, jakým se některé skutečnosti zapisují do katastru, jakým způsobem má být katastr veden a kdo jej má spravovat. Ambicí zákonodárce nebylo v katastrálním zákoně jakkoliv modifikovat hmotněprávní úpravu nabývání vlastnictví obsaženou v občanském zákoníku. Žalovaná tak ke dni 2. 1. 2024 získala pouhou knihovní držbu, jež je pro otázku vydržení obecně bez významu, smyslem tohoto zápisu bylo – jedině pro účely správného vedení katastru – zjednat nápravu nežádoucího stavu, kdy u nemovitých věcí byl zapsán vlastník, který své vlastnické právo zjevně nevykonával. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Namítá, že otázku nepoctivého úmyslu posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Sporné parcely právní předchůdci žalobkyně v držbě nikdy neměli, již při nabytí pozemků uvedených v kupní smlouvě z roku 1966 museli při vzájemném umístění všech parcel, zjevného nepoměru ve výměře, poloze v terénu a způsobu užívání jejich pozemků a sporných pozemků vědět, že nejsou vlastníky sporných parcel. Tím se však odvolací soud nezabýval, přestože na dobu před 11. 11. 2001, kdy se držby chopila žalobkyně, poukazoval. Odvolacímu soudu také vytýká, že za počátek vydržecí doby považoval den 11. 11. 2001, aniž by tento závěr blíže vysvětlil. Má jít o zjevný odkaz na dědické řízení, avšak bylo by možné uvažovat až o dni právní moci rozhodnutí o dědictví, která nastala až 26. 4. 2002. Žalobkyně navíc musela být od počátku v nepoctivém úmyslu, neboť věděla či měla a musela vědět, že předmětné pozemky jsou v katastru nemovitostí zapsány ve prospěch osob odlišných od žalobkyně či jejích rodičů, a zároveň žalobkyni muselo být nepochybně objektivně jasné, že drží více, než nabyla děděním (výměra předmětných pozemků dosahuje výrazně více než 50 % výměry pozemků zděděných spolu s rodinným domem a u něj se nacházejících). Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 2288/2024 a 22 Cdo 3680/2023, ze kterých podle jejího názoru plyne, že „již sama skutečnost rozdílnosti či zjevného nepoměru výměry pozemků zakládá nepoctivý úmysl při ujmutí se držby“. Pozemky nemohly být předmětem dědění po úmrtí rodičů žalobkyně, což muselo být žalobkyni známo již v roce 1992 po úmrtí jejího otce, v dědickém řízení projednány nebyly. Odkázala dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3606/2024 a sp. zn. 22 Cdo 1241/2021, podle kterého držba v nepoctivém úmyslu je dána, jestliže držitel věděl, anebo s presumovaným rozumem průměrného člověka musel vědět, že drží bez důvodu i to, co nekoupil. 6. Dovolatelka dále uvádí, že otázka, zda držitelem v nepoctivém úmyslu je ten, kdo drží bez důvodu i to, co nezdědil, a od jakého data lze v případě dědického (pozůstalostního) řízení uvažovat o ujmutí se držby držitelem, „ještě v souvislostech nebyla úplně řešena“. 7. Otázku, „zdali stát nabyl majetek podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona dnem 2. 1. 2024, jestliže 1) jde o nemovitost evidovanou v katastru nemovitostí, 2) jejímž vlastníkem je evidována osoba, kterou lze označit za nedostatečně identifikovaného vlastníka, 3) přičemž tyto podmínky budou splněny ke dni 1. 1. 2024, a zda je v tomto ustanovení tedy uvedena domněnka nevyvratitelná či fikce nabytí vlastnictví státem“, označila dovolatelka za právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou a má za to, že odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena. 8. Uvádí, že stát nabyl vlastnictví ke dni 2. 1. 2024, a to podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona, který stanoví nevyvratitelnou domněnku (případně fikci) a vlastník věci přichází o možnost přednést důkaz opaku. Katastrální zákon je normou se stejnou právní závazností jako zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), § 65 katastrálního zákona je výslovně upraven ve vztahu k občanskému zákoníku a smysl právní úpravy plyne i z jasného úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě. Tuto normu nelze podle názoru dovolatelky vykládat jinak, než jak je formulována. Katastrální zákon komplexně řeší specifickou problematiku majetku nedostatečně identifikovaných vlastníků, a to samostatným způsobem, který navazuje pouze odkazem na úpravu opuštění nemovité věci v občanském zákoníku. Na rozdíl od vyvratitelné domněnky opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z. tak stanoví podmínky, za nichž se na věc pohlíží jako na opuštěnou a dochází k zápisu státu jako knihovního vlastníka. Tímto zápisem bude dosaženo souladu mezi evidencí a skutečností, a bude naplněn princip materiální publicity a dobré víry v zápis v katastru nemovitostí podle § 980 a násl. o. z. Znění § 65 katastrálního zákona tak dostatečným a ústavně konformním způsobem stanoví mechanismy, které mají za cíl definitivně vyřešit problém s majetkem evidovaným v katastru nemovitostí s nedostatečně identifikovanými vlastníky poté, co se skutečné vlastníky nepodařilo dohledat. Výraz „pohlíží“ (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona) je odlišný od výrazu „má se za to“, který vyjadřuje vyvratitelnou právní domněnku v § 1050 odst. 2 o. z. Katastrální zákon nezná ani žádné výjimky, pro které by nemovitost jako vlastnictví státu nemohla být zapsána (např. vedení sporného či pozůstalostního řízení nebo skutečnost, že vlastníkem je jiná osoba, než nedostatečně identifikovaný knihovní vlastník). Stanoví jen tři taxativní podmínky pro nabytí vlastnictví státem, které byly v daném případě splněny. Dovolatelka odkazuje i na jiné právní úpravy, podle kterých se stát stal vlastní