22 Cdo 2258/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2258/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2023 Spisová značka:22 Cdo 2258/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2258.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Bezdůvodné obohacení Vady podání Dotčené předpisy:§ 1135 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 555 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 556 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 1136 písm. a) předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 2. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 581/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2258/2023-655 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce G. A., zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní 1724/59, proti žalovaným 1) P. P., 2) J. P., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o náhradu vynaložených nákladů a zaplacení bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 162/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 18 Co 317/2022, 18 Co 1/2023-624, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 9 C 162/2018-578, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2022, č. j. 9 C 162/2018 -600, ve výroku I bodu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci 412 377 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů na správu společné věci – pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit žalobci 103 094,25 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů na správu společných věcí, tedy předmětných nemovitostí (výrok I bod 2). Zamítl také žalobu na uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit žalobci 495 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému užíváním předmětných nemovitostí (výrok I bod 3). Ve výroku I bodu 4 zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit žalobci 22 500 Kč s příslušenstvím ve výši 8,5 % ročně od 22. 5. 2018 do zaplacení za užívání předmětných nemovitostí na základě nájemního vztahu. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 18 Co 317/2022, 18 Co 1/2023-624, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích III a IV rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 4. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá právo na náhradu nákladů vynaložených v roce 2015 na společnou věc, které vynaložil jakožto jeden ze spoluvlastníků, a to vůči žalovanému 1) ve výši 103 094,25 Kč a vůči žalované 2) ve výši 412 377 Kč (kteří byli spoluvlastníky v době vynaložení těchto nákladů). V této souvislosti namítá, že v červnu roku 2015 uzavřel ústně s žalovanou 2) dohodu o správě společné věci ve smyslu § 1135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Podle žalobce se spoluvlastníci dohodli na tom, že žalobce zrekonstruuje nemovitosti takovým způsobem, aby v nich mohl podnikat. O tom má svědčit i následné jednání stran této dohody (v této souvislost odkazuje žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012). Má také za to, že odvolací soud se s touto námitkou žalobce nevypořádal řádně. Tím porušil právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 5. Eventuálně žalobce k požadavku na zaplacení poměrné části nákladů vynaložených v roce 2015 na společnou věc uvádí, že soud měl tento požadavek posoudit podle § 1136 písm. a) o. z. Nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že v takovém případě může být tento nárok uplatněn až po zániku spoluvlastnictví (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018). Má za to, že tento nárok žalobce je splatný již za trvání spoluvlastnictví. 6. Žalobce v dovolání rovněž napadá závěry odvolacího soudu, který zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit 22 500 Kč za užívání věci žalovaným 1) od 24. 9. 2009 do 31. 12. 2009 a 495 000 Kč s příslušenstvím za užívání věci žalovaným 1) od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2015. 7. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tento požadavek žalobce je promlčen, podal-li žalobu 22. 5. 2018. Poukazuje na to, že v poměrech projednávané věci je nutné zohlednit, že „žalobce se dozvěděl rozhodující právní skutečnost, že závěť, kterou byl povolán za dědice nemovitosti, zakládající jeho žalobní nárok, je platná, nejdříve z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyhlášeného 23. 5. 2016“. Před tímto okamžikem nemohla započíst promlčecí doba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Také uvádí, že s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci (které specifikuje blíže v dovolání) je nutno námitku promlčení posoudit jako rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud však tento skutkový stav nijak nezohlednil. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu vyjádřenou v nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, či v nálezu ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18. 8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. I) K požadavku žalobce na náhradu finančních prostředků vynaložených na společnou věc v roce 2015: a) k námitce žalobce, že finanční prostředky vynaložil v roce 2015 na společnou věc na základě dohody s ostatními spoluvlastníky, a proto má právo na náhradu (poměrné části) vynaložených nákladů ve smyslu § 1135 o. z. 12. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a ostatními spoluvlastníky nedošlo k uzavření dohody o správě společné věci (a že by na základě této dohody měl mít žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů na společnou věc). 13. Žalobce v dovolání předně nesouhlasí s těmito závěry odvolacího soudu a má za to, že z provedených důkazů vyplývá, že žalobce s ostatními spoluvlastníky takovou dohodu uzavřel. Namítá nesprávný výklad projevu vůle ze strany odvolacího soudu a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012. 14. Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. 15. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.