22 Cdo 1871/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1871/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 7. 2024 Spisová značka:22 Cdo 1871/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1871.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Imise Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1019 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1871/2024-111 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. W., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní 90, proti žalovanému městu Domažlice, se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 1, IČO: 00253316, zastoupenému Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, o povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 122/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2024, č. j. 18 Co 80/2024-88, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně Mgr. Jiřiny Endrštové, advokátky se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, č. j. 7 C 122/2023-72, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaný byl povinen okamžitě zdržet se vypouštění jakékoli vody ke stavební parcele parc. č. XY o výměře 54 m² (zastavěná plocha a nádvoří), jejíž součástí je budova bez č. p. nebo č. ev. - garáž, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY , okres XY , v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 18 Co 80/2024-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů se podává, že se žalobce domáhal ochrany proti tvrzené imisi, způsobené stékáním vody z chodníku - součásti pozemku ve vlastnictví žalovaného města, na pozemek žalobce, a to petitem o zdržení se „vypouštění jakékoliv vody“. Důvody pro zamítnutí žaloby odvolací soud shrnul tak, že nebylo „prokázáno a ani ze strany žalobce tvrzeno, že by žalovaný vodu aktivně na pozemek žalobce vypouštěl. Tvrzení žalobce o špatném sklonu chodníku, i kdyby k tomu byl proveden důkaz znaleckým posudkem, neprokazuje aktivní chování ze strany žalovaného, tudíž žalobní petit míří na zákaz takového chování, k němuž vůbec nedochází. Žalobce netvrdil a nepředložil žádné důkazy, z nichž by bylo možné usuzovat na to, zda vůbec a případně v jaké míře proniká voda z pozemku žalovaného na jeho pozemek. Nevylíčil, jak konkrétně je dotčen ve svých právech v důsledku zatékání vody (pokud k tomu vůbec dochází) právě z pozemku vlastněného žalovaným. Navíc soud prvního stupně správně aplikoval též § 1019 odst. 1, věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) který na danou věc dopadá. Žalobce tudíž nemá právo požadovat žádnou úpravu stavby na sousedním pozemku bez ohledu na to, že k tomu byl žalovaný v zájmu zklidnění vzájemných vztahů nakloněn“. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje takto: „Přípustnost dovolání naše strana dovozuje jednak z poučení daného naší straně právě rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 18 Co 80/2024 ze dne 3. dubna 2024, ve kterém je výslovně uvedeno, že dovolání do tohoto rozsudku je přípustné a dále pak z ustanovení § 237 občanského soudního řádu, když naše strana má za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a tato právní otázka by měla být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, než ji vyřešil soud prvého stupně a odvolací soud“. Tvrdí, že „odvolací soud provedl nesprávné právní posouzení věci“. 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobce nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, jež by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Připomíná, že - byť žalobce podal poměrně rozsáhlé dovolání – v jeho textu se soustředil na polemiku se skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů a na nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. V situaci, kdy žalobce na výzvu soudu nedoplnil potřebná skutková tvrzení a nenavrhl relevantní důkazy, a kdy na neunesení obou procesních břemen je rozsudek odvolacího soudu založen, není dle žalovaného představitelné, aby mohla být předestřena k řešení jakákoliv konkrétní otázka, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Žalovaný navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. 6. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále „o. s. ř.“) odkazuje. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobce veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. 11. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránk