22 Cdo 2076/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2076/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2023 Spisová značka:22 Cdo 2076/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2076.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Veřejný statek (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 a § 243c odst. 1 o. s. ř. § 490 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 7. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1946/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2076/2022-644 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce XY, IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská 73/7, proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 233/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2022, č. j. 14 Co 204/2021-616, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám JUDr. Lenky Kamišové. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Žalobkyně se domáhala určení, že kopaná studna nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je v jejím vlastnictví. Okresní soud Plzeň-jih („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. 8 C 233/2019-560, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 14 Co 204/2021-616, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 241a odst. 1 o. s. ř. (patrně zaměňuje předpoklady přípustnosti dovolání, upravené v § 237 o. s. ř., a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.). Poté předkládá celkem 27 bodů, které mají patrně obsahovat vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, ty však lze dovodit jen z několika málo tvrzení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudního řád („o. s. ř.“)]. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti neprojednatelné. Podstata věci je v tomto: Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí kopané studny nacházející se na pozemku žalovaného (sporná studna je způsobilá pro svůj charakter být samostatnou věcí v právním smyslu). Žalobkyně jako obec vznikla dne 1. 9. 1990, a má zato, že k tomuto dni získala do svého vlastnictví jako nástupkyně „bývalé obce XY“ i předmětnou studnu, přičemž určení vlastnického práva se domáhala z toho důvodu, že žalovaný odpírá třetím osobám odběr vody ze studny. Soudy vyšly ze zjištění, že studna byla zřízena za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („o. z. o.“), podle něhož platilo, že je studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o.), a tudíž sdílí jeho právní osud. Vzhledem k tomu, že k předmětnému pozemku nabyl vlastnické právo žalovaný, je též studna v jeho vlastnictví. Na vlastnickém právu ke studni nemůže nic změnit ani případné zjištění, že by byla studna veřejným statkem z důvodu, že z ní obyvatelé obce odebírali vodu, neboť charakter věci jako veřejného statku nezpůsobuje zánik vlastnického práva k ní. Žalobkyně neprokázala, že by studnu vlastnila k 31. 12. 1949, ani že by studna byla k 24. 5. 1991 ve vlastnictví státu a pak přešla na obec. Rovněž žalobkyně neprokázala případné vydržení vlastnického práva ke studni, naopak bylo zjištěno, že o studnu převážně pečovala rodina žalovaného. Dovolání, byť rozsáhlé, je na samé hranici projednatelnosti (k tomu viz níže). Předpoklad přípustnosti dovolání nebyl výslovně a jasně vymezen, nicméně z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pod bodem 2 dovolání žalobkyně tvrdí že „odvolací soud nerespektoval názor Nejvyššího soudu a dále nesprávně vyložil tuto judikaturu“. Soudy se nezaobíraly tím, zda studna mohla býti převedena do soukromého vlastnictví jako veřejný statek státu, na jehož pozemku nebo pozemku právního předchůdce vznikla. Dovolatelka spatřuje rozpor mezi tím, k čemu dospěl odvolací soud ve svém rozsudku, s rozhodnutím Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 1. 9. 1926, sp. zn. R II 240/26 (Vážný 6230). Z tohoto rozhodnutí cituje: „Též věci, určené k veřejnému užívání, zůstávají ve vlastnictví obce (státu), neboť nejsou vyňaty z právního obchodování a mohou i do soukromého vlastnictví přejíti, soukromá práva k nim, pokud slouží tomuto účelu, jsou jen potud vyloučena, pokud se nesrovnávají s veřejnoprávním jich určením.“ Žalobkyně má za to, že věc měla být posouzena tak, že studna bude vyňata z obchodování pro svůj veřejnoprávní účel a že tedy zůstala ve veřejném vlastnictví. Napadené rozhodnutí se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlilo. Dovolatelkou uváděné rozhodnutí, konkrétně pak citovaná pasáž, není v rozporu s tím, co uvedl odvolací soud pod bodem 14 rozsudku, kde se vypořádal se vztahem soukromého vlastnictví věci a jejím veřejným užíváním, je-li tato věc veřejným statkem. Správně poznamenal: „To, že je věc zatížena veřejným užíváním a je tedy tzv. veřejným statkem, neznamená a nikdy neznamenalo, že nemůže být ve vlastnictví někoho jiného než veřejnoprávní korporace.“ Podstatou veřejného statku tak je primárně otázka užívání, nikoliv otázka vlastnického režimu, kterému je konkrétní věc podřízena. Rovněž v žalobkyní citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky (Vážný 6230) se mj. uvádí, že vlastnictví „ustupuje ovšem do pozadí následkem obecného užívání, avšak přece projevuje se tím, že i za veřejného užívání zbývají vlastníku jisté soukromé užitky, že může, pokud tomu obecné užívání nepřekáží, i soukromá práva k nim propůjčiti (třetím osobám), hlavně však tím, že po odpadnutí veřejného užívání dosahuje vlastník původní své neobmezenosti.“ Uvedené rozhodnutí tedy nevylučuje, že veřejný statek je v soukromém vlastnictví. Dále: Jestliže se v rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 1. 9. 1926, sp. zn. R II 240/26, uvádí, že: „Též věci, určené k veřejnému užívání…“, týká se to věcí v právním smyslu, nikoliv jejich součástí. K tomu dovolací soud dodává: V době účinnosti obecného zákoníku občanského byla studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o., k tomu viz např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 43), a nebyla tudíž „věcí“ ve smyslu soukromého práva. Veřejný statek je charakterizován tím, že jde o věc určenou k veřejnému užívání (nyní § 490 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“). Věc představující veřejný statek pak může být ve vlastnictví soukromníka i ve vlastnictví veřejnoprávní korporace (k tomu viz Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 17; Janoušek, M., Koukal, P. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1504). Obci tak nemohlo vzniknout v době účinnosti o. z. o. vlastnické právo k součásti pozemku, studni, tím, že by ji ona nebo její občané zhotovili. Jistě, studna mohla být jako součást pozemku ve „vlastnictví“ obce, nicméně sdílela jeho osud; to, že by se po roce 1948 proč zrovna v roce 1948 ? právní osudy studny a pozemku rozdělily, nebylo zjištěno. I kdyby tedy studna byla veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z., nevypovídalo by to nic o jejím vlastnictví; mohla by být jak ve vlastnictví obce, tak i žalovaného. Předmětem sporu však není to,