22 Cdo 2154/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2154/2025-519 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. B., b) M. B., c) M. B. a d) L. B., všech zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalovanému P. R., zastoupenému Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 411/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Hradci Králové ze dne 23. 1. 2025, č. j. 25 Co 217/2024-482, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému ze žalobců 4 896 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Ing. Tomáše Matouška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 13 C 411/2019-439, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 6. 2024, č. j. 13 C 411/2019-447, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky části pozemku oddělené z pozemku p. č. XY v katastrálním území XY geometrickým plánem č. 3145-88/2020 vyhotoveným Ing. Milanem Krskem a označené v tomto geometrickém plánu jako pozemek p. č. XY, a to žalobci a) a b) každý s podílem ve výši ¼ a žalobci c) a d) s podílem ve výši ½, který náleží do jejich společného jmění manželů (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III). 2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 25 Co 217/2024-482, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Žalobci nabyli vlastnické právo k této nemovitosti v roce 2003. Právní předchůdci žalobců se stali vlastníky nemovitosti na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991. Žalovaný je vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. 4. Mezi těmito stavbami se nachází na části pozemku p. č. XY, označené v geometrickém plánu č. 3145-88/2020 vyhotoveném Ing. Milanem Krskem jako pozemek p. č. XY, zeď, která je mezi účastníky dlouhodobě předmětem sporů. Žalobci se domáhají určení vlastnického práva k pozemku p. č. XY, a to na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). 5. Odvolací soud vzal za prokázané, že sporná zeď se stala konstrukčním prvkem stavby č. p. XY již v roce 1943. Od té doby až do roku 2003 se konstrukce zdi nezměnila. K okamžiku uzavření dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 byla zeď konstrukční součástí stavby č. p. XY a tvořila část nosné zdi tohoto domu. Z tohoto důvodu byli právní předchůdci žalobců vzhledem ke všem okolnostem po dobu více než 10 let v dobré víře, že tato zeď je součástí stavby č. p. XY, k níž nabyli vlastnické právo na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991, a nachází se na pozemku p. č. XY v jejich vlastnictví. Proto uzavřel, že došlo k nabytí vlastnického práva k pozemku p. č. XY, na němž se tato zeď nachází, vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. 6. Za neopodstatněné považoval námitky žalovaného formulované na základě znaleckého posudku vyhotoveného Technickým a zkušebním ústavem Praha, s. p., ze dne 17. 1. 2013, ve znění dodatku ze dne 28. 8. 2013, a znaleckého posudku vyhotoveného ČVÚT v Praze, Kloknerovým ústavem, ze dne 22. 9. 2014 (žalovaný kupříkladu namítal, že část sporné zdi konstrukčně náleží ke stavbě v jeho vlastnictví). Odvolací soud konstatoval, že žalovaný odkázal na tyto znalecké posudky až v odvolacím řízení, a proto nebyly tyto důkazy v odvolacím řízení přípustné podle § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobců 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 8. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je opodstatněný požadavek žalobců na určení jejich vlastnického práva k pozemku p. č. XY, na němž se nachází sporná zeď. Má za to, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda v případě vydržení stavby ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, došlo současně k vydržení pozemku, na němž se tato stavba nachází. Předpokládá, že právní předchůdci žalobců před uzavřením dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 provedli „alespoň minimální právní prověrku“, při které rovněž studovali i katastrální mapu. Z této katastrální mapy zcela zřetelně vyplývalo, že se celá sporná zeď nacházela na pozemku p. č. XY ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného. Má také za to, že je na tuto skutečnost upozornil JUDr. Jan Mikš, advokát, který je zastupoval při uzavírání dohody o vydání věci. Již jen s ohledem na tyto skutečnosti nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k pozemku p. č. XY, na němž se tato zeď nachází. 9. Podle žalovaného se také odvolací soud při řešení právní otázky, zda došlo k vydržení vlastnického práva k pozemku p. č. 1793/2 ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 2128/2005. 10. Má za to, že se z provedeného dokazování podává, že se sporná zeď, resp. její část, stala součástí stavby č. p. XY ve spoluvlastnictví žalobců až na základě jejich stavební činnosti v letech 2004–2005, a nikoli již v roce 1943 (tato zjištění opírá i o znalecký posudek vyhotovený ČVÚT v Praze, Kloknerovým ústavem, ze dne 22. 9. 2014). Z uvedeného vyplývá, že v době uzavření dohody o vydání věci netvořila tato zeď konstrukční část domu č. p. XY. Podle žalovaného je část této zdi o tloušťce 30 cm stále součástí stavby č. p. XY. Namítá také, že tato zeď nemůže být vzhledem ke skutkovým zjištěním nosnou zdí. 11. S ohledem na shora uvedené nemohli být žalobci, resp. jejich právní předchůdci, po dobu více než 10 let v dobré víře, že jim patří pozemek p. č. XY, na němž se tato zeď nachází. Proto nemohlo dojít k vydržení tohoto pozemku podle § 134 odst. 1 obč. zák. 12. V souvislosti s projednávanou věcí odkazuje rovněž na závěry přijaté soudem ve věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 36/2011 a sp. zn. 6 C 164/2017. 13. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení. 14. Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalobců otázky formulované žalovaným přípustnost dovolání nezakládají. Na otázce, zda došlo podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v případě vydržení stavby rovněž k vydržení pozemku, na němž se tato stavba nachází, rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Podle žalobců je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěru, že pokud se část stavby v jejich vlastnictví po desítky let nacházela na části pozemku ve vlastnictví žalovaného, resp. jeho právních předchůdců, byli žalobci i jejich právní předchůdci v dobré víře, že jim i tato část pozemku patří. 15. Podle žalobců nezakládá přípustnost dovolání ani otázka, zda žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nabyli vlastnické právo ke sporné zdi na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Žalobci především namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této právní otázky nespočívá. Odvolací soud neposuzoval, zda došlo k vydržení vlastnického práva ke sporné zdi, nýbrž zda došlo k vydržení vlastnictví k části pozemku, na němž se tato zeď nachází. Žalovaný navíc formuluje uvedenou právní otázku na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Soudům nižších stupňů však v projednávané věci nelze vytknout žádné pochybení při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. (v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1792/2009 a sp. zn. 31 Cdo 3375/2015). 16. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. III. Přípustnost dovolání 17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 18. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat po