22 Cdo 1969/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1969/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2024 Spisová značka:22 Cdo 1969/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1969.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Promlčení Pozemková služebnost (o. z.) [ Služebnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 611 alinea první o. z. § 631 o. z. § 632 o. z. § 1276 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 8. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.10.2024IV.ÚS 2731/24 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost12. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1969/2024-154 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Alenou Plintovičovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Masarykovo nám. 11/18, proti žalovanému M. D., zastoupenému Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, o určení neexistence práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 107/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2024, č. j. 37 Co 211/2023-133, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Aleny Plintovičové, advokátky se sídlem v Kyjově, Masarykovo nám. 11/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 17. 3. 2023 domáhala určení, že věcné břemeno (služebnost pozemková), jemuž odpovídá právo cesty, jízdy a chůze vlastníka panujícího pozemku parc. č. XY (ostatní plocha) v katastrálním území XY, přes služebný pozemek parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, zřízené podle pozemkové knihy knihovní vložka č. XY pro katastrální území XY dle kupní smlouvy ze dne 21. 4. 1937, je promlčeno. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že promlčeno není, domáhala se jeho zrušení. 2. Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 22 C 107/2023-106, určil, že věcné břemeno (služebnost pozemková), jemuž odpovídá právo cesty, jízdy a chůze vlastníka panujícího pozemku parc. č. XY (ostatní plocha) v katastrálním území XY, přes služebný pozemek parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, zřízené podle pozemkové knihy knihovní vložka č. XY pro katastrální území XY dle kupní smlouvy ze dne 21. 4. 1937, je promlčeno (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 23 327,59 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku 3 575,92 Kč (výrok III). 3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 37 Co 211/2023-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 7 595 Kč (výrok II). 4. Soudy obou stupňů vyšly z těchto nezpochybněných skutkových zjištění: žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v katastrálním území XY (dále také „služebný pozemek“), a tento pozemek je zatížen věcným břemenem – služebností cesty, jízdy a chůze pro dočasné majitele pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále také „panující pozemek“), jenž je na základě darovací smlouvy uzavřené dne 20. 7. 2006 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 8. 8. 2006) ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalovaný a ani jeho právní předchůdci právo odpovídající věcnému břemeni nevykonávali po dlouhá desetiletí, zcela určitě od roku 2003. Toho roku v měsíci červnu bylo právo z věcného břemene vykonáno v souvislosti s jednáním tehdejších vlastníků obou pozemků o způsobu provedení stavby betonové zídky mezi pozemkem služebným a pozemkem panujícím. Žalovaný se o výkon práva nikdy nepokusil přede dnem 23. 4. 2023, kdy nemožnost jeho realizace žalobkyni v dopise ze dne 24. 4. 2024 vytkl (tento dopis podaný k poštovní přepravě dne 28. 4. 2023 nebyl žalobkyni doručen). 5. Takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů (odvolací soud výslovným příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně) podřadily režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Uvedly, že spor se týká věcného břemene zřízeného jako služebnost (§ 1257 odst. 1 o. z.); jedná se přitom o služebnost cesty umožňující vlastníku panujícího pozemku jak jízdu, tak i chůzi po služebném pozemku (§ 1274 a § 1276 o. z.). Se zřetelem na skutková zjištění o absenci výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni po dobu více než deseti let zakládající jeho promlčení soudy obou stupňů dále přihlédly k ustanovením § 611, § 618, § 631 a § 633 o. z. Skutkový závěr o tom, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo naposledy vykonáváno právními předchůdci žalovaného v červnu roku 2003, soudy obou stupňů promítly do konkluze o jeho promlčení k datu 13. 6. 2013, tj. uplynutím deseti let od sepisu dohody dřívějších vlastníků pozemků o provedení oplocení. Pokus žalovaného o jeho výkon dne 23. 4. 2023 nemohl tak mít žádné právní následky, a to tím spíše v situaci, kdy k němu došlo již po podání žaloby, v níž se žalobkyně domáhala určení, že věcné břemeno je promlčeno. Navíc výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, jemuž by bylo bráněno, není uplatnitelný pouhou výzvou, ale podáním žaloby v tříleté promlčecí lhůtě, počítané od uskutečnění rušebního jednání. 6. Soudy obou stupňů reagovaly na argumentaci žalovaného, na níž založil svou procesní obranu o ztrátě přístupu na jeho pozemek přes pozemek služebný, bude-li určena neexistence práva odpovídající věcnému břemeni. Poukázaly na fakt, že žalovaný až do dubna 2023 právo odpovídající věcnému břemeni nevykonával, neboť využíval přístupu přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví jeho manželky; tudíž měl zajištěn, byť s určitými omezeními, jiný přístup. Dále poukázaly na povahu následku nastupujícího přímo na základě právní skutečnosti - uplynutí času, pro nějž není relevantní, zda oprávněný z věcného břemene má ke svému pozemku zřízen jiný přístup. Vysvětlily, že marným uplynutím promlčecí doby je nevykonávané právo oslabeno, aby pak k námitce promlčení vznesené vlastníkem služebného pozemku, došlo k jeho faktickému zániku. Na vznik takových následků přitom nemá žádný vliv fakt, že se ztrátou přímého spojení s veřejnou cestou ztíží užívání pozemku žalovaného, popřípadě bude nutné vyvolat spor o zřízení práva nezbytné cesty. 7. Odvolací soud se podrobně zabýval i argumentem žalovaného, že námitka promlčení vznesená žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci není námitka promlčení výrazem zneužití práva na úkor žalovaného, jemuž by soud nemohl poskytnout ochranu. Vysvětlil, že žalovanému nic nebránilo podat včasnou žalobu a uplatnit své právo na výkon práv z věcného břemene u soudu, a to v situaci, kdy žalobkyně a ani její právní předchůdce nevykonávali žádnou činnost, jež by žalovanému v uplatnění práva bránila. Pasivitu žalovaného odůvodňovanou poukazem na nepříznivý zdravotní stav žalobkyně a riziko zhoršení sousedských vztahů neshledal odvolací soud relevantními okolnostmi, pro které by měla být námitka promlčení vznesená žalobkyní posouzena jako výkon práva odporující dobrým mravům. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výroku I o věci samé) podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení právní otázky [zda se promlčuje věcné břemeno (služebnost) jízdy a chůze v situaci, kdy tato služebnost představuje současně nezbytnou cestu ve smyslu ustanovení § 1029 odst. 1 o. z.], jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a pro řešení právní otázky (zda vznesení námitky promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni bylo v souladu s dobrými mravy), při jejímž posouzení se měl odvolací soud částečně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Žalovaný uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v tom, že odvolací soud opomenul přihlédnout k ustanovení § 614 o. z