22 Cdo 1936/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1936/2022 citace  Právní věta:Náhrada poskytovaná oprávněným z práva nezbytné cesty za zvýšené náklady při spoluužívání nezbytné cesty není v zásadě součástí úplaty za povolení nezbytné cesty a nelze o ní rozhodnout již v rozsudku, kterým se nezbytná cesta povoluje. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2023 Spisová značka:22 Cdo 1936/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1936.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1029 a 1032 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:28. 5. 2023 Publikováno ve sbírce pod číslem:17 / 2024 Anotace:Soud prvního stupně zamítl žalobu na zřízení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky a cesty. Nezbytnou cestu podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nepovolil, neboť shledal v jednání žalobce hrubou nedbalost, protože se dostatečně nezajímal o právní zajištění přístupu k nemovitosti, ke které měl nabýt vlastnické právo. Žalobu soud rovněž zamítl proto, že žalobce má možnost zajistit přístup obligační smlouvou, kterou mu žalovaná navrhuje za podmínky podílení se na nákladech spojených s užíváním nezbytné cesty včetně nákladů na provoz příjezdové brány. Záloha na tento provoz by byla vybírána na základě čipové kontroly při vstupu do areálu a posléze by ročně docházelo k vyúčtování podle skutečně vzniklých nákladů. Odvolací soud rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zřizuje předmětná služebnost nezbytné cesty a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované za zřízení nezbytné cesty úplatu ve výši 672 000 Kč. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návrh smlouvy by žalobci zajistil pro jeho potřeby dostačující přístup, neboť samotná nejistota vyplývá ze samotné obligační formy a také přihlédl k tomu, že žalobce užívá své nemovitosti k podnikání. Zároveň předmětný návrh smlouvy nezbytnou právní jistotu, když stanoví vybírání záloh za každý průjezd a konečné vyúčtování na základě skutečně vzniklých nákladů bude záležet na mnoha dopředu nejistých okolnostech. Odvolací soud nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že si žalobce nedostatek přístupu k veřejné cestě způsobil svou hrubou nedbalostí, neboť bylo zjištěno, že v době, kdy žalobce nabyl vlastnické právo, žalovaná umožňovala bezplatný průjezd areálem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu, který se tak zabýval řešením otázek, zda může obligační smlouva v konkrétním případě poskytovat žadateli dostatečnou právní jistotu, otázkou úplaty za povolení nezbytné cesty, dále otázkou náhrady nákladů spojených s užíváním nezbytné cesty a otázkou hrubé nedbalosti žadatele o nezbytnou cestu. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1936/2022-353 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. F., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti žalované ATEA PRAHA, s. r. o., IČO 25086405, se sídlem v Chrášťanech, Plzeňská 43, zastoupené Mgr. Gabrielou Knapovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Svitákova 2729/10, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 41/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 26 Co 8/2021-323, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 26 Co 8/2021-323, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 8 C 41/2019-167, zamítl žalobu na zřízení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky a cesty (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobce se domáhal povolení nezbytné cesty ke svým nemovitostem umístěným v oploceném areálu žalované. Soud prvního stupně nepovolil nezbytnou cestu podle § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), neboť shledal hrubou nedbalost v jednání žalobce, který se před uzavřením smlouvy, na jejímž základě nabýval vlastnické právo k nemovitostem, dostatečně účinně nezajímal o právní zajištění přístupu a spokojil se pouze s informací od svého právního předchůdce o faktické možnosti přístupu. Žalobu soud prvního stupně zamítl i proto, že žalobce má možnost přístup zajistit obligační smlouvou. Z návrhu smlouvy o povolení nezbytné cesty vypracovaného žalovanou soud prvního stupně zjistil, že žalovaná nabízí žalobci obligační zajištění nezbytné cesty v dosud užívaném rozsahu pěšky i vozidly za podmínky podílení se na nákladech spojených s užíváním nezbytné cesty včetně nákladů na provoz příjezdové brány. Záloha na tyto náklady by byla vybírána na základě čipového kontroly vstupů do areálu (např. za průjezd osobního automobilu částka 10 Kč). Ročně by pak došlo k vyúčtování podle skutečně vzniklých nákladů s tím, že smlouva by byla uzavřena na dobu neurčitou. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 26 Co 8/2021-323, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zřizuje ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, nezbytná cesta jako služebnost přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 691-104/2019, vyhotoveným A. Z., který je nedílnou součástí rozsudku, a každý vlastník pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY je povinen tuto služebnost strpět (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované za zřízení nezbytné cesty úplatu ve výši 672 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návrh smlouvy by žalobci zajistil pro jeho potřeby dostačující přístup z veřejné cesty k jeho pozemkům v areálu. Měl za to, že nejistota budoucích právních vztahů vyplývá ze samotné obligační formy. Přihlédl k tomu, že žalobce užívá své nemovitosti k podnikání. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014), která vychází z toho, že zejména je-li využívána k podnikání, nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku. Prvek nežádoucí nejistoty v budoucích právních vztazích je dán i obsahem návrhu smlouvy, neboť: Tento návrh je koncipován jako umožnění přístupu žalobce k jeho nemovitostem v areálu za podmínky, že bude hradit určitou částku za každý průjezd osobním nebo nákladním automobilem s tím, že takto vybrané prostředky žalovaná použije jako zálohu na výdaje na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému (brány), jakož i na údržbu a opravy dotčených komunikací v areálu. Žalovaná zároveň předběžně vyčíslila roční odhadovanou výši těchto nákladů s tím, že na žalobce by vždy připadla částka odpovídající míře využití dotčených komunikací v areálu určené především ze zjištěné frekvence použití dopravních prostředků.“ Podle názoru odvolacího soudu však takto koncipovaný návrh smlouvy na zajištění nezbytné cesty nezakládá nezbytnou právní jistotu ve vzájemných vztazích smluvních stran, neboť případná vyúčtování by závisela na mnoha dopředu nejistých okolnostech, v mnoha směrech závislých i na subjektivním posouzení žalované, zejména ohledně nutnosti a rozsahu nákladů na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému a na provoz a údržbu dotčených komunikací, přičemž sporovány by mohly být i faktury, kterými by žalovaná dokládala např. výši spotřebované energie či jiných skutečně vynaložených nákladů. Takto koncipovaný obsah obligačního zajištění nezbytné cesty by s velkou mírou pravděpodobnosti vedl ke sporům, které by nebyly z hlediska požadavku zajištění právní stability úpravy nezbytné cesty žádoucí. Poté, co odvolací soud účastníkům předestřel svůj právní názor na věc, žalovaná předložila nový návrh smlouvy, která by pro žalobce zajistila nezbytnou cestu k jeho nemovitostem v areálu. K tomu odvolací soud uvedl, že „žalovaná i nadále trvá na smluvních podmínkách uvedených již v dříve zmíněném návrhu, tedy že žalobce (a osoby od něj odvislé) bude platit určitou (v návrhu smlouvy neuvedenou) částku za každý průjezd motorovým či nákladním vozidlem, a to jako zálohu na výdaje žalované na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému, jakož i na údržbu a op