22 Cdo 1851/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1851/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2022 Spisová značka:22 Cdo 1851/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1851.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Stavba Správní řízení Dotčené předpisy:§ 135 odst. 2 předpisu č. 183/2006 Sb. § 135 odst. 3 předpisu č. 183/2006 Sb. § 135 odst. 6 předpisu č. 183/2006 Sb. § 142 odst. 1 předpisu č. 183/2006 Sb. § 142 odst. 4 předpisu č. 183/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1851/2021-783 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce statutárního města Kladna, IČO 00234516, se sídlem v Kladně, Starosty Pavla 44, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovaným 1) M. H., narozenému XY, 2) M. H., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1628/15, o zaplacení 235 047,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 119 C 9/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, č. j. 30 Co 97/2020-758, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, č. j. 30 Co 97/2020-758, se v části výroku I, ve které byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci „235 047,61 Kč s 8,05 % úroku z prodlení ročně ze 470 095,61 Kč od 7. 11. 2014 do 18. 5. 2015 a z 235 047,61 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, a ve výrocích II a III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 119 C 9/2015-710, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci 235 047,61 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z 470 095, 61 Kč od 7. 11. 2014 do zaplacení. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům i státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje ze dne 4. 2. 2014, č. j. 021543/2014/KUSK, bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Kladna, odboru výstavby ze dne 29. 9. 2013, č. j. OV/4331/13-4, o okamžitém provedení nutných zabezpečovacích prací opěrné zdi nacházející se na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, které byly ve smyslu § 135 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nařízeny stavebnímu podnikateli HORA COMPANY s. r. o., IČO 25102397, se sídlem v Kladně, Sportovců 1532 (dále jen jako „stavební podnikatel“). Jelikož vlastník stavby se nedohodl se stavebním podnikatelem na úhradě nákladů provedených nutných zabezpečovacích prací, uhradila je ve smyslu § 135 odst. 5 stavebního zákona obec, jejíž úřad byl stavebním úřadem, který provedení nutných zabezpečovacích prací nařídil (tedy žalobce). Žalobce v tomto řízení požadoval po žalovaných zaplacení jím uhrazených nákladů ve výši 470 095,61 Kč s příslušenstvím. Žalovaní zaplatili v průběhu řízení dne 18. 5. 2015 žalobci část požadovaných nákladů ve výši 235 048 Kč. V tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a soud řízení zastavil. Soud prvního stupně žalobu ve zbývající části na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci 235 047,61 Kč s příslušenstvím zamítl. Dospěl k závěru, že nutnými zabezpečovacími pracemi nebyla zabezpečena pouze stavba opěrné zdi ve vlastnictví žalovaných, ale rovněž části opěrné zdi ve vlastnictví třetích osob, které nejsou účastníky tohoto řízení. Uvedl, že žalovaní byli povinni zaplatit pouze poměrnou část nákladů na provedené nutné zabezpečovací práce, a to 204 745,50 Kč (a příslušný úrok z prodlení), což odpovídá nákladům vynaloženým na provedení nutných zabezpečovacích prací stavby ve vlastnictví žalovaných. Jelikož žalovaní již zaplatili žalobci více, než činí poměrná část nákladů na ně připadající, žalobu na zaplacení 235 047,61 Kč s příslušenstvím zamítl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 1. 2021, č. j. 30 Co 97/2020-758, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „v části týkající se 8,05% úroku z prodlení ročně z 235 048 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení se řízení zastavuje a žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 235 047,61 Kč s 8,05 % úroku z prodlení ročně ze 470 095,61 Kč od 7. 11. 2014 do 18. 5. 2015 a z 235 047,61 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Odvolací soud vyložil, že stavební podnikatel provedl zabezpečovací práce v rozsahu stanoveném příslušnými správními rozhodnutími, jejichž správnost a zákonnost nemají civilní soudy pravomoc přezkoumávat. Nejsou tedy ani oprávněny zabývat se nutností, vhodností či rozsahem provedených zabezpečovacích stavebních prací. Jelikož příslušné správní orgány uložily ve shora uvedených rozhodnutích povinnost stavebnímu podnikateli provést nutné zabezpečovací práce na stavbě ve vlastnictví žalovaných a žalobce (jakožto obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, který provedení těchto prací uložil) uhradil náklady na jejich provedení, jsou povinni žalovaní jako vlastníci zabezpečené stavby veškeré uhrazené náklady žalobci zaplatit. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání (a to do části výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé, ve které byla uložena žalovaným povinnost zaplatit žalobci 235 047,61 Kč s 8,05 % úroku z prodlení ročně ze 470 095,61 Kč od 7. 11. 2014 do 18. 5. 2015 a z 235 047,61 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku), jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jsou povinni zaplatit žalobci veškeré náklady vynaložené na provedení nutných zabezpečovacích prací. Zabezpečovací práce byly totiž provedeny i na částech zdi, které nejsou v jejich vlastnictví. Odpovídající poměrnou část vynaložených nákladů přitom již žalobci uhradili. Namítají, že odvolací soud vyšel při posouzení příslušných správních rozhodnutí pouze z té části výroku, ve které byla opěrná zeď specifikovaná pomocí pozemků, na kterých se nachází, avšak nezohlednil další části výroku rozhodnutí správního orgánu, ve kterých byla zeď blíže individualizována a ze kterých se podává, že zabezpečovací práce musí být (a byly) provedeny rovněž na částech zdi ve vlastnictví třetích osob. V této souvislosti považují v ustálené rozhodovací praxi za doposud nevyřešenou právní otázku vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř., a to zda je soud povinen při rozhodování zohlednit celou výrokovou část správního rozhodnutí a zda musí vycházet ze správního rozhodnutí „v celé jeho komplexnosti“. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. V posuzované věci je sporná právní otázka, zda jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci (jakožto obci, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, k